Ministři vnitra Evropské unie se v pondělí po sedmihodinovém jednání nedohodli na kvótách. Má být rozděleno 120 (nebo 160) tisíc uprchlíků. Jednání se odkládá na říjen, kdy se ministři vnitra a spravedlnosti sejdou znovu. Tam by mohli věc rozhodnout silou, tedy kvalifikovanou většinou. Pokud se to stane, budou poražení (Česko, Slovensko a Maďarsko) žádat extra summit šéfů unijních zemí.
Německo začalo kontrolovat hranice. Přidávají se další země. Co se děje, má svou logiku. Do Německa se nahrnuly desetitisíce běženců a i tato výtečně organizovaná země nápor přestala zvládat. Což nic nemění na faktu, že Němci se chovají zdrcující většinou obdivuhodně. Německý vicekancléř Sigmar Gabriel oznámil: „Mnohé nasvědčuje tomu, že letos nepřijmeme 800 tisíc utečenců, jak to předpovídalo spolkové ministerstvo vnitra, ale milion.“
Jak by měly země Unie dál postupovat? Má smysl fakticky zrušit Schengen, obcházet a porušovat Dublinskou úmluvu (podle níž se azylové řízení vede v jedné jediné zemi států EU, Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska)? Jinými slovy, má smysl udělat ne jeden, ale deset kroků zpátky k národním, separovaným státům?
Nejčastější výtka směřovaná z členských zemí do Bruselu zní: EU zaspala. Což je podobné, jako když jde parta turistů na vysokou horu, přehlédne odbočku a jednotlivci pak reptají: „Parta to přehlídla, to je hrozný. Jak to mohla parta přehlídnout?“ Kdo je ta EU? Jen Německo? Nebo jen Řecko, jemuž se teď masivně a dost trapně, post factum, vyčítá, že neuhlídalo své suchozemské a mořské hranice?
Třicet tisíc eurozločinců
Jasně, na někoho se to musí hodit, ale tuhle fázi zjevně začínáme mít za sebou. Házet vinu na hřbet jiných jaksi nepomáhá. Takže se něco děje. Německo zřejmě jen přibrzdilo, nezastavilo přijímání žadatelů o azyl. Píšu si s několika Němci; popisují, jak tamní obyvatelé pomáhají, „co má ruce a nohy, poskytuje šaty, jídlo, peníze, ubytování“, ale zároveň jsou některé spolkové země aktivní, jiné nedělají nic. (Podobně jako v Unii.)
Uvnitř EU se musí změnit několik základních věcí. První: zasáhnout proti pašerákům lidí. Podle Europolu jich v osmadvacítce funguje více než 30 tisíc. Šílené číslo. Větší a menší organizované sítě. V Itálii se zapojila mafie, pašování lidí se ukázalo jako brutálně výnosný džob. Pašeráci jsou dvojího druhu: jedni lifrují lidi do EU, druzí po EU. Ti, kteří je lifrují do, jsou částečně nedostupní, ale jen částečně. Ty uvnitř musí policie chytat a soudy zavírat. Za pomoci tajných služeb.
Nepůjde to snadno. Příklad. Jednotlivé policie unijních zemí se spolu s Europolem snaží desítky let zabránit pašování drog. Nedaří se jim to. Jistě, drogy nejsou lidé, dají se líp schovat. Ale na tom příkladu vidíte, jak komplikované to bude. Ne tak snadné jako říct, že EU selhala. Pašování lidí je zločin a musí mu být mnohem intenzivněji bráněno. Možná by byl Milan Chovanec na radě ministrů srozumitelnější, kdyby přišel s českým návrhem, jak pašeráky chytat.
Druhá na řadě je azylová politika. Měla by být do důsledku jednotná, pokud chceme udržet Unii. Dnes není. Zároveň by mělo platit, že se dodržují schengenská i dublinská pravidla. Tady už narážíme na kvóty a na hlavní výhradu proti nim. Z úst českých politiků zní neustále dokola: „Uprchlíci k nám nechtějí. Neplánují tady zůstat.“
Babiš: Chybí sto tisíc pracovníků
Jak to vlastně je? Platí, že když u nás Syřan dostane azyl, hned se stejně sebere a pojede s azylovým pasem do Německa či Švédska? Tohle není úplně jasné. Jistě může jako ten, kdo má status azylanta, cestovat. Ale různé dávky, na které má nárok, sociální ochranu, dostává jen v zemi, která ho přijala. Mají kvóty smysl, nebo nemají?
Pokud se pojmou jako početní mechanismus, šup sem, šup tam, nemají. Pokud ale bude jednáno s utečenci, pokud se jim vysvětlí, jaké mají a nemají šance, pokud dostanou na výběr, jistě se někteří pro Česko rozhodnou. Tak by taky měla vypadat debata o kvótách.
Vláda je odmítá. O.K. Nabízí, že přijme 1500 místo požadovaných 4300 utečenců. Mnohem rozumnější by bylo vyjednávat jinak: Vezmeme ty utečence, kteří k nám chtějí jít, kteří stojí o český azyl. Kteří dají jasně najevo, že do Česka půjdou, že se budou učit náš jazyk. Vezmeme tolik, kolik zvládneme. Mimochodem v pondělí prohlásil Andrej Babiš, že je u nás přes 100 tisíc volných pracovních míst.
Jinak řečeno, opakovat umanutě stále dokola „kvóty ne, kvóty ne“, je poněkud málo, poněkud nedospělé, nedostatečné, nepřesvědčivé. Chce to jiný, dospělejší přístup. Přijít s návrhy a s logickými výhradami. Nabídnout cestu. A to bez ohledu na pekelné populistické nutkání, kterého jsou čeští politici tak zoufale plní.
A teď tedy ty hranice. Má padnout Schengen? Kdo to připouští, netuší, jak zle by nás to poškodilo. Nejen turisty, kteří si zvykli být volní jak ten pták, ale i obchod. S koncem Schengenu by se stal reálnějším rozklad EU, v první fázi posílení národních států, uzavřenosti atd.
Ale zároveň nepochybně platí, že v jisté situaci se vnitřní hranice mohou, dokonce mají začít více kontrolovat. Dělo se to v Evropě už dřív, při hrozbě teroristických útoků třeba. Ale zase, žijeme v Unii, jsme to my-Unie, o dočasné kontrole by se mělo jednat, dohodnout podmínky.
Jak řečeno výše a jasně, na prvním místě by mělo stát chytání a zavírání pašeráků lidí, bezcitných obchodníků s bídou a utrpením. Na tom by měly dělat všecky policie a všecky tajné služby Unie. Koordinovaně. Stejně jako jsou koordinovaní pašeráci. A veřejně hlásit výsledky.
