Pokračuje debata o kvótách pro ženy. Ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) na konci července poslal do připomínkového řízení návrh změny volebního zákona. Chce, aby ženy obsadily třetinu každé kandidátky. Pokud strana kvótu nesplní, sníží se jí o třicet procent státní příspěvek na mandát. Ročně přinese straně jeden poslanecký mandát 855 tisíc korun. Pokud by strany nenaplnily kvótu, dostaly by necelých 600 tisíc. Podobně při volbách do krajských zastupitelstev. Obecních voleb se návrh netýká; třetina žen tam totiž kandidovala.
Strany by mohly přijít o miliony ročně. Hrozí chytračení: partaje dozadu nacpou ženy bez šance na zvolení, jakési mrtvé ženské duše, a vepředu nechají muže. Návrh vnitra tomu brání: žena bude muset být zastoupena v každé trojici a zároveň bude muset figurovat na jednom z prvních dvou míst kandidátní listiny. Pokud zákon projde.
Návrh sociálních demokratů Milana Chovance a Jiřího Dienstbiera (on je hlavním strůjcem té novoty) vyvolává vášně. Pokud se novinář kvót zastane (proč je nezkusit), v internetových debatách je cupován na kusy, vášnivější muži i vyhrožují. Dienstbierův „ženský boj“ nepodporuje ani Andrej Babiš (ANO). Říká: „Je to nesmysl, kritériem je schopnost a výkon, ne pohlaví.“ To odpovídá obvyklému klasickému mužskému argumentu, který opakují ženy-političky, totiž že kvalitní člověk se prosadí sám.
Toto tvrzení je však ošidné. Znamená to, že u nás, ale dokonce i v celé Evropské unii (až na světlé výjimky) je mnohem, ale mnohem méně kvalitních žen než kvalitních mužů? I ten nejsvalnatější macho-patriarcha cítí, že to nesedí.
A ještě jedna věc. Jak to, že v obecních volbách, tedy v té „nejnižší politické lize“, už dnes třetina žen kandiduje? A úspěšně. V obecních zastupitelstvech jich sedí okolo 26 procent, o dost víc než v Parlamentu.
Omyl, že je rovnost přirozená
Tento týden o kvótách debatovala v internetové televizi DVTV Marcela Adamusová z Fóra 50% s ředitelem Občanského institutu Romanem Jochem. Adamusová argumentovala klasicky – žen je v politice málo, je zde zřejmá disproporce, podmínky jim nejsou příznivé. Žijeme ve společnosti, kde pravidla nastavují muži (ve Sněmovně jich sedí cca 80 procent).
Roman Joch se však zlobil: „Proč by nám měl někdo diktovat, že má být v politice rovné nebo nějaké zastoupení mužů a žen? To vychází z omylu, že rovnost je normální a přirozená. Ale není... Je dosti možné, že ženy jako celek mají trochu jiné preference než muži a preferují například společensky mnohem ctihodnější a význačnější pozice, jako jsou lékařky, než být poslanci a poslankyněmi, což je profese v České republice celkem opovrhovaná.“ - Ó, jak velmi mazané!
Jde o pokus přiznat si, že patriarchát je pasé. Že žena není horší než muž. Že by i ona měla plnohodnotně rozhodovat o věcech veřejných. Nejen v komunálu, ale i ve "velké politice".
Ano, rovnost u nás není přirozená. Ten fakt ani Joch nepopírá. Ale zároveň jsme společnost, která rovnost vyznává a neuznává diskriminaci. Přitom z příkladu obecních voleb v podstatě vyplývá, že čím vyšší politická liga, tím více jsou ženy diskriminovány.
Legrační je, že Joch v debatě o ženách řekne o roli poslance, že je opovrhovaná. Tak proč se o ni muži tak derou? Protože jde o moc. Ono opovržení vyplývá z toho, kam nás převážně maskulinní politika dovedla. Nikoli z toho, že by bylo opovrženíhodné hlasovat pro zákony nebo řídit ministerstvo.
Nerovnost žen se ukazuje i jinak. V celé Evropské unii ženy berou v průměru méně než muži. Sice má v EU více žen vysokoškolské vzdělání (60 procent), ale ve správních a dozorčích radách jich sedí jen 17 procent. A také, jak zjistil Euroactiv, portál EU, berou v celé Unii v průměru o 39 procent nižší penze.
Ženy rodí a vychovávají, tak mají nižší důchod
Co na to Roman Joch? „Ano, přirozená nerovnost existuje. Ale není to nespravedlnost.“ – Slyšíme klasický výrok silnějších vůči slabším. Že ženy berou méně, je prý naprosto „přirozené“. Stejně přirozené je pak ovšem to, že Romové mají zřídka kdy vysokou školu; jejich přirozené podmínky jsou horší, jejich děti mají mnohem těžší start. Tak se na to vykašleme a budeme čekat, až se to přirozeně, samo od sebe zlepší.
O nižších platech žen Roman Joch mluvil v DVTV takto: „Všichni víme, proč ženy jako celek mají nižší platy než muži. Kvůli tomu, že děti jsou rozeny maminkami, ženami, a když jsou dětičky malé, tak více se o ně starají maminky než muži. A během této části svého života se ženy nemůžou tolik věnovat své kariéře a profesi jako muži.“
Jak je tedy potom možné, že jsou tak úspěšnými lékařkami a učitelkami? Jak je možné, že najdeme mnoho soudkyň a státních zástupkyň? Tolik zdravotních sester, které v nemocnicích pracují dokonce na směny? – Jochova argumentace jako by uvízla někde v roce 1950. Zaspal dobu, jež se prudce mění. Dnes i u nás začíná být normální, že matka pracuje a otec zůstane doma s dětmi. Nebo, častěji, že se o děti starají oba.
Navíc je opravdu ošklivý paradox, že ženy mají skoro o čtyřicet procent nižší důchody, když nám vychovávají děti, když nás vychovaly. Mají na krku to nejtěžší, ale jsou proto v důchodu o mnoho chudší než muži. Absurdní.
Kvóty podle Jocha „porušují lidskou svobodu“. Lidé si podle něj mohou zvolit, koho chtějí, mohou klidně volit třeba ryze ženskou stranu. I tento argument je ovšem hodně mimo. Úprava zákona přece neříká, že lidé musejí zvolit třetinu žen, jinak strana dostane o třetinu peněz méně. Ne. Strany musejí dát na kandidátky třetinu opačného pohlaví. To je rozdíl. Volič může volit, koho chce, využít preferenční hlasy.
Má stát právo prostřednictvím zákona stranám do kandidátek mluvit? Proč ne? Přece jedinou sankcí při nesplnění kvót je menší státní příspěvek, méně peněz od státu. Stát jen říká, co by si přál, více žen v nezdravě mužské politice.
Argument o omezení svobody je komický i z jiného pohledu. Je omezením svobody, že máme silniční zákon? Že nás stát omezuje a nesmíme jet po městě dvoustovkou? Není. Je omezením svobody, že lékař musí mít diplom? Atd.
O omezení svobody se nejedná. Jde o pokus přiznat si, že patriarchát už je pasé. Že žena není horší než muž. Že by i ona měla plnohodnotně rozhodovat o věcech veřejných. Nejen v komunálu, ale i v naší vysoké politice.
