Druhá část rozhovoru s filozofem práva, profesorem Jiřím Přibáněm. První část rozhovoru najdete ZDE.
Po jmenování Pavla Blažka do funkce ministra spravedlnosti se zdá, že jde o pokus ze strany výkonné moci zabránit tomu, aby byla korupce vymýcená, a to nejen ve státních zastupitelstvích, ale i v justici, když pan ministr nesouhlasí s přísnějším sledováním výkonnosti soudců a s jejich trestáním před kárnými senáty... Koneckonců i odvolání pana Licha z DPP ukazuje stejným směrem.
Státní zástupci jsou pochopitelně v mnohem slabším postavení, a proto jsou zranitelnější vůči zásahům výkonné moci. Jak jsme viděli, na to stačí pár lidí, kteří byli schopni kontrolovat tok informací v citlivých kauzách.
Jenže to není ten hlavní problém. Hlavní problém spočívá v odpovědi na otázku, jak vybudovat a strukturálně vymezit vztah mezi jednotlivými institucemi právního státu. Právní stát se skládá ze tří prvků: osobního prvku, institucionálního prvku a textuálního prvku, tedy znění zákonů. Proto nejdůležitější úkol je dnes prosadit nový zákon o státních zastupitelstvích.
Pokud se nepodaří prosadit nový zákon o státních zastupitelstvích, který by zásadním způsobem posílil jejich nezávislost a míru sebeorganizace, a tím se neutralizovaly politické vlivy a zároveň minimalizovala rizika, tak ministr Blažek splní svůj „stranický úkol", i když na vrchním státním zastupitelství sedí Lenka Bradáčová. Proto bychom se mnohem víc měli věnovat obecným normám než konkrétním osobám. I když pro média to platí opačně, protože ta pracují vždy s personifikací: potřebují příběh.
Proč se ale říká, že i kdyby byl nový zákon přijat nyní, bude stejně platit až za tři roky?
Protože to je radikální změna, takže by tam byly dlouhé legisvakanční lhůty, tedy doba, než tato právní úprava vstoupí v účinnost. U občanského zákoníku musí být taková lhůta velmi dlouhá, aby se s ním mohli všichni občané i právnické profese seznámit, zatímco u daňových zákonů může být například co nejmenší, pokud změny jsou ku prospěchu plátců daní!
Bohužel tohle ale, za stávající situace na mediálním nebi, je těžké lidem vysvětlit: vydavatelé a ředitelé televizí či rozhlasů se bojí, že taková těžká témata by jim snižovala sledovanost a náklady...
Ono se jedná i z právního hlediska o komplikovaný problém. Když se řekne nezávislost, tak to automaticky neznamená, že se musí jednat o pozitivní ústavní nebo právní změnu.
Stačí se podívat na Slovensko, co tam způsobilo zavedení soudcovské samosprávy: tato změna paradoxně vedla k petrifikaci, ke zkostnatění justice a posílení postavení těch soudců, kteří byli propojeni s politickými elitami nebo dokonce s kriminálním podsvětím. Zavedení soudcovské samosprávy na Slovensku tak paradoxně oslabilo nezávislost justice. A postava předsedy Nejvyššího soudu JUDr. Harabína je odstrašujícím příkladem člověka s velmi podezřelými vazbami, který pro Slovensko představuje mezinárodní ostudu namísto toho, aby posiloval autoritu slovenského soudnictví.
Ani nezávislost tedy není absolutní hodnota, ale vždy je třeba ptát se, k čemu mají konkrétní právní nebo ústavní změny sloužit a co je jejich funkcí.
To je podobný problém, jaký představuje přijetí zákona o státní správě: jeho přijetí by taky zabetonovalo na místech lidi, které tam dosadily politické strany...
Aby dnešní právní a politické instituce mohly fungovat seberegulačně a s vyšším stupněm nezávislosti, k tomu potřebujete i určité návyky a praktiky, které nejsou vysloveně psané, ale o to víc se jimi všichni musí řídit. Právní teoretici hovoří například o tzv. měkkém právu, soft law. Pokud nefunguje, nefungují ani oficiální instituce právního státu.
Jiří Přibáň (*1967)
Filozof práva, právník a sociolog. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově (abs. 1989), od roku 2001 je profesorem na Cardiff Law School, University of Wales. Autor několika publikací (Sociologie práva, Hranice práva a tolerance, Disidenti práva, Právo a politika konverzace, Systems of Justice in Transitions, Rule of Law in Central Europe).
Seberegulace institucí prostřednictvím norem soft law mimo jiné znamená, že když se někdo zachová nepatřičně, je donucen k odchodu. Když se někdo například proviní proti etickému kodexu úředníka, obchodníka nebo bankéře, nemůže dál profesně fungovat v této profesi. A tohle v naší zemi dosud chybí, protože my jsme prvních dvacet let především sepisovali texty a budovali instituce, které jinde fungují již staletí. Nyní se musíme posunout právě do této roviny sebereflexivity, kdy nejen občanská veřejnost nebo média, ale i příslušníci jednotlivých profesí v ekonomice, politice, právu nebo vědě budou vyžadovat sami od sebe, aby se chovali profesionálně, a ne jen jako převodní páky jiných zájmů nebo moci.
Ale jak to chcete prakticky zařídit, když instituce a politické strany se takového kroku v našich podmínkách právního státu bojí a když média se tak složitým věcem odmítají věnovat, a navíc lidi už mají skandálů plné zuby a chtěli by spíš klid?
Na tom je zajímavé, že česká společnost se posunula blíže k německé společnosti v četnosti voleb. I my chodíme obrok k volbám. A podobně si na to stěžují Němci. Jenže to, že chodíme volit, nebo že nechodíme volit, již představuje politickou volbu. A pro fungování společnosti jsou důležité nejen konkrétní procedury nebo instituce, ale sama obecná forma politického života.
Jak již před dvěma staletími skvěle postřehl Tocqueville během své cesty po Spojených státech, demokracie je především formou života, ze které se teprve budují jednotlivé instituce a organizace. Proto také fungují jen ty demokratické společnosti, ve kterých občané vědí, že když nejdou k volbám, mohou spílat jen sami sobě, ale ne konkrétní vládě nebo ministrům. A když jdou k volbám, tak to zase neznamená, že by měli nějaký automatický nárok na vítězství, ale jen to, že se vždycky o výsledek musí porvat. Étos demokracie vždy spočívá v tomto sporu a nezajištěnosti výsledku voleb. Demokracie je vždycky jen pokus a nikdy se nesmí stát jen stavem přežívání! Demokracie není nikdy odpověď, ale vždycky jen otázka!
Ale abychom mohli zásadní politické otázky klást, potřebujeme k tomu určité prostředí. Myslím, že česká společnost je dnes v lepší situaci než některé jiné země střední Evropy. Podíváme-li se například na Slovensko nebo Maďarsko, kde jsme svědky rozvalu ústavní demokracie, stále ještě můžeme být optimisté.
O Polsku to ale neplatí...
Tam se o to pokusili již dříve bratři Kaczynští, když přišli s propagandou tzv. čtvrté republiky jako totální změny slibující skoncovat zrovna tak s dědictvím komunismu, jako i postkomunismu, ale nepovedlo se jim to. Úspěch měli jen chvíli, protože v Polsku tradičně existuje silný občanský odpor vůči každé moci, a ten podle mě znemožnil, aby se v Polsku uskutečnilo to, co provedl premiér Orbán v Maďarsku.
V Polsku je ale rovněž hluboký a tradiční odpor k Rusku, a když Kaczynští začali být protievropští, lidé z toho začali mít strach.
To právě souvisí s občanskou kuráží, o které jsme se bavili, ale je zajímavé, že polský pokus o rozvalení ústavních institucí a jejich přizpůsobení poloautoritářskému a nacionalistickému populismu se na počátku tohoto století nezdařil. Dnes je Polsko relativně stabilní a vystupuje jako mnohem sebevědomější a politicky emancipovanější členský stát Evropské unie, než kterákoli jiná země ve střední a východní Evropě.
U nás je tomu ale jinak, proč?
Česko nepochybně prožívá politickou krizi, což dokazují politické strany tím, jak vystupují, jak se chovají, jak si neuvědomují svoji roli, ale přesto neprožíváme ústavní krizi. Je třeba zdůraznit, že z ústavního hlediska procházíme jen více či méně zavážnými minikrizemi, jaké postihují i jiné evropské ústavní demokracie.
Díky pevnějšímu ústavnímu systému se nám daří všechny krize zatím řešit, což v důsledku znamená, že se obecně posiluje ústavní systém, a nikoliv moc a vůle politických stran. Vzpomeňme například na pokus protiústavně vypsat předčasné volby a následující kauzu Melčák, ve které Ústavní soud velmi radikálním způsobem vyslovil zcela zásadní myšlenku: demokracie nejsou jen volby, ale také pevná pravidla. A pravidla jsou důležitější než to, kdo vyhraje volby. Politici na levici i pravici se vztekali neskutečným způsobem, ale nakonec se přizpůsobili. A takový postup by se už nikdo nikdy neměl odvážit zopakovat.
A to platí i o tzv. justiční mafii...
Soudce Nejvyššího soudu Pavel Kučera údajně řekl, že když je vláda v ohrožení, musí jít nezávislost justice stranou, ale tato logika se nakonec obrátila proti němu i bývalému ministrovi spravedlnosti Němcovi nebo bývalé nejvyšší státní zástupkyni Vesecké. Když se podíváme na současný spor o fungování státních zastupitelství, vidíme, že postupná emancipace této instituce, ke které došlo za posledních osmnáct měsíců, byla urychlena právě díky předchozímu selhávání a nedostatkům.
To je hlavně zásluha nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který pracoval tuším sedm let ve staré Evropě a viděl, jak tam tyto instituce fungují...
...a neměl nic společného s komunistickou ani postkomunistickou minulostí. A zároveň věděl, že jestli má mít smysl to, co má dělat, musí získat minimální míru nezávislosti.
Ale to se mu zatím daří hlavně proto, že ví, že se nesmí s politiky stýkat a používat ideologickou ani právnickou ptydepe. Jen díky tomu jsou jeho postoje pro veřejnost zcela srozumitelné. Představuje přesný opak ministra spravedlnosti Pavla Blažka...
A zároveň si všimněme, podíváme-li se trochu zpátky do médií, že tam byl jasný pokus medializovat celý spor ve státních zastupitelstvích jako válku státních zástupců, a to právě ministrem Blažkem. Důležité bylo, že média, která jinak mají nejraději akční scény, na tuto nejpokleslejší metaforu nepřistoupila, protože pochopila, že nemá s právním státem nic společného.
Bohužel ji ale použil i premiér Nečas...
Nechtěl jsem to tak říci, ale máte pravdu. On by měl být ten poslední, který by měl takovou metaforu zmínit, a to i v případě, kdyby to byla pravda. On by přece neměl nikdy připustit, že za jeho premiérování se vedou nějaké války ve státních institucích. Co to je za premiéra, který připustí válku v tak důležité ústavní instituci?
Premiér, který má za tyto instituce odpovědnost, má za povinnost pojmenovávat situace věcně a nepřevádět je na metafory, abychom mohli analyzovat skutečný stav. Stav věcí se nesmí převádět na jazyk emocionální, literární či akčních filmů. Je třeba vždy zůstat v kontextu jazyka právního státu. Tohle v posledních dvaceti letech činí soustavně Ústavní soud, a právě díky tomu je klíčový z hlediska fungování ústavní demokracie.
Dodal bych zatím, protože prezident Klaus se tam snažil a možná ještě bude snažit do února 2013 celou dobu protlačit právníky, kteří by tuto roli změnili, aby Ústavní soud sloužil politickým stranám.
Ta četnost zamítnutých prezidentových kandidátů ze strany Senátu je sama o sobě velmi závažná, ale nezapomínejme, že i kandidáti, kteří byli do funkce ústavních soudců schváleni s pověstí osob politicky blízkých prezidentovi, se chovají velice nezávisle a s jasnou představou o jejich funkci v rámci ústavního systému brzd a rovnováh. Myslím, že funkcionalisté v biologii i sociálních nebo politických vědách mají pravdu, když tvrdí, že funkce mění orgán! Koneckonců, i dotvoření systému nezávislého soudnictví prostřednictvím nálezů Ústavního soudu v situaci, kdy v České republice neexistovala ústavní a zákonná úprava, je projevem správného pochopení vlastní funkce ústavního soudnictví.
To zní velmi optimisticky!
Budoucnost vidím optimisticky, protože veřejnost velmi citlivě vnímá spory o státní zastupitelství a najednou politická elita prohrává souboj o veřejné mínění, a tedy i potenciálně o volební hlasy. Nechtěl bych být v kůži žádného ministra, který byl instalován na pozici ministra jen kvůli tomu, aby zabránil nezávislému vyšetřování citlivých korupčních kauz.
Po roce 2010 jsme svědky vzedmutí nahněvanosti na politickou elitu, která v očích veřejnosti selhala. V tom já vidím šanci i ve vztahu k novému zákonu o státním zastupitelství. Vláda, která by ho odmítla prosadit v parlamentu, si pod sebou podřeže větev v další volební kampani. A právě tak má demokracie fungovat. Některé problémy je třeba depolitizovat, aby se nemohly řešit populisticky, a jiné ožehavé problémy je třeba politizovat. A takový vztah je třeba pěstovat nejen k právnímu systému a profesím, ale například i k byznysu a ekonomickým institucím, což je nyní nejlépe vidět ve Velké Británii: Bankéři ze City jsou dnes považováni za nedůvěryhodné osoby: nejenže tito lidé způsobili bankovní a následnou hospodářskou krizi, jakou moderní svět nepamatuje za posledních sto let, ale také se ukazuje, že sprostě lhali a podváděli, takže dnes už se jejich činy nezabývají jen vládní výbory pro ekonomiku, ale přímo policie, prokuratura a Úřad pro závažnou hospodářskou kriminalitu.
Aby to ale i u nás takhle fungovalo, musela by se třeba otázka zákona o státních zastupitelstvích dostat u opozičních stran do volebního programu a někdy mám dojem, že i sociální demokracie má z takového zákona, který by dal státním zástupcům větší nezávislost, strach...
Věřím, že se to nakonec do volebních programů dostane. Už proto, že, jak jsme o tom hovořili, se dnes ocitáme ve fázi politizace problému, a ne jejich depolitizace. Poslední dvě desetiletí byla právě dobou depolitizace, kdy se naivně věřilo, že všechny politické problémy se dají převést na problémy ekonomické, administrativní nebo osvětově vzdělávací. Ekonomičtí neoliberálové věřili, podobně jako marxisté, že bohatství a jeho distribuce je největším politickým problémem. A tak se stalo, že jsme začali považovat za bohatství samotný dluh, ať hypoteční nebo spotřební!
Podobně se rozšířila představa, že důležitější než demokratické volby jsou účinné metody spravování politické společnosti. To vedlo k záměně vlády za vládnutí, tj. government a governance, která podstatným způsobem přispěla například k dnešní krizi v Evropské unii! Dnes se ale evropské společnosti od Řecka až po Českou republiku ocitají ve fázi repolitizace.
Někdy má tato doba folklorně naivní a směšné prvky, jako je třeba Holešovská výzva, zvyšuje se obecně hrozba politického extremismu, ale není to až tak důležité: hlavní je, že společnost je rozhněvaná a očekává zásadní změny a teď jde o to, kdo na tuto atmosféru bude nejpřesvědčivěji reagovat. Jde o to, jestli si politické strany jak na pravici, tak na levici uvědomí, že jejich smysl není převádět a vyvádět veřejné peníze na soukromé účty, ale že naopak musí reprezentovat společenské zájmy ve státě, a to tak, aby stát nezneužívaly ke svému obohacování. Musí vedle zájmů konkrétních společenských skupin reprezentovat i veřejný zájem, který je nedělitelný, a to přesto, že jako občané máme rozdílné politické i soukromé názory. Proto jsou i obecná pravidla zákonů tak důležitá, protože jen ta nám v demokracii zaručují sociální a politickou pluralitu. To je také důvod, proč k demokracii přidáváme přívlastek ústavní.
A kdyby se váš optimistický odhad nenaplnil, myslíte, že by mohlo dojít k tomu, o čem někdy píše profesorka Vladimíra Dvořáková, že by nastaly u nás nepokoje?
Nevím, nejsem prognostik a doufám, že jím nikdy nebudu, ale mě samotného překvapuje míra napětí a ty "blbé reformy", díky kterým se vyvádí peníze do druhého pilíře, tedy bankám, místo toho, aby je spravoval sám stát. To je skandální krok.
Po Praze proto koluje dnes tento vtip: ministr Kalousek přijde na vládu a říká, mám nápad, jak to udělat, abychom se tu všichni měli jako v ráji, sepsal jsem to a tady máte ten papír k dispozici. A když se ho optají, jak to chce udělat, vyndá druhý papír a řekne: A tady je seznam lidí, kteří se pak budou mít jako v ráji!
Ten vtip jen dokazuje to, co jsem říkal: Prožíváme krizi politických stran. Každý politický systém funguje tak, že máme politické strany, které bojují o moc, a když ji získají, mohou ji vykonávat prostřednictvím ústavních orgánů a v rámci jejich pravomocí. Vláda prosazuje zákony v parlamentu, jejichž pomocí následně uskutečňuje konkrétní vládní politiku. O té se vede svobodná diskuze v médiích i bezprostředně v občanské veřejnosti, která kriticky hodnotí činnost vlády a v příštích volbách se rozhoduje o tom, zda bude vládnout dosavadní vláda, nebo opozice.
Tento politický cyklus moderní demokratické společnosti paradoxně posiluje svou stabilitu tím, jak je nestabilní. Teoreticky vám stačí jeden hlas k tomu, abyste eliminoval politického protivníka, ale současně nikdy nevíte, jestli vítězem voleb budete vy, nebo on. To, že žádné vítězství není definitivní a žádné řešení konečné, je zásadní politickou výhodou demokracie. Proměnlivost a flexibilita je to, co činí demokracii stabilnější a výkonnější ve srovnání s jakýmkoli jiným politickým systémem. V demokratickém procesu se potvrzuje životaschopnost moderní myšlenky, že lidé mohou vládnout sami sobě namísto toho, aby byli odevzdáni na milost a nemilost vyvoleným jedincům nebo „věčným" tradicím. A tato procesní stránka demokracie není myslitelná bez ústavnosti, ke které se stále vracíme.
Státní instituce musejí v ústavní demokracii fungovat tak, aby nikdo nemohl neustále vytahovat nějaké seznamy delegitimizující politické protivníky a aby systém fungoval dobře i poté, co se vládnoucí strana stane opozicí a naopak. Takhle to funguje od tzv. Slavné revoluce roku 1688, kdy anglický panovník Vilém Oranžský přislíbil, že nebude vládnout absolutně, ale pod omezením parlamentní moci a v zájmu politického společenství. To je zásadní změna, kterou jako první definoval anglický filozof John Locke coby princip omezené vlády respektující základní přirozená práva. Vláda napříště není absolutním nárokem panovníka a vládnout nelze bez souhlasu poddaných.
Tato myšlenka se o sto let později radikalizovala během občanské revoluce ve Spojených státech a v roce 1789 ve Francii: Moderní vláda musí být demokratická a zastupitelská. Tak se zrodila moderna. Od té doby víme, že moc není jen jednostranný vztah vládce vůči ovládaným. Moc je médium vzájemné komunikace mezi mocnými a těmi, kdo se moci podřizují. Žádná vláda nemůže fungovat jednostranně a vydávat jen příkazy, ale musí respektovat obecné politické podmínky a pravidla stanovená v zákonech. Vláda ani právo není jen příkaz suveréna, protože vztah mezi suverénem a jeho poddanými předpokládá společenskou smlouvu o tom, jak lze vládnout. A v moderní demokracii se tento proces završuje tím, že suverénní moci podřízení občané sami představují tuto suverénní moc. „We, the people" - tuto úhelnou větu každé demokratické ústavy - však nelze číst mysticky a v duchu Rousseauovy filozofie ji například interpretovat jako obecnou vůli srovnatelnou s Boží vůlí, svrchovaností a prozřetelností.
Demokratická politika se nesmí nikdy stát moderní náhražkou teologie a jejího slovníku spásy, protože potom by se z demokracie stala jen totalitaní diktatura. Právě proto je neuzavřenost otázky moci tak strašně důležitá a zajistit ji mohou jen ústavní procedury, ať volební, nebo soudní. Demokracie je nakonec vždy otázka politické komunikace mezi mocí a těmi, kdo se jí podřizují, a také otázka ústavních a právních procedur, které musí všichni, tj. politicky mocní i bezmocní, respektovat.
(První část rozhovoru s Jiřím Přibáněm najdete ZDE)
