Od chvíle, kdy se celá krvavá událost stala symbolickou, provokuje k zaujetí postoje - přesně tak, jak to symboly mají sílu dělat. Právě proto stojí zrovna tato smrt za úvahu, i když je jen jednou mezi mnoha tisíci dalšími, jež lemují ruskou agresi vůči Ukrajině.
Proxy války
Osvědčeným postupem, s jehož pomocí se lidé i celé národy v dějinách snaží zbavit viny za zvěrstva, která napáchali, je dehumanizace obětí. Ani nacisté ve vyhlazovacích táborech proti nim přece neměli nic osobního - v jejich očích se prostě jen změnily v anonymní materiál války.
Proto vždy bylo a je tak důležité lidem přiznávat jejich jedinečnost, jejich jména. Je to jedna z obran proti zlu, jež se druhé snaží právě o tyto věci připravit.
Jakou moc jméno má, můžeme nyní dobře pozorovat právě na příkladu Darji Duginové - ženy, která jej druhým sama upírala, když se za svého života s velkou chutí podílela na ruské propagandistické kampani proti "ukrajinským podlidem". Po tisících anonymních padlých či umučených právě v Duginové najednou válka zase dostala tvář - oběť, která má jméno. A s ním i příběh, o nějž se lze přít.
Proto mohl "český" poslanec za Alternativu pro Německo (AfD) Petr Bystroň na Twitteru zveřejnit velmi osobní srdceryvný status o smrti nevinné dívky. Proto mohla ministryně obrany Jana Černochová vyjevit jistou "nelítost" nad tím, že stejná dívka už nežije.
Moderní války jsou pro většinu lidí jakýmisi proxy válkami - boji, jichž se neúčastní, jen je na dálku sledují a komentují. Na první pohled to poskytuje odstup, jak ale dobře vědí třeba hráči počítačových her, je nakonec prakticky stejně nemožné si jej udržet. Pod vlivem obrazů násilí, jimž - jak to kdysi velmi přesně popsala Susan Sontagová - nechybí jistá zvrácená přitažlivost, nakonec emoce ovládnou i vzdálené pozorovatele. A tou nejsilnější z nich bývá nenávist k nepříteli, přerůstající až v touhu po jeho zničení.
Proto se teď na sociálních sítích množí videa, pod nimiž vzlíná nadšení z toho, že další ruský/ukrajinský voják zmizel z povrchu zemského - nic osobního, jen boj. Válka, jejíž obrazy se mění v symboly, které ji živí podobně jako tanky a děla, jen místo těl útočí na lidské mysli a srdce. Přenášejí válku do veřejného prostoru mimo frontu - a snaží se obsadit hlavy jeho obyvatel.
Slova jsou činy
Ze smrti Darji Duginové si teď jeden takový symbol udělala ruská propaganda. Ale nelze přehlédnout, že spolu s ní i proxy válečníci na Západě, kteří cítí viditelné zadostiučinění, protože už konečně také umírají alespoň "Putinovi lidé", když diktátor sám přežívá.
Otevřená radost ze smrti je však vždy ošidná. Myslitelná je vlastně jen ve chvíli, kdy zemřelého přestáváme být ochotni vnímat jako člověka. Spousta lidí takový postoj k Duginové zjevně zaujímá a na sociálních sítích mu dala s neskrývaným potěšením průchod - dalo se na nich dočíst, že zemřela "stvůra", "zrůda" či "svině", již netřeba litovat. Stala se pro ně synonymem zla.
Jenže zlo je lidským výtvorem, je druhou tváří člověka. A chceme-li s ním umět pracovat, usměrňovat jej, nevystačíme si s pouhou dehumanizací toho, kdo jej koná. Pokud dokážeme druhého navzdory všemu špatnému stále ještě považovat za člověka, pomůže nám to dozvědět se o zlu něco dalšího, blíže porozumět jeho kořenům i mechanismům - a tak se proti němu snad i účinněji bránit.
Od chvíle, kdy se smrt Duginovy dcery stala symbolem, nabízí příležitost k přemýšlení o ruské společnosti. O tom, proč se v ní řada mladých lidí stále tak pevně upíná k nenávistnému nacionalistickému blouznění a k zhoubným vizím z dávno minulých, či dokonce paralelních světů. Je za tím jen touha užívat si sociální pozornosti, pocitu důležitosti i slávy - a spolu s nimi často také západních konzumních vymožeností? Nebo leží kořeny tohoto jevu jinde? A pokud ano, kde?
Konzumně spokojená vrstva ruské společnosti, k níž Darja Duginová patřila, se teď mohla přesvědčit, že slova jsou činy - že volba mezi dobrem a zlem není počítačovou hrou, v níž je možné kdykoli zmáčknout restart. V tomto smyslu snad dává celá událost i jistou naději - bez humanizačního pohybu ve vyšších ruských kastách totiž válka nakonec přežije jakoukoliv smrt.
