Má-li země vybřednout z krize, potřebuje co nejrychleji novou vládu. Legitimita mnohých členů té současné se povážlivě drolí. Nejvýraznější je to asi u Jana Hamáčka. V jeho osobě teď stojí v čele Ústředního krizového štábu s širokými pravomocemi člověk, který nemá ani poslanecký mandát, nemá svou stranu ve sněmovně, a dokonce jí už ani nešéfuje. Mocenský sešup dosluhujícího ministra vnitra je opravdu strmý a po rezignaci na post předsedy sociální demokracie by z něj někdo měl co nejrychleji sejmout i poslední úřad.
Pohled na ČSSD momentálně působí muka. Každá strana prochází vzestupy i pády, nicméně od doby, kdy si socialisté schválili vstup do vlády Andreje Babiše, působí, jako by na sobě prováděli vivisekci bez narkózy. Nejnovější politické dno, kterého dosáhli, má nyní tuto podobu: tři senátoři, jeden hejtman a nula poslanců.
Přesto je v zájmu Česka, aby se zdecimovaná partaj vzchopila a pokud možno dostala znovu do sněmovny. Podle výzkumu CVVM z minulého roku se stále 22 procent Čechů řadí k levici. Tato pětina nyní není nikým reprezentována v celostátní politice: ČSSD propadlo 250 tisíc, komunistům skoro 200 tisíc hlasů. Sociální rétoriku tak z donucení asi přeberou ve formující se nové vládní koalici do nějaké míry lidovci a piráti, v opozici pak jistě ANO a SPD. To však nemůže skončit plným uspokojením zklamaných voličů, protože žádná ze zmíněných stran se ke klasické levici nehlásí.
Rytíř smutné postavy končí
Uvidíme, zda historie bude k Janu Hamáčkovi milosrdnější, než to nyní vypadá. Stranu přebíral v roce 2017, když její preference dosahovaly 7,3 procenta a zdálo se, že hlouběji už padnout nemůže. Sociální demokraté věděli, že je předchozí spolupráce s Andrejem Babišem zničila, ale doufali, že se zvednou podobně, jako to zvládli o jedno volební období předtím demokraté občanští. Jan Hamáček se navíc jevil jako schopný lídr - vládl několika jazyky, ve sněmovně znal každou proceduru, s každým se uměl dohodnout.
Místo obnovení sociálnědemokratického profilu strany však zabředl do ještě většího bahna spolupráce s šéfem ANO. Pokud pro ČSSD nebylo nijak lákavé zůstat v opozici s pravicovými stranami, pak vstoupit bez dalšího partnera znovu do vládního spolku s ANO hrozilo být přímo likvidační.
Přesto takovou cestu Hamáček protlačil vnitrostranickým referendem, a navíc ještě zcela mylně vsadil na dobré vztahy s Milošem Zemanem, který sociální demokraty v roce 2018 pobízel do vlády se slovy „suchá je skýva opozice“. Zatajil jim ovšem, že už dávno fandí ANO, takže sociálním demokratům nakonec zbyla skýva nejtvrdší. Ta, kterou se sytí mimosněmovní strany.
Hamáček se od vstupu do vlády už nikdy nedostal ze stockholmského syndromu ve vztahu k premiérovi a prezidentovi. Nechal si diktovat, koho má jmenovat ministrem a z vlády nedokázal odejít ani v momentě, kdy jej ANO v nesvaté hlasovací koalici s ODS a SPD ponížilo zrušením superhrubé mzdy. Vše vytrpěl a země s ním.
Přesto Hamáčkovi nelze upřít i světlé okamžiky. V mnoha klíčových momentech covidové krize se předvedl jako jediný alespoň trochu příčetný člen vlády. Zatímco Babiš chaoticky měnil pozice a každý týden představoval nového ministra zdravotnictví, Hamáček dával do kupy integrovaný záchranný systém. Vždy když se něco nečekaného pokazilo, nakonec to byl Hamáček, kdo se s tím musel vypořádat. Tak se koneckonců dostal i k vrbětické kauze, protože nikdo z vlády nebyl v danou chvíli schopen koordinovat tak rozsáhlou akci.
Německý a rakouský vzor
Nyní všechno nasvědčuje tomu, že po rytíři smutné postavy Janu Hamáčkovi do čela strany nastoupí její dosavadní místopředsedkyně a končící ministryně práce Jana Maláčová. Razanci jí nikdo neupírá, ani zdaleka není ale jisté, zda také ví, jakým směrem ji napřít, aby přinesla kýžený návrat zpět do poslaneckých lavic. Pražská cirkusová show, kterou před volbami předvedla s Matějem Stropnickým, upřímně vystrašila nejednoho sociálního demokrata.
ČSSD trpí už od dob premiérování Bohuslava Sobotky tím, že přestala svým voličům cokoliv srozumitelného nabízet. Jako by vsadila na to, že jejich hlasy zkrátka získá za minulé úspěchy. Jedním ze symbolů voleb 2017 se tak stal zcela absurdní pochod, jímž vládní politici (sic!) protestovali proti levné práci.
V úspěšných dobách se zdejší sociální demokraté vždy vztahovali ke svým německým a rakouským kolegům. Ti první nyní vyhráli volby do Bundestagu, ti druzí se v preferencích dotáhli na svou největší konkurenci. Každopádně podporu v obou případech získali díky své uměřenosti, nikoliv za cirkusové výstupy.
K tradičním požadavkům, jako je vyšší minimální mzda, přidali ekologická témata a výborně dokážou obstát i v debatě o daních. Nic z toho se ČSSD už roky nedaří. Bohuslav Sobotka sice v roce 2016 po výprasku v krajských volbách prohlásil, že strana musí být silná v ochraně životního prostředí, kultuře či digitální ekonomice. Zařídit to ale nedokázal.
Osiřelý pravičák
Úspěšnou obnovu české sociální demokracie by si nyní krom levicových voličů měla silně přát i sněmovní pravice. Ve společnosti se sice v průběhu posledních let pod vlivem Andreje Babiše hojně rozhostil pocit, že klasický pravolevý souboj je již překonaný, nyní ale můžeme vidět, kam bezhodnotový pragmatismus vede. Je-li politický program uplácaný jen z populistických střípků, aniž by jej držela pohromadě ucelená vize, končívá to zpravidla sdílenou frustrací.
Nic nemůže nahradit střet pravičáka, který více zdůrazňuje individuální svobodu, s levičákem, který si výše cení sociální soudržnosti. Nyní zvolená sněmovna ale bude moci toto životodárné soupeření nabídnout těžko, když v ní opozici představuje všehovšudy jedno autoritářské hnutí a jedna národovecká strana.
Snad si tedy sociální demokraté zase jednou najdou čas na sešlost v hostinci U Kaštanu, aby si po letech vyjasnili, co by jim mohlo pomoci vyměnit pojídání extrémně suché skývy za účast na politickém banketu v malostranských palácích.
