První kolo slovenských prezidentských voleb připomnělo ty české z let 2013 a 2018. Jen poněkud naruby. Zatímco u nás podobné trendy jako na Slovensku působily ve prospěch Miloše Zemana, tentokrát prospěly Zuzaně Čaputové - která je Zemanovým protipólem jak svými názory, tak politickou i osobní historií.
To, co u nás v prezidentské volbě hrálo do karet Zemanovi, na Slovensku pomohlo Čaputové. Získala o dva procentní body víc než před rokem v prvním kole Zeman.
Zatímco Miloš Zeman vloni obhajoval mandát a "zemanovské" hlasy šly od začátku jasně za ním, opačný tábor trpěl od začátku rozdrobením. Kdyby proti Zemanovi stál hypotetický kandidát jménem Drahoš-Horáček-Hilšer, možná by v prvním kole také dostal 40 procent jako Čaputová. Jiří Drahoš měl víc než 26, Michal Horáček devět, Marek Hilšer necelých devět (a to ještě nepočítáme 10 procent hlasů pro Pavla Fischera).
Kdyby - jistě, jsou chyby - řekněme liberální blok měl proti řekněme konzervativnímu Zemanovi jednoho silného kandidáta, dopadlo by jinak nejen první kolo, ale dost možná i to druhé. Na Slovensku teď nebylo už několik týdnů o silné liberální kandidátce pochyb, takže hlasy z tohoto směru se netříštily. Takže stejná situace jako vloni u nás, jen s opačným politickým znaménkem.
Jistě, vygenerovat trojjediného kandidáta jménem Šefčovič-Harabin-Kotleba by pravděpodobně nešlo - ale mezi tyto tři se rozpustilo 43 procent "neliberálních" hlasů, ještě o něco víc než u nás mezi trio Drahoš-Horáček-Hilšer.
Nejdůležitější paralela, která pomohla sjednotit hlasy za Zemanem v roce 2013 i za Čaputovou 2019, se ale týká nálady ve společnosti. Jde o frustraci z vlády a vládnoucích poměrů, na Slovensku ještě mnohem hlubší (Petr Nečas padl až po prezidentských volbách, Robert Fico už dlouho před nimi). Na podzim 2012 klesla důvěra v českou vládu na rekordní dno a nespokojenost s ní byla rozhodujícím pramenem Zemanovy volební mobilizace (tím spíš, když proti němu stál vicepremiér Karel Schwarzenberg). Viz stovky billboardů Stop vládě, Stop Kalouskovi.
Stejný efekt - nejen nespokojenost, ale přímo znechucení - působil na Slovensku ve prospěch Zuzany Čaputové. Nikdo z kandidátů ani zdaleka nesymbolizoval "neficovské", nebo dokonce "nemečiarovské" časy jako ona. Čaputová ztělesňuje do značné míry totéž co v prezidentském úřadě končící Ficův protihráč Andrej Kiska. Byla tváří protivládních demonstrací ve volbách.
Zuzana Čaputová je ve druhém kole favoritkou. Je možné, že slovenské prezidentské volby už podruhé za sebou vyhraje politik-selfmade(wo)man, relativní nováček bez praxe ve vysoké politice, člověk známý v první řadě svými občanskými postoji. A poměrně mladý; Kiskovi bylo při zvolení 51, Čaputové je 45 let. Kontrast mezi veteránem Zemanem, který je v politice skoro 30 let a ve volbách úspěšně kladl důraz na "zkušenosti" a "řemeslo", nemůže být větší. Jak ho vysvětlit?
Zaspekuluju si: souvisí to mimo jiné s větší symbolickou a historickou vahou českého prezidenta, respektive s tím, že mu Češi - vědomě nebo podvědomě - zhusta takovou váhu přisuzují.
Československý (a pro Čechy český) prezident existuje 100 let, slovenský čtvrt století. Český sedí na tisíciletém Pražském hradě, v sídle králů; slovenský sice v paláci, ale o poznání méně honosném a ikonickém. Čechy "tíží" jejich symboly státnosti, víc než Slováky je svazuje zažitá úcta k prezidentskému úřadu.
Vidí prezidenta víc jako vladaře, a proto se k tomuto politickému typu přiklánějí spíš než "mladší" a v jistém ohledu dynamičtější a odvážnější Slováci. I proto se u nich snáz než u nás prosazují obyčejní smrtelníci, kteří léta předtím nefigurovali v politickém zpravodajství od rána do večera. A jistě, asi z deseti dalších důvodů, charismatem počínaje a přesvědčivostí kampaně konče.
Zatím úspěšná kandidatura Zuzany Čaputové připomněla ještě jedno smutné srovnání: v boji o Hrad nebyla mezi devíti uchazeči v lednu 2018 ani jedna žena. Jde o naši společnou chybu a defekt veřejného života. Dá se brát i jako důkaz, jak pošetilá představa o prezidentu-vladaři, silném muži s mečem v ruce, koluje dál.
