800 dní po zatčení dostal David Rath osm a půl roku. Ještě nikdy nebyl odsouzen za korupci tak vysoký politik a ještě nikdy politik neodešel od soudu s tak vysokým trestem. Samozřejmě nepravomocným, protože Rath a jeho advokátka podle očekávání avizovali, že se odvolají.
Proces byl férový. Skoro by se dalo říct, že byl veden z obou stran tvrdě, ale fér. Tím budiž v případě obžalovaného rozuměno napínání všech možností, které mu trestní řád dává – ale v mezích zákona. Obžaloba a soud na druhou stranu několikrát daly najevo, že na sobě nedají dříví štípat a – znovu v mezích zákona – nenechali Ratha, aby režii plně převzal do svých rukou.
V tuto chvíli ještě neznáme podrobné zdůvodnění rozsudku, ale z toho, co víme, se dá říct, že důkazy byly dostatečné a verdikt je přiměřený. Po rozsudcích v minulých souvisejících případech, především nad manželi Kottovými, nebylo překvapením, že i Rath byl shledán vinným. O žádný politický proces nešlo.
Podstatné je i to, že byl soud veden transparentně, takže kvalitu justice můžeme vůbec věcně posuzovat. Na rozdíl od případu Jany Nagyové Nečasové, kde bylo hlavní líčení z nemalé části utajeno a kde mimochodem soudkyně Králová možná sepisuje odůvodnění osvobozujícího rozsudku dodnes.
Shodou okolností, jen několik hodin před ortelem v kauze Rath, zamítl plzeňský soud další ze stížností Jiřího Kajínka o obnovu procesu. Z hlediska trestního zákona samozřejmě nemají Rath a Kajínek společného vůbec nic, navíc jeden se dosud nachází na svobodě a druhý ve Valdicích. Jistá vnější podoba tu ale je. V obou případech jde o „justiční celebrity“, které pomáhají stavět kolem svých případů „legendu“, která by „mimosoudně“ působila v jejich prospěch. Tak jako existuje fenomén a mýtus Kajínek, rodí se fenomén a mýtus Rath. Exhejtman by určitě nebyl proti, kdyby jeho příběh někdo zfilmoval. Ne, nepodezíráme ho, že by kvůli tomu chtěl uprchnout z Mírova.
Existuje ne úplně zanedbatelná skupina lidí, která buď přímo věří, že Kajínek je nevinný, nebo si myslí, že „kdovíjak to bylo“. Případně, po zhlédnutí filmu, ho bere tak trochu jako padoucha s lidskou tváří. Kajínkovým případem se – jistě i pod dojmem veřejného mínění - zabývalo několik ministrů spravedlnosti. Média se na něj ptala prezidentských kandidátů!
Tohle všechno, neutuchající polemiku a rozruch, by – na své úrovni – uvítal i David Rath, ať už jako součást své obhajoby, nebo osobní satisfakce. Bude na tom dál aktivně pracovat. Viz i poslední pokus s údajně kompromitující fotografií údajného soudce Pacovského z neznámého zdroje, která ve skutečnosti nedokazuje vůbec nic - ale je „zajímavá“. Je to součást telenovely.
Pro Ratha jsou teď hlavním potenciálním spojencem – stejně jako pro Kajínka – média. Bude je chtít využít ve svůj prospěch, bude stupňovat scénář. Legenda o zbojníkovi K., legenda o nepohodlném politikovi R.
