Prezident Miloš Zeman v úterý oznámil, že udělil první milost, a ve středu dodal, v jakém případě. „Jedná se o muže, který za méně závažnou majetkovou trestnou činnost obdržel tři roky. Část trestu si odseděl a poté byl podmíněně propuštěn do nemocničního ošetřování vzhledem k velmi vážnému stavu jeho choroby,“ řekl na tiskové konferenci na zámku Zbiroh.
První milost! Po téměř třech letech v úřadě. To samo o sobě znamená, že spravedlnost se po Zemanově nástupu ubírá jinými cestičkami, než jaké jsme vstřebávali za léta jeho předchůdců. Ti udělovali milosti ve stovkách případů. Za dvacet let s Havlem a Klausem jich padlo téměř 1700. A Husák jich jen v roce 1988 podepsal 2028 (v tom je i údaj za Slovensko.) Plus amnestie, ale to je jiný příběh než individuální milosti.
Nastala rapidní změna, a podle mě k horšímu. Lidé dnes přece nepáchají zločiny „jinak“, nestávají se vyšetřovanými a obžalovanými „jinak“, nemají jiné nemoci ani nezažívají jiné osobní strázně než za poslední čtvrtstoletí. „Hmota“ kauz a osudů, kterou justice zpracovává, se nemohla nějak zásadně proměnit. A zatímco dřív se na konci ventil milosti tu a tam otevřel, teď je důkladně ucpaný. Až na ten poslední, zatím jediný případ.
Každou věc je třeba promýšlet zvlášť. Přesto se dá zobecnit, že je chyba, když se milosti přestaly naráz dávat vůbec. Spravedlnost ztvrdla. Někdo má za nejdůležitější, aby si pachatel za každých okolností odseděl vyměřený flastr. Justice srozumitelná, přesná jako násobilka. Jenže zapuzuje soucit a odpuštění. Zemanovy podmínky podle ministerstva spravedlnosti milosti téměř vylučují.
A hlavně, milosti se nemusí týkat jen odsouzených ve vězení, ale i případů, kdy na lidi těžce dopadá už samo trestní řízení. Ani tady prezident nevyužívá pravomoc a žádné stíhání nezastavuje.
Demokratické paragrafy, policie, žalobci, soudy, vina a nevina, odpykaný trest. Na první pohled kompletní právní stát – copak se snad nemusí dodržovat zákony? Absolutistický zásah milosti (kterou ale prezidentovi svěřuje republikánská ústava) se do toho jakoby nehodí. Ve skutečnosti, samozřejmě ve správný okamžik, sem naopak patří. Dokonce je to právě jedna z pravomocí, kvůli které je dobře, že se prezident podle ústavy nemusí nikomu zodpovídat. Milosti ani nemusí zdůvodňovat. Jak rozhodne – tak se stane. Monarchistické? Ano. Správné? Ano.
S tím, jak Miloš Zeman odvrhl právo udělovat milosti, kontrastuje jeho aktivita v případu nejznámějšího českého vězně Jiřího Kajínka. Na besedě s občany v Blovicích v úterý na dotaz z publika popsal, že se s bývalou ministryní Válkovou „dohodl, že bychom přenesli ten soud a obnovili líčení před jiným než plzeňským soudem, protože plzeňský soud může být považován za podjatý.“ Šlo o Zemanův návrh, podle něj bohužel novým ministrem Pelikánem neakceptovaný.
"Objektivní, nezávislý, neplzeňský soud by celé to šetření provedl znovu s případným doplněním svědeckých výpovědí," přiblížil prezident svou představu v Blovicích. Takže doplněné svědecké výpovědi. Vražda, za kterou Kajínek dostal doživotí, se stala v roce 1993, letos to bude 23 let! Co asi tak svědci doplní? Soud skončil v roce 1998, útěk z Mírova se odehrál v roce 2000.
Je to stará materie, důkladně legendizovaná médii, filmem, komunitou Kajínkových příznivců, zná ji každý a pochybovat, „jak to doopravdy bylo“, je asi pro řadu lidí zajímavé. A někdo prostě těžkému recidivistovi Kajínkovi věří, je to jeho hrdina.
Názor na Kajínkův proces samozřejmě můžete mít vy i já. I prezident republiky. Ale jeho pravomoci mu rozhodně nenapovídají, že tu má něco podnikat, že má dohadovat s ministry obnovu procesu a tak dále. Případ byl různými soudci posuzován x krát, Kajínkův advokát žádal o obnovu procesu několikrát, málokterá kauza zaměstnala justici tolik.
Stejně jako prezident chápeme, že to občany zajímá, ale Kajínkův případ by se bez pozornosti hlavy státu bez problémů obešel. Tak jako řada jiných procesů. Ale na rozdíl od milostí. Ty jsou prezidentovy.
