"Prezident Miloš Zeman ve svém inauguračním projevu vysadil na ostrovy pozitivní deviace i významné osobnosti z řad školství, zdravotnictví, vědy a sportu. Zakrátko z nich ale deportoval pana Putnu, který evidentně narušil své sepětí s lidovými masami. Takže uvidíme, jestli to byl jen exces, anebo deportace z elitních ostrovů dosáhnou masového měřítka." Sociolog Pavol Frič píše pro Aktuálně.cz o tom, jak z elit dělají nepřátelé.
Ach ti elitáři, už za socialismu s nimi byly problémy! V šedesátém osmém to byli oni, tj. „maloměšťácká elitářská skupina", která chtěla být protipólem „vedoucí úlohy KSČ a dělnické třídy" na základě jakési elitářské teorie „o duchovně vůdcovské úloze spisovatele v národě", uvádí se v zápisu z normalizačního Ustanovujícího sjezdu Svazu českých spisovatelů z r. 1972. Jiní elitáři mluvili o potřebě rozvoje vědy a techniky ale byli odhaleni jako ti, kteří „chtěli eliminovat historickou úlohu lidových mas v dějinách". Invaze sovětských vojsk a normalizace vytlačila tyto elitářské skupiny na periferii společenského dění.
Elitáři si ale nedali pokoj. Zanedlouho se vynořili jako „ztroskotanci a samozvanci", tj. do sebe zahledění intelektuálové, kteří byli zcela odtrženi od skutečných zájmů lidu (jak pravilo Rudé právo v roce 1977). Ale co čert nechtěl, zrovna tito intelektuálští elitáři se za dvanáct let vnutili lidu jako vůdci jeho Sametové revoluce. Ještě štěstí, že se do standardní politiky demokratického státu vůbec nehodili a museli z ní neslavně odejít.
Ale oni si ani teď nedají pokoj a podle pana exprezidenta Klause tito veřejní intelektuálové stále „předstírají, že vědí lépe než my ostatní, co potřebujeme a co chceme" a ohrožují demokracii tím, že se pokoušejí o „vytlačování standardních demokratických metod alternativními politickými procedurami, založenými na komunitarismu, NGOismu, korporativismu."
Nicméně tomuto elitářství se dnes už nedaří tak, jako dříve, informuje nás Klausův institut. Kromě pravicové ODS mu odolává i levicová ČSSD, která neadoptovala principy nepolitické politiky a havlistického elitářství. A dokonce i pan prezident Zeman s vřelou podporou Petra Hájka (někdejšího vicekancléře prezidenta Klause), vytáhnul do boje proti elitnímu havlistickému intelektuálovi Putnovi. I když mu profesorský dekret nakonec podepíše, alespoň celému národu oznámil, že si pana Putnu vůbec neváží. Tím jasně potvrdil všem, že jeho vítězství v prezidentské volbě bylo skutečně vítězstvím lidových hospod nad intelektuálskými kavárnami.
Jak vidno, vleklý boj proti intelektuálnímu elitářství je pro českou společnost už delší dobu typický a udržel se i po pádu totality. Je zajímavý nejen tím, proti komu je namířen, ale i tím, kdo ho vede. Za socialismu to byly elity komunistické strany, tj. vlastně jakési „plebejské elity", které se samy sebe bály označit za elity a neustále zdůrazňovaly své sepětí s lidovými masami. Ale jaké elity ho vedou dnes? Kdo jsou dnešní „antielitáři"?
Naši současní antielitáři sami sebe prezentují jako zastánce standardní zastupitelské demokracie a za elitáře označují ty, kteří jsou se zastupitelskou demokracií nespokojeni, a chtěli by ji změnit. Je zajímavé, že právě ten standardní typ (Schumpeterovské) zastupitelské demokracie je snad kromě Česka všude na světě považován za elitní. A ti, kteří chtějí, aby o věcech veřejných rozhodovala úzká skupina zvolených reprezentantů, jsou podezříváni z elitářství. Naopak ti, kteří chtějí zastupitelskou demokracii měnit a obhajují prvky přímé, nebo participativní demokracie, jsou považování za rovnostáře nebo anarchisty.
Stejně jako za socialismu dnešní antielitáři o sobě nemluví jako o elitě. Nepřejí si, aby byli považováni za elitu? Spíše si myslí, že stojí ještě výš než elita, kterou kritizují. Za socialismu tuto superelitní pozici zastávali proletářští vůdci, kteří oprávněnost svého postavení prokazovali právě svým pevným sepětím s lidem, které elitám chybí. Snažili se hrát na strunu archetypálního vůdce (kterého popsal Machiavelli), jenž ochraňuje lid před zrádnými a utlačovatelskými (buržoazními) elitami.
Začátkem dvacátého století Max Weber uvedl do sociologie typ charismatického plebiscitního vůdce, který stojí nad politickými elitami (svázanými byrokratickými procedurami), dokáže je zkrotit silou své autority odvozené jak od vlastního charismatu, tak od široké podpory mas (negativním prototypem tohoto vůdce se později stal Hitler). Můžeme se tedy ptát, jestli antielitářství pana exprezidenta Klause a pana prezidenta Zemana, není antielitářstvím plebiscitních vůdců, kteří se snaží vyšachovat elity z mocenské hry? Pan exprezident nám už svoji odpověď dal:
„Je třeba být s obyčejnými lidmi, a ne s elitami. Elity si nepřejí svobodu pro všechny, chtějí svobodu a výjimečné postavení pro sebe, chtějí netržní ocenění výsledků své práce. Na české cestě z komunistického „otroctví" (v Hayekově smyslu) ke svobodě byly elity nebezpečnějšími nepřáteli než poražení komunisté a jejich souputníci." (z rozhovoru pro časopis Fraser Forum z r. 2005).
Jaká je odpověď pana prezidenta Zemana, zatím nelze jednoznačně určit. Ve svém inauguračním projevu vysadil na ostrovy pozitivní deviace i významné osobnosti z řad školství, zdravotnictví, vědy a sportu. Zakrátko z nich ale deportoval pana Putnu, který evidentně narušil své sepětí s lidovými masami. Takže uvidíme, jestli to byl jen exces, anebo deportace z elitních ostrovů dosáhnou masového měřítka.
