Konkrétně v Americe se už stala novým totemem kulturní války. A zatímco třeba v otázce zbraní to trvalo nějakých dvacet let - než tohle téma rozdělilo společnost (přibližně mezi 60. a 90. lety minulého století) mezi změkčilé, ufňukané, zpovykané liberály z měst, a nepoddajnou lidskou sůl pravé americké země - roušky to teď zvládly za pár týdnů.
Mnohé prvky toho příběhu známe i z Česka. Zatímco v Asii jsou na roušky i epidemie zvyklí, pro západní svět bylo oboje novinkou. Když do našeho bezpečného, nepřipraveného světa vtrhl koronavirus, běžně vyráběné roušky byly rázem zoufale nedostatkovou komoditou. Lidé sedli k šicím strojům.
A v této fázi se roušky staly jednak částečně terapií (kdo si hraje, nezlobí). A také projevem, jak si lidé sami sobě i navzájem v nouzi dokážou pomoci. Cítili jsme se dobře a bylo to hezké, bez ironie. Roušky nás spojily v našich domácích samotkách.
Když se hrot krize otupil, věci se změnily. Z dárcovství a dobrovolnictví se výroba roušek posouvá do tržní ekonomiky. Je zřejmé, že roušky už s námi zůstanou, bude dobré mít doma nějakou po ruce. Někdo se spokojí s obyčejnou lékařskou, mnozí ale budou chtít stylově odpovídající jejich nátuře. Nebo si je budou pořizovat i jako módní doplněk; ostatně slovenská prezidentka Zuzana Čaputová svým barevným sladěním roušky se zbytkem oblečení už po této cestě vykročila.
Rouška je nové tričko
Jednoduše: rouškový byznys je tu, lze předpokládat, že z roušek se stanou dárky k narozeninám či k Vánocům a představivosti se skutečně meze nekladou. Od designových přes masovou produkci všeho druhu až k tomu, že rouška se stane "novým tričkem". Tedy místem pro vyjádření názoru, jak rychle pochopili například ve firmě Resistance by Design. Jejich rouška "Vote" se stala hitem amerických demokratů. Jděte, volte, ať se zbavíme Trumpa.
No makeup? No pantsuit? No problem.
— Hillary Clinton (@HillaryClinton) May 2, 2020
I’ve got the must-have accessory for spring.
I’m wearing a mask (and voting!) for my country, my community, and my grandchildren. #MaskingForAFriend @PandemicAction pic.twitter.com/68t8us5K1D
A tím se už dostáváme k té nejzajímavější změně, kterou rouška během několika málo týdnů prošla. Jak doma začala být dlouhá chvíle a šít už není třeba, vytratila se rychle prvotní soudržnost v ohrožení.
Excesy jedné strany - kdy se vždy najde blbý policajt, který někoho profackuje, nebo bdělý civilní pomocník, který si rád kvůli chybějící roušce zabonzuje - vyvolaly reakci na druhé straně. Z roušky se stal náhubek, kterým nás prý chtějí politici umlčet. Jenže my si na svoji svobodu sáhnout nenecháme, náš hlas kusem látky přes ústa nezadusíte!
V české kotlině se tenhle souboj nicméně odehrává tak nějak - no prostě česky. Na sociálních sítích, kde za svoji věc rozhořčeně horují "usual suspects", ale zase takové drama to není. Na těch čerstvě otevřených pivních zahrádkách si to už nějak smírně vyříkáme. V Americe je to ovšem jiná zábava.
Kdo je tady zodpovědný občan?
Tam se za zrušení restrikcí - a často pak právě i proti rouškám - chodí demonstrovat před budovy státních zastupitelských sborů. Názor na roušky, "mít, či nemít" - což by měla být věc primárně zdravotnická - se prolnul s politikou. Roušky se staly novým bojištěm kulturní války.
Není to bitva sice tak vážná, jako když jde o výše zmíněné zbraně nebo interrupce či imigraci, ale průvodní jevy jsou stejné. Pro liberály je nošení roušky výrazem víry v experty a v to, že státní úředníci nelžou. Z liberálního pohledu je rouška projevem ohleduplnosti, v rámci které obětují něco ze své osobní svobody, aby ochránil sebe i ostatní. Liberálové se s rouškou cítí jako zodpovědní občané.
Pro konzervativce je požadavek nosit roušku přemrštěným opatřením ze strany vystrašených "odborníků". Možná vzdělaných, ale mimo reálný život. A v principu je to další pokus státu diktovat svobodným lidem co mohou nebo nesmějí dělat. Konzervativci se jako zodpovědní občané cítí bez roušky.
Podobně jako na dalších frontách americké kulturní války i na bojové linii roušek platí, že liberální versus konzervativní dnes do značné míry znamená demokraté versus republikáni. Podle různých průzkumů je v názoru na nošení roušek stranická propast 25 až 30 procent. Například podle Gallupova ústavu je s rouškami srozuměno 75 procent demokratů, ale jen 48 procent republikánů.
Křehký macho Donald Trump
A samozřejmě není překvapivé, že Donald Trump je i v této věci obrovskou rašplí, která jako nějaké páčidlo průrvu ještě rozevírá. Pro liberály je jeho nechuť nosit roušku důkazem bezohlednosti. Důkazem pohrdání všemi a vším a konečně důkazem slabosti. Trump se projektuje jako nezranitelný macho právě proto, že ve skutečnosti se cítí politicky ohrožen, neschopen řídit zemi. Nemá masku, ale sám ví, že je odmaskován.
Do you want to know how much Trump and Fox News have politicized a health crisis?
— Kim Masters (@kimmasters) May 10, 2020
Today I was wearing a mask while walking my dog. Two guys approached, no masks, and as they passed me, one asked, “Do you vote Democrat?”
Pro konzervativce jde právě Trump Američanům nejlepším příkladem, když signalizuje, že se mají řídit svým zdravým rozumem a nenechat se zmást propagandou vylekaných, hloupých médií. Trump má odborníky, ale jako prezident má plné právo je neposlouchat. Beztak jsou to všechno nejspíše zakuklení liberálové.
Příběh roušky od objektu společenské účasti a spřízněnosti k předmětu kulturního sváru byl v Americe neuvěřitelně rychlý. Hezky to připomíná i skeč z pořadu Saturday Night Live (SNL) z letošního února, kdy jediní lidé s rouškami byli v USA tehdy jen Asiaté. Zatímco ostatní se divili, lekali a odtahovali. Dnes už "social distancing" a doporučení vlády nosit roušky platí pro všechny.
A ještě jedna věc, pokud vám tento text možná zhoršil náladu, pusťte si ten skeč, je to jedna z nejlepších věcí SNL za poslední roky. Žádná politika, čistá radost z humoru a na konci David Byrne. Prostě Best of America.
