Prach zvířený prezidentskou volbou se po týdnu usazuje. Výsledky platí, vzrušení a rozčilení klesá na míru, při které už je možné diskutovat věcněji, ať už si o volbách a Zemanovi myslíte cokoli.

Tedy také nekřičet na kritiky: Tak už se s tím smiřte! (A už toho nechte, dejte s tím pokoj, a tak dále.)

Klišé „výsledek je třeba respektovat", které po každých volbách tak rádi pronášejí politici, je tentokrát třeba vzít vážně a promyslet, co znamená. Říct si, co to vlastně je respekt k prezidentu Miloši Zemanovi.

Aktivní smíření

Nechme teď stranou opačný směr: koho, co a jak dalece respektuje Zeman. Vzájemná úcta v tomto případě nemůže být symetrická. Nemá smysl ji přeměřovat a hlídat, kdo začne být uctivý první. Z každé strany jde o jiný typ úcty. Tudy cesta nevede.

Také v případě Miloše Zemana se bude mísit, a samozřejmě svářit, respekt k prezidentskému úřadu a k tomu, kdo ho zastává. To je patrné už teď. Když někdo na Zemanovy protivníky volá „už toho nechte", je za tím třeba i jen pocit, že „už toho bylo moc", obzvlášť v nekonečném světě internetu. Anebo jen prostá úcta k prezidentskému majestátu. Pocit, že kritizovat prezidenta (v rozčilení řečeno: kopat do prezidenta) není slušné. Že co bylo, bylo. Prezident je náš a máme si ho vážit, ať je jaký chce.

Komentátor Jan Macháček správně připomněl, že podobný efekt fungoval dokonce i za komunistů: „Řada lidí nevolila pouze ze strachu, ale také díky jisté vrozené spořádanosti: volby, i když loutkové, jsou volby, vláda je vláda a prezident je prezident."

Také na Zemana postupně dosedne prezidentská aura. Inaugurace, televizní kamery, sláva Pražského hradu, portréty na úřadech, poštovní známka. A nezbytný status mediální celebrity. To všechno tradičně, a ani tentokrát tomu nebude jinak, upevňuje prezidentské charisma a budí v lidech pocit, že hlavu státu (už ta slova!) se sluší a patří respektovat.

Jako by stačilo, že prezidenta „máme". Důvěra v něj stoupla například po obou volbách Václava Klause, v letech 2003 i 2008.

V principu vlastně žádný velký problém - jakkoli by v tom Václav Bělohradský třeba zahlédl škodlivý mýtus a únik před realitou. Symbolickou společenskou autoritu toho druhu potřebujeme, a nikdo jiný než prezident asi její roli hrát nemůže.

Ovšem teď se věci přece jen mění. Ani ne tak proto, že se prezidentem stane zrovna Miloš Zeman. Ale především kvůli tomu, že poprvé v historii proběhla přímá volba a skutečná volební kampaň, která výrazně povzbudila zájem o politiku. A proto, že příští prezident chce být v politice velmi aktivní a plánuje vážné změny.

Návrat ke starému pojetí respektu k prezidentské autoritě tak vlastně ani není možný. Respektive, bylo by absurdní žádat, aby „téměř povinná úcta" byla rozhodujícím, neřkuli jediným přijatelným typem vztahu k hlavě státu.

V zemi, kde je tato úcta hluboce zakořeněna a kde byl teprve před patnácti lety zrušen trestný čin hanobení prezidenta republiky, jde o poměrně razantní změnu v myšlení. Je jasné, že se společnost jen tak snadno neshodne nejen v názoru na Miloše Zemana, ale ani na tom, jaký typ respektu a jaký způsob kritiky vůči němu volit.

Po přímé volbě, když dostal důvěru více než dvou a půl milionu občanů, se prezident stává „dotknutelnějším" a „kritizovatelnějším" víc než kdykoli předtím. A bude muset, pokud se chce těšit respektu, těžit méně z prezidentského majestátu a více z konkrétních slov a činů. Bude se po něm chtít, aby průběžně skládal účty. V míře dosud u prezidentů nezvyklé.

Tak už se s tím smiřte.

To není tabu

Pro ilustraci, jak se poměry mění, dovolte dva příklady.

Když zhruba před rokem vyšly na Aktuálně.cz články o tom, že prezident Klaus pobírá za své knihy a přednášky honoráře, ovšem není známo jaké, pro řadu lidí to bylo překvapení a pro některé téměř svatokrádež. Na prvním místě pro Klause samotného.

Pátrat po majetkových poměrech prezidenta, jako by to byl běžný politik, skutečně nebylo běžné. Sluší se to vůbec, šťourat v soukromí hlavy státu? To asi dřív napadalo nejen čtenáře, ale i některé novináře.

Po přímé volbě, doufáme, už bude zřejmější, že prezident republiky je normální politický smrtelník a přinejmenším média k němu mají podle toho přistupovat.

Takže rovnou dodejme, že je hrubá chyba, pokud prezident republiky - na rozdíl od jiných politiků - nespadá pod zákon o střetu zájmů a nemusí každý rok podávat majetkové přiznání. To je přežitek staré prezidentské aury.

Druhým příkladem je téma „Zeman a alkohol". Řada lidí si možná neumí představit, že by se tím mohla a měla seriózní média vůbec zabývat. Jedni v tom vidí jen „špínu na Zemana". Někteří třeba ani moc nerozumí, v čem je problém, když pití je společenskou normou (a navíc Kalousek si přihne také).

Takže úplně věcně: Pokud hlava státu veřejně deklaruje (korektněji to vyjádřit neumíme) svůj vztah k alkoholickým nápojům, problém to samozřejmě je. Bezpečnostním rizikem počínaje a špatným příkladem konče.

Ale co my víme. Možná se Zeman zúčastní právě schůze vlády, na které se bude řešit ohlášený národní plán boje s alkoholem.

V každém případě, pokud chce být tak aktivní, jak naznačil, je třeba také aktivněji klást otázky, které nebudou prezidentovi příjemné, nebo by se dřív mohly zdát nepatřičné. Takzvaně zbytečné.

Ano, vždycky v tom někdo bude vidět předpojatost kritiků nebo nedostatek respektu. S tím jsme se už smířili.