Minulý týden 17. února, na Popeleční středu, začala postní doba, čtyřicet dní půstu před Velikonocemi, pro křesťany před připomínkou ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Letos je to nejpodivnější ze všech půstů - půst v půstu, půst v době, kdy se už prakticky rok nedobrovolně postíme. Dalo by se to vyjádřit i jinak - letos nám strašlivě chyběl masopust, bujaré veselí, jež by vyjádřilo vděčnost za to všechno, co máme a co dostáváme (aniž si to uvědomujeme).
Kvůli nemasopustu a šířící se neradosti a nespokojenosti se půst jeví skoro jako tortura, sebemrskačství. Smyslem půstu je změna našeho vnímání a chování, pak by tedy půst 2021 mohl být poznamenán snahou radovat se, nepropadat depresím (to se snadno řekne a těžko provede), nestěžovat si, vnímat dary, jichž se nám jaksi samozřejmě dostává. Takový půst naruby, veselý půst, nenaštvaný. Jenže to jde těžko, když lidé mají strach, co bude, zdá se jim, že ztratili výhled, ztratili jistotu. Navíc jsme obklopeni situacemi, z nichž se prostě nedá radovat, umírají blízcí, krachují firmy, ten či ta se utíká k alkoholu…
V letech "před covidem" jsme půst mohli vnímat jako šanci oprostit se od nejrůznějších závislostí, od mobilu a počítače (aspoň na chvíli, někdy), od auta, ale taky docela obyčejně od přebytečných kil, od závislosti na cukru a tuku. Letos se to jeví jako poněkud dětské. Protože v pandemii, kdy jde doslova o život, a proto se covidu bojíme, se tyhle závislosti jeví jako méně důležité.
Najednou chápeme, a to je mimořádně cenný přínos nedobrovolného ročního koronapůstu, jak moc potřebujeme osobní kontakt nejen s blízkými, ale i se vzdálenějšími. Jak je nenahraditelné mluvit spolu, dívat se jeden druhému do očí, cítit se v nozdrách, dotýkat se, tisknout k sobě (třeba při pohřbu, když přivinete pozůstalou, dáte jí nenahraditelně, nezastupitelně najevo, co cítíte). Půst od setkávání se, osobního, tělesného sdílení je strašný, jde proti naší zděděné, atavistické podstatě.
Ale jistě, trosky nekřesťanského půstu přežívají i v pandemii. Můžeme čtyřicet dní hubnout, neuškodí to. Už poněkolikáté se setkává Suchý únor s dobou postní, částečně se překrývají. Není špatné přiškrtit "alkáč", toho nejzrádnějšího přítele, co všechny rány zhojí a ukradne ti nenápadně duši. Určitě není špatné dát si pohov od prášků, od televize.
Prach jsi a v prach se navrátíš
Ale smysl půstu, smysl té prastaré křesťanské tradice v tom nehledejme, namáhali bychom se marně. Ono je vůbec těžké nějak spojit půst věřících s půstem nevěřících, nekřesťanů. Pro křesťana je čtyřicet dní půstu (pokud je vnímá, pokud mu neprotečou mezi prsty) přípravou na Velikonoce, na fakt víry, že Ježíš na sebe vzal hříchy lidí. Pro nekřesťana nic takového nepadá v úvahu. Nevěří Bohu (na Boha, v Boha).
Pro křesťana platí: Člověče, pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš. Ale zároveň má naději na věčnost, na život, jaký si tady nedokáže představit. Ta naděje (spasení) mu dává možnost změnit se, činit pokání. Má výhled. Smyslem půstu je přesně toto: činit pokání. Přiznat a vyznat svoje vlastní viny. Aby to kdokoli z nás udělal, musí nejprve vejít do sebe, "zpytovat se", zkoumat se, říct si o sobě pravdu. Přiznat si, že druhým ublížil, poranil je, nemiloval, šlo mu jen o sebe.
Půst nás má chránit před rozptylováním (tedy před principem, na kterém dnes stojí prakticky veškerá zábava, showbyznys, volný čas, pokud se neplácáme v nouzovém stavu), má nám umožnit kontemplaci, hluboké, osobní zamyšlení. (Naopak masopust nám připomíná, že je mnoho věcí, z nichž se máme radovat, že je život krásný a štědrý, že je vděčnost namístě.)
Kněz Tomáš Halík nedávno kázal o masopustu a půstu. Řekl mimo jiné i toto: "Smyslem masopustu, ale i postu, je to, co smyslem křesťanství vůbec: nabýt svobody. Umím žít v hojnosti a umím žít v nedostatku, napsal apoštol Pavel. Učme se to i my." Nabýt svobody, být svobodný, po tom touží snad každý, nejen křesťan. Halík tu nabízí svobodu jako schopnost dobře existovat za naprosto odlišných situací, v dostatku i nouzi, v čase štěstí i v době útisku.
Zbavit se jedů, zloby
A zase znovu, covid-19 nás vyučuje, co má smysl, tenhle nedobrovolný "nadpůst", "superpůst" nás automaticky směruje k poznání, co máme hledat, o co máme v životě stát, čeho si máme setsakramentsky vážit. Přátel, nepřátel, života, lidí okolo sebe, na které tak často nemáme čas, ale najednou jsou pryč, zdraví, zdravotní péče, nemocnic, lékařů a sester a sanitářů, starých lidí, mladých lidí, učitelek, prodavaček, řidiček a řidičů autobusů, vlaků, metra a tramvají…
Půst by mě měl osvobodit, zbavit aspoň na čas (příští rok přijde nová šance, nová doba půstu) zbytečností, ale taky jedů, nenávisti a zloby, která mě zatěžuje, stravuje, obsazuje, oblbuje. Osvobodit od závislostí, od pohodlnosti, od nemyšlení, od šíření pomluv, lží a fake news.
Pokud se nám to v půstu povede (a tohle je půst, ne se necpat bůčkem a nenalívat pivem s panáky), připravíme v sobě místo pro něco jiného. Jako když vyklidíme skříň, vyházíme zbytečnosti a najednou v ní zůstávají prázdné fochy. Co do nich vložíme? I to je strašně důležité. Pro co nového jsme v sobě udělali místo.
Pro péči o blízké? Pro své staré a mladé? Nebo jen pro ještě silnější odpor k soupeřům, cizím, nemilým? Přestanu pít a začnu buzerovat každého, kdo si dá dvojku červeného nebo panáka? Přestanu nesnášet jednoho, abych ještě víc nenáviděl druhého?
Půst má smysl, když si v sobě uklidím, když odmítnu vlastní lhostejnost, sobectví, nezájem o druhé a nahradím je péčí, soucitem a láskou. Půst má smysl, když si uvědomím, jak potřebné je překážet zlu.
