Připadá vám titulek o ratingových agenturách coby vládcích nad životem a smrtí celých států přehnaný? Než vynesete konečný soud, vzpomeňte na dávnou moudrost, která praví, abychom nesoudili nerozvážně…
Tak například: V jisté kanceláři na Manhattanu se sešlo pouhých pět lidí a jediným svým rozhodnutím rozkývali ekonomiku celého světa. Investoři s klením odepisovali desítky miliard dolarů a eur, nejmocnějším státníkům světa vyrazil na čele studený pot. Vzrušeně telefonovali, rušili dovolené. Kdekdo spekuloval, zda může zbankrotovat nejmocnější stát na světě (nápověda: dosud to jsou Spojené státy americké) a nahlas se mluvilo o blížícím se bankrotu velkých evropských zemí: Itálie, Španělska. Šeptalo se o sílících problémech Francie…
Co vy na to?!
Jejich slovo je ve finančním světě zákonem. Disponují mocí římských císařů. Palec dolů - bankrot. Palec vzhůru - úspěch.
Vážení čtenáři, napište nám, co si myslíte o objektivitě, schopnostech, potřebnosti a odborných kvalitách ratingových agentur v dnešním úzce pospojovaném globálním světě.
Naše adresa je [email protected]. Děkujeme vám.
Stamiliardy létající vzduchem, státníci v pozoru, krize na obzoru - kterýpak z padouchů, protivníků Jamese Bonda nebo notorického zachránce světa Bruce Willise, by nezbledl závistí? Navíc, když takovou paniku nezpůsobila žádná ukradená atomová bomba nebo pokoutně vyvinutý virus, ale pouhé zveřejnění jednoho ratingového hodnocení, které snížilo Spojeným státům nejvyšší možnou známku o jeden stupeň?
Proč takový poplach?
Od druhé světové války prudce přibývá investorů, kteří chtějí obchodovat s akciemi na více kontinentech, nejraději po celém světě. Jenže jak úspěšně investovat, když nevím, jakou hodnotu má tisíce mil vzdálená firma nebo banka, o jejíž akcie mám zájem, nebo jak si ekonomicky stojí stát, jehož dluhopisy chci koupit? Odpovědi na tyto otázky dává - nebo si to alespoň většina ekonomů a investorů myslí - rating. Respektive ratingové agentury, které hodnotící známky „kvality a spolehlivosti" poskytují investorům. A samozřejmě si za to nechávají od firem, bank a států velmi slušně zaplatit.
Jistěže jim nejednou jejich hodnocení „zkrátka nevyšlo", například když v roce 2001 investorům vřele doporučovaly energetického giganta Enron - a on zkrachoval. Agentury ovšem požívaly nejvyšší ochrany od nejmocnějších světa, takže se to vždy „nějak vyřešilo" a jelo se vesele dál.
Až v roce 2008 všem zamrzly úsměvy na tvářích. Ukázalo se, že agentury nejenže nedokázaly varovat před blížící se krizí, ale udělováním vynikajících známek i skrznaskrz shnilým finančním institucím ji ještě pořádně zhoršily. Vzápětí se také provalilo, že si mastily kapsy na poplatcích za přidělování vysokých známek spolehlivosti finančním derivátům, které byly ve skutečnosti smrtelně nebezpečné. Ano, „toxické".
A jaké postavení mají po těchto zkušenostech ratingové agentury dnes? Světe div se, pořád si hrají na objektivního rozhodčího. Firmy, investoři, banky a státy je stále berou vážně.
Co s tím? Aktuálně.cz oslovilo čtyři špičkové odborníky a položilo jim čtyři základní otázky. Každý den, počínaje dneškem, zveřejníme jednu z nich.
Den první, otázky první:
Proč mají ratingové agentury tak velkou moc? Proč je názor agentur i po jejich fatálním selhání brán smrtelně vážně? Tak vážně, jako by byly neomylné…
Milan Zelený, profesor Fordham University v New Yorku
Protože analytici, investoři a spekulanti nemají čas a vzdělání pro zformování vlastního úsudku o riziku (mnohdy jim chybí i definice rizika, nemohou riziko měřit). Spoléhají proto na ratingové agentury, protože musí. Ratingové agentury dělají průzkumy rizika kreditu za ně. Agentury nejsou neomylné, ale významná je omylnost a manipulační zájmy politiků, analytiků a investorů: proto se za oficiální rating tak rádi skrývají - až do té míry, že jsou ochotní zaměstnance agentury „odměnit".
Když do moderního mechanismu zadlužování neinformovaných klientů pronikne inteligence, výzkum a zdravý rozum, pak budou agentury jen tím, čím býti mají: prostým referenčním bodem pro nezávislé soudy autonomních, pracovitých a vzdělaných investorů.
Luděk Niedermayer, Deloitte ČR, bývalý viceguvernér ČNB
Až do doby před krizí vliv ratingových agentur neustále rostl. Pro investory je jejich využívání efektivní a levné. Navíc se jim de facto podařilo prosadit využití ratingu v rámci pravidel dohledu nad finančními institucemi. Takže, i přes zjevné problémy s jejich fungováním (vybírají poplatky jak od těch, které hodnotí, tak od odběratelů služeb a jejich negativní role v rozmachu toxických aktiv byla zcela zřejmá) svou pozici stále posilovaly. Pomohla jim k tomu stabilita finančních trhů, kterou přineslo dlouhé období bez finanční krize - v něm byly případy selhání dlužníků s vysokým ratingem velmi řídké, a tak rating vyvolával pocit jistoty. V tomto období se stal z ratingového hodnocení de facto standard, a proto je obtížné jej něčím smysluplně nahradit. Investoři totiž mají apetit na „globální" způsob investování a pochopitelně nedokážou svými domácími analýzami tak velký okruh aktiv a instrumentů pokrýt. Proto se jim fungování ratingových agentur i nadále hodí.
Aleš Chmelař, ekonom, předseda Politického klubu na London School of Economics
Mají jen takovou moc, jakou jim přisoudíme. Současný systém je bohužel nastaven tak, že jim velkou moc systematicky přisuzovat musíme. Víme, že nejsou neomylné, ale jsme nuceni se chovat, jako kdyby byly. Hodnocení agentur je pevně zasazeno do psychologie dluhopisových trhů, regulačních systémů a interních pravidel mnoha bank a fondů. Změna hodnocení dluhopisů může mít dalekosáhlé následky, především jestliže se přehoupne přes hranici spekulativní investice nebo odpadu.
V případě důležitých změn hodnocení se tak všichni ocitají v menší či větší sněhové kouli, kterou sám nikdo nemá možnost zastavit. Finanční hráči na změnu hodnocení zkrátka musí reagovat, přestože si často uvědomují jeho neúměrnost. V opačném případě by tratili. Trh se pak snaží dostat do rovnováhy, čímž se zase stává extrémně volatilním.
Změny hodnocení se staly mocným psychologickým signálem. Mají z části podobnou úlohu jako úsměv Bena Bernankeho nebo vtipy Warrena Buffeta. Racionálně takovým signálům nemusí nikdo věřit. Avšak pouhá domněnka, že by někdo věřit mohl, vyvolá pohyb na trhu a individuální ztráty pro ty, kteří se společné mini-panice chtějí vzpouzet. Prvním krokem v reformě je nedopustit, aby k této panice přispívaly státy a veřejné instituce.
Aleš Michl, ekonomický analytik, Raiffeisenbank
Ale no tak, vždyť Američané stále vydávají dluhopisy levněji než „tříáčkoví" Němci a Francouzi...
