Vlastně je to úplně jednoduchý krok, na který se nesmyslně čekalo přes čtvrt století; slovenský soud tento týden posmrtně rehabilitoval východoněmeckého uprchlíka Hartmuta Tautze, který zemřel roztrhán hraničářskými psy na hranicích mezi Západem a Východem u slovenské Petržalky v roce 1986.
Průlomový rozsudek otevírá cestu k odškodnění nejen Tautzovým příbuzným v Německu, ale příbuzným všech dalších zavražděných. A v tomto rozhodování mohou následovat soudy v obou nástupnických státech někdejšího Československa.
Samozřejmě, v roce 1986 osmnáctiletý Tautz chtěl utéct na druhou, západní stranu železné opony. Ale psi byli rychlejší. Tautzova touha po svobodě byla sice na východní straně hranice trestným činem, ale suďte prchajícího, pár metrů od čáry, že. Takže byl potrestán okamžitě tím nejvyšším možným trestem bez soudu; bez obhájce, i bez jakékoliv iluze spravedlnosti. Prostě jej kousek od rakouského území dostihli psi a zle potrhali; možná by přežil, ale pohraničníci neposkytli včas první pomoc… I tenhle trest bez soudu byl součástí komunistického "práva". Stejně jako deportace sedláků a celých jejich rodin v padesátých letech. Prostě se soudem se za totality někdy počítalo, někdy ne, ale ve výsledku to bylo jedno: spravedlnost byla to, co se hodilo komunistickým vládcům.
Podstatné je, co to znamená dnes: i v těchto případech, kdy nepadl soudní verdikt, je i dnes možné podle současných zákonů dosáhnout rehabilitace. Což je případ právě Tautze, o kterém nyní podle místní příslušnosti (k místu incidentu) rozhodoval slovenský soud.
Proč to muselo trvat tak dlouho, není jasné: možná to nikoho jiného dřív nenapadlo, možná k tomu musel opravdu dozrát čas; každopádně neúnavný advokát Lubomír Müller, který Tautzovy příbuzné na Slovensku úspěšně zastupoval, je tentýž, který už před lety v Česku vysoudil odškodnění pro anglickou vdovu po hrdinném letci RAF Josefu Bryksovi, jenž zemřel v komunistickém lágru… Nejde přitom o šikovnost jednoho advokáta, ale hlavně o prolomení pomyslné bariéry: kvůli smrti na železné oponě je tedy od nynějška možné dosáhnout rehabilitace. Mohou hned začít další soudní maratony ve stovkách případů. A kromě východních Němců se mohou hlásit i další: včetně příbuzných zabitých Rakušanů či občanů Spolkové republiky Německo.
Tautzův případ nebyl totiž výjimečný; pochopitelně, musela to být strašná smrt, ale strašnou smrtí umírali i ostatní: v drátech vysokého napětí, které tvořily hraniční zátaras až do roku 1965. V minovém poli… S prostřelenou hlavou v řece… Uprchlíků zemřelo kolem tří set, přesné číslo neznáme, možná ho nebudeme znát nikdy, protože mrtví byli pochováváni tajně do neoznačených hrobů. To byla totiž další "spravedlnost" po "spravedlnosti", takže tento nikdy nekončící příběh bezpráví se možná paradoxně podobá zatím stejně tak nekončícímu příběhu jeho nápravy.
Jistě bude dobré sledovat, až bude vyřízeno a vyplaceno i odškodnění, protože když přijde na finanční požadavky, leckdy se ukáže, že to není tak snadné; podobně jako tomu bylo v případě Trudie Bryksové. Tam jen další boj o konečné odškodnění trval roky.
Tím spíše, že máme sice první rehabilitovanou oběť, ale nemáme nikoho, kdo by byl za její smrt odpovědný: Stejně jako u Josefa Brykse, který zemřel v komunistickém lágru, nebyl potrestán opravdu nikdo; ani prokurátor, či soudce, který vědomě poslal nevinného letce do vězení. Bylo to dávno, samozřejmě, Bryks zemřel v roce 1957. V případě Hartmuta Tautze ale jde o tragédii relativně nedávnou a i zde nemáme překvapivě nikoho, kdo by byl za ni potrestán.
Přitom vlastně známe všechny okolnosti: známe zasahující pohraničníky, velitele, známe i jména psů (jmenovali se Robi a Rišo), ale ani to prozatím nestačilo. Možná právě zmíněná rehabilitace to může změnit. Protože logika je jasná: máme-li konkrétní (soudně rehabilitovanou) oběť, můžeme mít anonymního viníka?
"Slovenský soud na základě zákona platného i v České republice rozhodl, že oběti se stalo bezpráví. Nyní logicky má následovat další krok: najít pachatele a postavit je před soud," takto jasně chápe verdikt Neela Winkelmannová, výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí, která usiluje o potrestání viníků od železné opony v rámci projektu JUSTICE 2.0. Tato organizace předložila nedávno polskému Institutu národní paměti (IPN) případy polských uprchlíků na československé železné oponě; Polský institut má větší pravomoci než český Ústav pro studium totalitních režimů, takže státní zástupci IPN už zahájili trestní řízení kvůli smrti na elektrické drátěné stěně. Polští uprchlíci tvoří skoro třetinu ze zhruba stovky obětí této strašné elektrické pasti. Ministrem vnitra byl od června 1961 až do dubna 1965 pozdější premiér Lubomír Štrougal. A přímo za jeho ministrování zemřelo v elektrickém plotě jedenáct Poláků. Nejspíš netušili, jaké nebezpečí jim na té hranici hrozí.
Štrougal ovšem stál v čele ministerstva vnitra až v poslední fázi existence stěny: ale za jeho ministrování na železné oponě zemřelo celkem 33 nešťastníků. Za jeho působení ve funkci premiéra, tedy až v závěru celé totalitní éry, pak na hranicích zemřelo dalších 27 lidí, na útěku nebo jen obyčejnou shodou nešťastných náhod.
Ale nejde jen o Štrougala a nejde jen o Poláky; dnes už i Němci zkoumají vinu za smrt svých uprchlíků na československé železné oponě. A také nejde už jen o pohraničníky, ale o ty, kteří tu drátěnou smrtící past vybudovali, řídili a vydávali rozkazy. Ačkoli statistika je jasná a není sporu o tom, že hlavními oběťmi československé železné opony byli sami Češi a Slováci, bude bezpochyby zajímavé sledovat, zda spravedlnost nepřijde dřív kvůli těm, kteří byli v menšině: kvůli Polákům či Němcům. Možná je to vše jen symbolické; železná opona mezi Bratislavou a Chebem nebyla československou záležitostí, jen ukončovala západní výběžek obrovské říše, v níž vládl teror a bezpráví. Byla součástí rozdělené Evropy, evropského zápasu o budoucnost kontinentu. Stejně tak současná snaha o potrestání jejích tvůrců se dnes překvapivě stává také evropskou záležitostí. Takže je to možná z tohoto pohledu vlastně v pořádku…
Nebo jsou zde další otázky: třeba kdo bude to odškodnění platit? Neměli to být právě ti viníci?
Pozn. red.: Autor se železnou oponou zabývá dlouhodobě, v roce 2008 podal spolu s dalšími trestní oznámení týkající se podílu vrcholných vojenských a státních představitelů na smrti uprchlíků u státní hranice mezi lety 1948 až 1989.
