Spor pražské Slavie a glasgowských Rangers v Evropské fotbalové lize je typickým střetem dvou fanouškovských bublin. Jedna, ta česká, vidí řezníky ze Skotska, kteří nehráli fotbal, ale likvidovali soupeře. Skotové zase mají pocit, že sledují skupinu fotbalistů na nižší kulturní úrovni, která je bohužel stále ještě schopna používat rasistické urážky.
Slavisté ani rangeristé nechtějí pochopit toho druhého. Přecitlivělosti na byť jen potenciální zmínky o barvě pleti Češi nerozumí. Skotové zase nechápou, co je špatného na hře hraničící s likvidací soupeře, když to rozhodčí toleruje. Stejně jako nechápou, proč by ten, kdo někoho urazí, nemohl po zápase jednoduše dostat pěstí. (Nižší fotbalové soutěže by mohly vyprávět.)
Vyhecovaný spor měla už dávno uklidnit fotbalová vrchnost, ale ta, jak se zdá, hledá nějaké šalamounské řešení, které by se nikoho moc nedotklo. Od čeho pak ale takové soudce máme, když nejednají rychle a neměří podle stavu věci, nýbrž "politicky"?
Oběť budu já
Na tahanici mezi Slávií a Rangers, která je plná podivností na obou stranách, nakonec nejvíc děsí boj o mediální obraz, který se rozjel okamžitě po ukončení zápasu. A také to, jak "kreativně" se v něm pracuje s figurou oběti, se sebelítostí a představami o kulturním ponižování i nadřazenosti jedněch nad druhými.
"Rasista" je odhalen na základě přesvědčení, nikoli na základě důkazů, protože podobně jako v případě kampaně "me too" existuje presumpce viny. A ta se v mediálním boji vždy neomylně roztáčí až do magicky závratné rychlosti, což se neobejde bez okázalých vnějších znaků - velkých hesel a gest, triček a časem možná i nějaké té písně za spravedlivou věc.
Nezapomenutelně to předvádí seriál Simpsonovi. V jedné starší epizodě z roku 1992 si Bart vybíjí zklamání z narozeninových dárků tím, že pomocí mikrofonu vytváří iluzi mluvícího boha, a aby byla iluze dokonalejší, schová se přitom do studny. Pak se ale ukáže, že z ní už neumí vylézt.
Kolem jeho záchrany se rozjede velká mediální akce, která zburcuje kdekoho, včetně zpěváka Stinga a dalších popových hvězd, jež nazpívají i báječnou píseň We´re Sending Our Love Down the Well. Sting nakonec Barta ze studně vytáhne a všichni jsou šťastní, nejvíce "oběť". Nikoho už nezajímá, proč a jak to celé začalo.
Mediální mašinerie veřejného dobra vyvolává v tomto případě úsměv, protože jde o pervertovaný morální kýč. Smích ale přechází, jakmile si uvědomíme, že žitá realita se v tomto ohledu světu komiksu až nebezpečně podobá. Že všechny ty automaty správného souzení a mechanismy získávání přízně a surfingu na vlně pozornosti skutečně neustále pracují. A to i v politice, která ovlivňuje životy každého z nás.
Instantní ponížení
Souboj Slavie vs. Rangers nabízí ukázkový příklad: z fotbalového boje se v něm stává katastrofa morálních rozměrů a pozorovatel si s úlekem uvědomuje, že tomuto víru mediálních dobrometů a hnojometů nelze uniknout. Že každý spor v sobě dnes potenciálně skrývá zákopovou válkou, protože každý po sobě touží zanechat vítězný obraz, i kdyby s realitou neměl nic společného.
V době sociálních sítí se lidé rychle a snadno stávají "poníženými a ublíženými", mají pocit, že si zaslouží pozornost, mediální pohlazení, simpsonovskou "záchranu ze studny".
Slavia a Rangers se v sobě a do sebe zakously, ilustrujíce tím faktickou nemožnost vzájemně komunikovat ve světě, kde chybí vůle se dohodnout alespoň na základní věci - totiž že spolu chceme mluvit. V tomto konkrétním případě se možná stačilo zastavit a nahlas říci - ale hrajeme pořád ještě fotbal, ne?
