Nemám za ta léta nejmenší důkaz, že by se někdo u nás pokoušel ovlivnit nějakou agenturu, aby zmanipulovala průzkum veřejného mínění v něčí prospěch, píše pro Aktuálně.cz sociolog a ředitel ppm factum Jan Herzmann.
Trochu s křížkem po funuse, řeknete si, když teď začnu psát o průzkumech před americkými prezidentskými volbami. Od 7. listopadu víme, že Obama poměrně jasně vyhrál, tak k čemu ještě nějaké průzkumy? No právě! Přečtěte si předcházející větu ještě jednou a pak se vraťte na datum 6. listopadu. Všechna media od Welingtonu po Anchorage přinášela zprávy o tom, že Spojené státy čeká nejtěsnější prezidentský souboj historie. Například Hospodářské noviny měly na titulní straně palcová čísla 47,8 % (pro Obamu) a 47,4 % (pro Romneyho), tedy rozdíl pouhých 0,4 procentního bodu, hluboko pod jakoukoli mezí statistické významnosti. A mezi voliči, kteří se nehlásí ani k republikánům, ani k demokratům, vyzníval průzkum citovaný Hospodářskými novinami 35 : 59 pro kandidáta republikánů. A bác ho! Obama získal 51,3 % platných hlasů a vyhrál s náskokem 3,6 procentního bodu.
Znamená to, že američtí „pollsters", jak se v anglicky mluvících zemích říká specialistům na průzkumy veřejného mínění, pracovali špatně? Nebo dokonce že byli tou či onou stranou podplaceni, aby vydali jiná čísla, než ta, která věrně zobrazovala aktuální stav mysli amerických voličů? Anebo si Hospodářské noviny smolně vybrali k citaci průzkum, který se extrémně mýlil? Ale kdeže. Ostatně média ve vyspělém světě také s žádnou kritikou nepřišla - to by musely průzkumy ukazovat pravý opak skutečného volebního výsledku. Čímpak to tedy je, proč ten rozdíl v nahlížení na průzkumy u nás a „za velkou louží"?
Důvody jsou, stručně řečeno dva. Tím prvním je politická kultura v Česku a její vnímání jak ze strany novinářů, tak ze strany veřejnosti. Zatímco v USA je prakticky nepředstavitelné, že by agentura pracující pro některé z významnějších medií byla podjatá (natož pak podplacená), v Česku je naprosto nepředstavitelné, že by podplacená nebyla. O tohle stigma se významnou měrou kdysi přičinil Vladimír Železný, když tvrdil, že v průzkumu stojí procentní bod půl miliónu korun. Úsměvné jeto hlavně proto, že dodnes nikdo neví, jestli je lepší vést v předvolebních průzkumech s velkým náskokem v naději, že příznivci těch ostatních stran nebo kandidátů to zabalí, nebo vést jen trošku, aby si mí příznivci neřekli, že věc je jasná, a z lenosti nezůstali o volbách doma. Nemohu tvrdit, že se nikdo nikdy nepokusil některou českou agenturu ovlivnit, aby té či oné straně „přisypala", nemohu to ani vyloučit. Nemám ale za ta léta sebemenší důkaz, že by se to stalo.
Druhým důvodem je daleko větší zkušenost novinářů i voličů v USA (a také v řadě západoevropských zemí) s tím, jak obtížné je před volbami odhadovat jejich výsledek. Vždycky totiž platí, že když výzkumníci vydají nějaké výsledky, politici na ně zareagují nějakou akcí ve své kampani a voliči zareagují na aktuální slova i činy politiků. A pak se teprve rozhodnou, mnohdy na poslední chvíli, mnohdy úplně jinak, než jak to dělali v několikerých volbách před tím. Vzpomeňme si na parlamentní volby 2010. My výzkumníci můžeme být rádi, že se nepokoušíme předpovědět jména poslanců. Rád bych viděl toho, komu by tehdy v průzkumu vyšlo, že voliči ODS vykroužkují Ivana Langera.
Aby bylo jasno, já sám nejsem ani trochu spokojen s tím, jak významně se lišily průzkumy před krajskými volbami od reality druhého říjnového víkendu. Kdybychom byli tušili, jaké věci budou hýbat na přelomu září a října myslí českých voličů, možná bychom se vůbec na tenký led krajských volebních modelů nepouštěli. Nechci si ale stěžovat, byla to naše volba, naše rozhodnutí a naše riziko. Když pak Petr Nečas z tribuny kongresu ODS sděloval, že podle jejich stranického průzkumu opustila tuto stranu pětina potenciálních voličů měsíc před volbami, další pětina týden před volbami a nakonec i třetí pětina v den voleb, říkal jsem si: to se fakt nedalo namodelovat. Chvíli jsem uvažoval dokonce o tom, že ppm factum ukončí seriál prezidentských předvolebních průzkumů a bude se jen tiše dívat, jak se s touhle bezprecedentní situací vypořádají konkurenti. Rychle mne to ale přešlo. Přeci nezalezeme do kouta, přeci kvůli jednomu neúspěchu nehodíme přes palubu dvaadvacet let zkušeností s volebními průzkumy, přeci si nenecháme ujít příležitost být u první přímé prezidentské volby, stejně jako jsme byli u prvního (a zatím jediného) českého referenda v roce 2003. Takže: jdeme do toho. Na vlastní náklady, na vlastní riziko. Je to naše volba, naše rozhodnutí.
