Prezidentské volby v Rakousku dopadly stejně jako v USA. Nadpoloviční většina voličů dala přednost umírněnému kandidátovi, respektive kandidátce, před populistou.
Že to v Rakousku stačilo k vítězství uchazeče, kterého většina preferovala, a ve Spojených státech ne, je druhá věc. Pokud se na výsledky obojích voleb podíváme jako na laboratorní test seismického pnutí, které destabilizuje demokracie na obou stranách Atlantiku, vynikne daleko víc jejich jednovaječná podoba než fakt, že vygenerovaly diametrálně odlišné vítěze.
Zdá se, že jak v Rakousku, tak v USA existuje přibližně stejně velká (přepočteno na obyvatele) skupina voličů, kteří buď přímo podporují demontáž systému, v němž jejich země dlouhá desetiletí pokojně a blahobytně žijí, anebo jsou minimálně ochotni podstoupit riziko, že k ní dojde. Pokračování stávajícího kurzu vnímají jako ještě méně přijatelné. Něco podstatného jim na něm vadí.
Co to je? Asi nejdůležitější otázka dneška. Jsou to věci, které lze odstranit a zachovat demokracii jako takovou? Anebo je odpor, tekutý hněv části společnosti, namířen proti nepostradatelným atributům demokracie, o níž přijdeme, pokud dopustíme jejich likvidaci?
V nepřeberné škále požadavků a hesel politiků trumpovského typu a jejich podporovatelů slyšíme obojí. Jistě je možné vyhostit z USA ilegální imigranty. Můžeme diskutovat o tom, zda to přinese víc škody, nebo užitku, ale není to nic nedemokratického. Něco úplně jiného je ale například volání po diskriminaci obyvatel podle etnického, rasového či náboženského klíče. To už s demokracií slučitelné není.
Volby v USA a Rakousku nám hledání odpovědi příliš neusnadnily z jednoho důvodu – těžko na Západě vybrat dvojici zemí, které by byly méně srovnatelné než tyto dvě. Velikost, mezinárodní role, historie, současné problémy, politický systém, zvyklosti a témata – ne, Rakousko toho s USA skutečně nemá mnoho společného. Přesto se voliči tam i tam zachovali stejně.
Když se po Trumpově vítězství mluvilo o vzpouře „obyčejných lidí“ proti „elitám“, dávalo to smysl. Svět obletěly příběhy z amerického „rezavého pásu“, z venkova obývaného „hillbillies“ a dalších míst vzdálených od prosperujících metropolí na obou pobřežích. I mnoho obyvatel Kalifornie či New Yorku nejspíš překvapeně zjistilo, že skutečně existuje Amerika, která zoufale chce být „Great Again“.
Jenže v Rakousku tohle vysvětlení moc nefunguje. Země ekonomicky těží z rozšíření EU, její banky a stavební koncerny expandovaly do celé střední a východní Evropy. Žádný pás továren, jehož velikost by mohla zamávat volebními výsledky, tu nerezaví a uniformu místních „hillbillies“ – sako s knoflíky z jeleních parohů – nosí i ministři.
Země si dlouhá desetiletí zakládá na sociálním smíru a je ochotná pro něj udělat téměř cokoliv. „Pár miliard dluhů mi připraví méně bezesných nocí než pár set tisíc nezaměstnaných,“ prohlásil v 70. letech minulého století legendární kancléř Bruno Kreisky, a byť se přístup k rozpočtovým deficitům za uplynulé půlstoletí změnil, nezaměstnanost a sociální napětí jsou v rakouské politice stále, řečeno módním slovníkem, „no-go zóny“.
Rakouským „elitám“ se opravdu nedá vyčítat, že by nebraly ohled na obavy a starosti „obyčejných lidí“. Vzpomínám si na debaty, které jsem v Rakousku sledoval jako zpravodaj ČT v roce 2008, kdy se země musela rozhodnout, zda prodlouží omezení pro zájemce o práci z Česka a dalších nových zemí EU. V té době tamní podniky zoufale hledaly pracovníky. Kteroukoliv průmyslovou zónou v zemi člověk projížděl, téměř před každou firmou stál transparent s nápisem „Wir stellen ein“ (Přijímáme zaměstnance) se seznamem hledaných profesí. Ředitel jedné továrny mě prosil, abych v reportáži zdůraznil, že zájemcům z Česka zajistí ubytování, jazykový kurz, zaškolení a pravidelnou dopravu domů. A stejný plat, jaký dostávají Rakušané, samozřejmě.
Jak máme všichni ještě v dobré paměti, rakouské (i německé) „elity“ raději ignorovaly urgentní potřeby vlastního průmyslu než obavy „obyčejných lidí“. Volný pohyb pracovních sil Rakousko omezovalo až do nejzazšího možného termínu – dubna 2011. Nepochybně tím zbrzdilo vlastní ekonomiku. Oněch pár promile růstu ale položili tamní politici na oltář sociálního smíru, stejně jako kdysi Kreisky miliardy šilinků státního dluhu.
Jenže to nepomohlo. Ten, kdo tehdy rakouské obavy přiživoval a šířil, to dělá dodnes – a s čím dál většími úspěchy. Rakouští svobodní jsou aktuálně nejsilnější stranou v zemi a nejvyšší úřad jim unikl jen těsně.
„Znáte nějakého muslima, který pracuje v oblasti péče o naše seniory? Který je ochoten jim třeba měnit pleny? Já ne.“ Takto se před několika týdny na předvolebním vystoupení rozohnil Norbert Hofer. Organizace, které v Rakousku tuto péči poskytují, ho obratem upozornily, že muslimů a muslimek zaměstnávají stovky.
Podobně nepodložená a s realitou nijak nesouvisející obvinění zaznívala i vůči českým „nezaměstnaným“, kteří se v představách voličů masírovaných svobodnými už houfovali v Mikulově a Dolním Dvořišti. Fakta, statistiky, analýzy, průzkumy – to všechno mluvilo tehdy – stejně jako dnes – jasně proti. Jejich účinek byl ovšem také stejný jako dnes – žádný.
Nápadně stejný výsledek voleb v tak odlišných zemích, jako jsou Rakousko a USA, nasvědčuje tomu, že kořeny nynější krize liberální demokracie jsou komplexnější, bytostnější a hlavně hůře odstranitelné, než obyčejná nespokojenost s tím či oním krokem vlády. Příliš mnoho voličů dává najevo odhodlání vyměnit nejen vládu, ale celý systém vládnutí.
Mnozí liberálové by se jistě rádi smířili s lecčíms, co jim není úplně po chuti, kdyby to zaručilo přežití svobodné společnosti západního typu jako takové. Jenže je pravděpodobné, že jednoduchá řešení trumpovského typu (deportace ilegálních imigrantů, obnovení hraničních bariér) budou fungovat stejně jako kdysi rakouské omezení volného pohybu pracovních sil. V nejlepším případě možná načas vezmou populistům vítr z plachet; dlouhodobě je ale spíš posílí a utvrdí v přesvědčení, že rozdmýchávání strachu a rozdělování společnosti se vyplatí.
Je stále zřejmější, že dnešní existenciální krize západních demokracií souvisí především s procesy, na které mají politici mizivý vliv. S neuvěřitelně zrychleným technologickým rozvojem a informační revolucí. S klimatickými změnami, které mění životní podmínky stamilionů lidí. S nástupem nových ekonomických a mocenských těžkých vah na mezinárodní scénu. S tektonickými změnami na Blízkém východě, který se nám za studené války mohl jevit jako stabilní oblast jen proto, že jsme nevnímali pnutí spoutané zájmy vůdčích zemí bipolárního světa.
Že se před hrozivým a nepochopitelným děním ve světě řada voličů schovává pod peřinu s národními výšivkami, je pochopitelné. Máloco je ale dnes možné říct s takovou dávkou jistoty jako to, že by i pod ni začalo brzy nepříjemně táhnout.
