"Pojď, půjdeme se podívat do Nikolské. Tam teď všichni paří," napsala mi kamarádka Olga. Do Nikolské ulice v centru Moskvy chodí každý den po práci a s ní snad polovina Moskvy. Ulice vedoucí od Lubjanky na Rudé náměstí se stala epicentrem fotbalového karnevalu. Zahraniční fanoušci bujaře slaví vítězství i porážky svých týmů doslova pod okny Kremlu. A Rusové si to užívají s nimi.
Kremelští úředníci asi sledují fanouškovskou party se smíšenými pocity. Ruský režim po pořadatelství mistrovství světa ve fotbale velmi toužil a přiložil k jeho získání všechno čisté, a třeba i nečisté úsilí. Zřejmě však nepočítal s vedlejším efektem, který není pro věrchušku příliš vítaný. Nahlodává totiž to, co posledních bezmála dvacet let budovala.
Kremlu o sport jako takový nejde. Sport je pro Rusko jen jakási sofistikovaná hybridní zbraň. Když se sportovcům s trikolorou na hrudi daří, je to symbol velmocenského dominování. Když Moskva usiluje o pořadatelství prestižních sportovních akcí, tak v první řadě za účelem vylepšení ruské pověsti ve světě.
Platilo to o zimní olympiádě v Soči, je tomu tak s aktuálním fotbalovým šampionátem.
Má všem kritikům dokázat, že Rusko není pouhou benzinovou pumpou převlečenou za stát. Má je přesvědčit, že jde o moderní zemi s noblesním prezidentem.
Mistrovství má dát zapomenout na sestřelený malajsijský boeing, anexi kusu kdysi bratrského státu, podporu blízkovýchodního diktátora, a koneckonců i na četné dopingové aféry ruských sportovců.
To se naštěstí úplně nepovedlo, Kreml může ale slavit už to, že se šampionát v Rusku vůbec koná a žádný tým ho nebojkotuje. Před pár měsíci, po otravě Sergeje Skripala a jeho dcery novičokem, byla situace vachrlatá. Moskva se možná obávala, že by o fotbalový svátek mohla přijít.
Tři čtvrtiny Rusů bez pasu
Mistrovství je v plném proudu. Vše probíhá bez problémů. Tráva je zelená, míč se kutálí. Objevil se však malý zádrhel. Rusové si šampionát užívají plnými doušky. Nejen díky hře ruského nároďáku, který se po šňůře nepřesvědčivých výkonů překvapivě zmátořil, ale i díky atmosféře panující v pořadatelských městech čelících invazi zahraničních fanoušků.
Rusové prostřednictvím fotbalového šampionátu poznávají jiné národnosti a kultury. Setkávají se s obyvateli zemí, které zatím znají pouze ze zeměpisu. Nejen pro většinu obyvatel provinčního Saransku, ale i pro nemalý počet Moskvanů Portugalsko a zcela určitě Uruguay navždy zůstanou terrou incognitou.
Možná to zní banálně, ale statistika je neúprosná: navzdory otevřeným hranicím žijí Rusové v izolaci od okolního světa. Podle průzkumu sociologické agentury Levada Centr má cestovní pas pouze 28 % Rusů, za hranicemi bývalého Sovětského svazu se bylo podívat minimum z nich. Izolaci Rusů od vnějšího světa zesílí to, že vláda podstatně zvedla poplatek za vystavení cestovního dokladu.
Uzavírání navíc napomáhají tradiční ruské předsudky vůči cizincům vydatně přiživované státní propagandou. A fotbalové mistrovství je nabourává. Rusové si mohou popovídat, a především popít, třeba s Poláky a Brity a přesvědčit se, že s jejich plány na zničení Ruska to nebude tak horké.
Mejdan u Kremlu
Mistrovství vrátilo Rusům ještě jednu maličkost, o niž je režim do značné míry připravil - svobodně se procházet po ulicích, pít a slavit až do rána. Ještě před pár dny by Nikolskou ulici policie vyklidila a nedala by fanouškům žádný prostor. Kdyby se o nepovolené shromáždění pokusila protivládní opozice, okamžitě by její stoupenci skončili v antonech. Rozkaz zněl jasně, a tak obávaní příslušníci zásahových jednotek OMON bujaré pitce pod Kremlem jen zpovzdálí přihlíží.
V tomto směru se šampionát tak trochu podobá atmosféře Světového festivalu mládeže a studentstva z roku 1957. Po desetiletích stalinské diktatury se Moskva najednou otevřela světu. Rusové tehdy mohli poprvé bez hrozby perzekuce hovořit s cizinci a poslechnout si rokenrol. Na pár týdnů svobodně dýchat.
Teď se Rusko za tři týdny také vrátí do putinského normálu. Propaganda bude dál strašit dekadentním Západem a policisté opět neúprosně chránit klid vládního režimu. Žádné promývání mozků ale nic nezmění na tom, že obyčejní Rusové - přesně ti, kteří volí Putina a plně podporují jeho politiku - si díky mistrovství světa ve fotbale užili doušek svobody a rozmanitosti. Pocítili, že je možné žít jinak. A to v dnešním Rusku má cenu zlata.
