Začátkem minulého týdne stránka YouTube doporučovala svým uživatelům video o nedávném školním masakru v Parklandu na Floridě. Jeho autor tvrdil, že David Hogg, jeden z přeživších studentů, kteří teď mluví do médií, je ve skutečnosti placený herec. Podobné fámy se šíří o většině Davidových spolužaček a spolužáků a jejich aktivismu - jsou to údajně "crisis actors", propagandistická obdoba těch třicátníků, co v seriálu Beverly Hills 90210 hráli teenagery. Není doufám nutné podrobně vysvětlovat, co je nechutného na osočování dětí, kterým někdo před očima zastřelil kamarády. Nicméně zařazení téhle konspirace mezi trendující videa na sociálních sítích je ukázkou, jak takzvané fake news pracují.
Obecně přijímané moudro praví, že za vším jsou prachy, a protože ty údajně nesmrdí, firmy jako YouTube nebo Facebook prý jednají podle toho, co jim zavelí mamon. To samozřejmě není úplně fake news, peníze rozhodně jsou zásadní motivátor. Ale kromě nich je tady ještě něco dalšího, silnějšího. Dokázaly to poslední prezidentské volby v Americe, dokázaly to parlamentní a prezidentské volby u nás: velká část lidí ochotně podminuje svou vlastní ekonomickou budoucnost, když jim někdo slíbí, že určité skupiny od ní budou odstřihnuty úplně. Ani korporace nefungují jinak, protože i ty nakonec řídí lidé. Aktuální problém "jak poznat a definovat fake news" se o poznání vyjasní, když si přiznáme, že falešné zprávy se šíří po linii nacionalismu, xenofobie a obecné potřeby hojit se na těch, kdo jsou na sociálním žebříčku pod námi.
V případě USA existuje jednoznačná spojnice mezi bílým konzervatismem a bojem za právo na držení toho typu střelných zbraní, který se nehodí k ničemu jinému než k povraždění velkého počtu lidí v krátkém čase. Národní asociace držitelů zbraní (NRA) posílá finanční dary republikánským politikům a ti pak hlasují proti pokusům o regulaci. Kdyby skutečně o všem rozhodovaly peníze, NRA by stejným způsobem ovlivňovala demokraty, ale to se děje v nesrovnatelně menší míře. Trumpova strana prostě slyší na rétoriku militantního patriotismu a finanční podpora už jenom pomůže tam, kde by politik mohl zaváhat. Masové šíření lživých zpráv potom dokazuje, že jejich voličská základna uvažuje stejně.
Kdo bude učit učitele?
V českých médiích se pojem "fake news" uchytil tak, jak se o tom většině nových anglických termínů ani nezdá. Částečně za to může novinářský zájem o všechno, co se dá vztáhnout k naší totalitní minulosti (v tomhle případě ke komunistické propagandě), a částečně je to prostě sexy spojení, které zní poučeně a přitom vám dovolí předstírat nezaujatý odstup. Fake news jsou požehnáním pro datovou žurnalistiku, která dává nový rozměr bonmotu, že statistika je přesná věda o nepřesných údajích. Všichni se shodneme na tom, že fake news nejsou O. K., tak proč zacházet dál a řešit něco, co čísly nevystihnete. Zůstává tím pádem jenom otázka, jak proti nim bojovat.
Podle očekávání se zase začíná mluvit o výchově k mediální gramotnosti. To není nic nového, pamatuju si stejné hlasy už někdy z přelomu tisíciletí, kdy jsem byla v prvním ročníku na žurnalistice. Tenkrát mi to připadalo jako zjevně správné řešení, jenomže tenkrát jsem si taky myslela, že studium žurnalistiky mi prozradí všechno podstatné o fungování médií. Dnes se podívám na zprávu o předsudcích mezi českou populací a souhlasím se sociologem Martinem Vávrou. Mladé Češky a Čechy nemá kdo učit, jak poznají fake news, protože je nemá kdo učit, co je rasismus. Dostávají vzdělání od lidí, kteří v tom plavou velmi podobně. Samozřejmě jsou mezi učiteli výjimky, ale ty se liší spíš upřímnou snahou než nějakým výrazným náskokem ve znalostech. Že někdo volil Drahoše, ještě neznamená, že chápe svoje privilegia. Když dojde na vysvětlování toho, jak společenská hierarchie určuje doslova všechno od politiky přes pracovní až po rodinné vztahy, je naprostá většina z nás negramotná.
Lidský faktor
Schováváme se za pojmy jako "vyváženost" a "negativita", protože jsou dostatečně odtažité. Z fake news děláme výzvu pro nadržené mladé vývojáře, jako kdyby řešení vážně mohlo mít podobu té správné appky. Vymýšlíme algoritmy, ale všechny bezpečnostní mechanismy skončí u moderátora, který rozhodne, kdo může svoje názory projevovat dál a kdo dostane ban - možná na tři dny, možná na měsíc, možná napořád. A i když moderátory odbouráme, jak se o to velká socmédia snaží, každý algoritmus stejně vždycky bude odrážet pozici svého tvůrce nebo zadavatele.
YouTube nakonec zmiňované lživé video smazal, ale spousta dalších na stránce zůstává. Jejich autoři a šiřitelé nejsou dvakrát názorově pestrá směska, sdílí a lajkují videa proti migrantům, konspirační teorie o tom, že Barack Obama řídí tajnou "stínovou vládu", která chce svrhnout Trumpa… Nic z toho asi nepřekvapí. Stejně tak víme, na které straně se objevilo víc fám v české předvolební kampani. Jenomže se nám moc nechce otevřeně mluvit o bigotnosti, kterou v nějaké míře sdílíme skoro všichni, a tak omlouváme příznivce konspirací tím, že jednají z nevědomosti a existenčního zoufalství. Falešné zprávy přitom svoje oběti mají, a jejich šiřitelé to nejsou.
"Fake news" je docela užitečný pojem za předpokladu, že u něj neskončíme. Vyčíslit pravdivost a zanést závěry do grafu nestačí. Nedají se vysvětlit jenom tím, že naštvanost vždycky přitáhne větší zájem než pozitivita. Jde tady o vztek specifických lidí se specifickými názory. Mediální odborníci můžou vágně mudrovat o tom, jak je to všechno komplikované (a ono je), můžeme chodit na TEDx konference a číst knížky o kritickém myšlení; ale každá teorie, která podceňuje problém marginalizovaných skupin, je dost na draka. Touha udržet si pozici nad těmi dole je prostě větší společenský hybatel než peníze a měli bychom podle toho konečně upravit naše chápání světa.
