Ještě před pár týdny naprostá většina pozorovatelů dění v Rusku tvrdila, že Moskva civilisty do zbraně povolávat nebude. Jednak proto, že jde o krajně nepopulární opatření, hlavně ale kvůli tomu, že je něco takového v přímém rozporu s dosavadní legendou, podle níž "speciální vojenská operace" probíhá zcela podle plánu a všechny její cíle budou brzy naplněny.
Účinná protiofenziva ukrajinské armády - a bleskový kolaps té ruské - však zamíchaly kartami. Jarní vytlačení ruských jednotek od Kyjeva ještě kremelská propaganda dokázala překrýt dobytím Mariupolu. Srpnový úspěch Ukrajinců u Chersonu zase ruské státní televize vykreslily jako řež, v níž nepřítel přišel o stovky tanků a tisíce vojáků - o tom, že Rusko ztratilo zhruba desítku obcí, samozřejmě taktně pomlčely. Zářijový pád Izjumu a Kupjanky, během nějž Rusové na bojišti zanechali protivníkovi desítky kusů těžké techniky, se už ale ututlat nepodařilo.
Kremelským pohádkám o "redislokaci armádní skupiny" kvůli soustředění sil na Donbase nikdo neuvěřil. Nejtvrdší kritiky se přitom Kreml dočkal ze strany domácích "patriotů", kteří začali hovořit o katastrofálně neschopném velení, o zoufalém nedostatku vojáků i základní výstroje a výzbroje. Pokud by pochybnosti dal najevo někdo z řad liberální opozice, trestnímu stíhání by neunikl. Potlačovat ten segment ruské společnosti, který celým svým srdcem podporuje válku, se ale Kreml neodvážil.
Plán je úspěšný, pomozte nám ho změnit
Mnoho znalců ruských poměrů už nějaký ten čas spekuluje, zda ruský prezident vůbec dostává objektivní informace o dění na frontě. Ať už je tomu jakkoli, jedno je zřejmé - totiž fakt, že skutečný rozsah problémů nyní vyšel veřejně najevo. Ukázalo se, že ruské jednotky jednoduše nemají dost vojáků na to, aby válku vedly přesně podle kremelských představ. A Vladimiru Putinovi tak nezbylo než vyhlásit alespoň částečnou mobilizaci.
Podle slov ministra obrany Sergeje Šojgua plánuje armáda v jejím rámci nabrat 300 tisíc nových vojáků. S odvody nejspíš nakonec zásadní problém mít nebude, třebaže - soudě podle front na finských a gruzínských hranicích - pár desítek tisíc potenciálních branců už míří do emigrace. Co si ale ruská státní mašinérie počne s těmi, kteří utéct nestihnou nebo nemohou? Jak je bude cvičit a kde? S jakou technikou, když na Ukrajinu putují již i tanky ze 70. let minulého století? A kdo výcvik povede, když naprostá většina důstojníků je nyní na Ukrajině, kde houfně umírají?
Podle svědectví lidí, kteří se nechali naverbovat v předchozích měsících, už teď obsazují velitelské posty kurzanti vojenských učilišť. Jaké autoritě se ale asi těší dvacetiletí rychlokvašní důstojníci mezi mužstvem, které je v průměru jednou tak staré? A s jakým vybavením poputují mobilizovaní vojáci na frontu, když ruská "vlastenecká" fóra jsou už nyní plná dobrovolných sbírek na nákup toho nejzákladnějšího vojenského vybavení?
Autor tohoto textu má řadu známých mezi Rusy. Jeden z nich, který už nějaký ten čas žije v Praze, se před pár dny vrátil z rodné země, kam se z rodinných důvodů vypravil. Dva týdny pobýval v Kaluze, městě vzdáleném asi 200 kilometrů od Moskvy. "Pro ty lidi válka neexistuje. Vůbec to pro ně není téma. Kdyby se odehrávala v Barmě nebo někde v Africe, vnímali by to stejně. Proto Putina v jeho tažení zatím podporují. A proto si myslím, že na mobilizaci nedojde - jinak by se také jejich podpora mohla sesypat stejně rychle jako domeček z karet," říkal.
Jak dnes víme, mýlil se. Riziko přitom ale odhadl přesně. Jedna věc je válku proti Ukrajině podporovat z pohodlného gauče, něco úplně jiného je pak žít s vědomím, že člověk - nebo jeho nejbližší - mohou být kdykoli povoláni a posláni střílet na frontu v cizí zemi. Vladimir Putin hraje vabank.
