„Politický úpadek, jehož jsme svědky, spočívá v tom, že ústavní instituce se redukují na posilování stranické nebo dokonce ekonomické moci," říká profesor Jiří Přibáň. Připomíná, že už Machiavelli považoval za podstatu politiky „udržet a vykovávat moc". Jenže podle Jiřího Přibáně jde také o to, jak se to dělá. „Způsob, jakým se moc dnes v naší zemi vykonává, svědčí o tom, že tady se vůbec nerespektuje smysl a účel ústavních institucí jako je vláda a nad vládu se nadřazují politické strany a recyklace moci v rámci politických stran. K tomu ovšem vláda není určena," tvrdí.
Říká se, že nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek byl instalován do funkce hlavně proto, aby zabránil jmenování Lenky Bradáčové do funkce vrchního státního zástupce v Praze, a zároveň, aby zajistil přepracování zákona o státních zastupitelstvích, který by jim podle současného návrhu, který vypracoval nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, měl přinést více samostatnosti. První úkol sice nesplnil, prohlásil, že nenašel důvod, proč by ji nemohl jmenovat, ale kdyby se mu podařilo zásadně přepsat zákon, ani nová vrchní státní zástupkyně nic moc nezmůže. Nebo to vidíte jinak?
Nejprve bych se vrátil k odvolání ministra Pospíšila, které se banalizovalo do podoby boje dobra a zla: zlý premiér odvolává hodného ministra spravedlnosti a jmenuje svého člověka, který mu má navíc před kongresem přinést hlasy z jižní Moravy.
Jenže za to si může sám pan premiér Nečas, když to udělal tak nezvykle rychle a těsně před jmenováním paní Bradáčové...
Protože pan ministr Pospíšil chtěl učinit něco, co už bylo nevýhodné pro politické strany a politické elity, ať ve vládě, nebo v opozici. Na zodpovědná místa jmenoval lidi, kteří si uvědomili, že státní zastupitelství nepatří do sféry moci výkonné, ale spíše do sféry justice.
Ale proto je logické, že občané ve větší samostatnosti státních zástupců vidí dobrý krok. Bohužel u nás tomu tak je ale i ze zákona, že státní zastupitelství patří k moci výkonné...
Ano, je to napsáno dokonce v Ústavě, jenže funkce státního zastupitelství, byť se odvozuje od moci výkonné, svou povahou a logikou spíš spadá do justice. A to je ten hlavní moment, o který se vede spor.
Lze tedy říci, že teprve po dvaadvaceti letech se celý justiční systém začíná velmi pomalu zbavovat starých totalitních zvyklostí...
Jiří Přibáň (*1967)
Filozof práva, právník a sociolog. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově (abs. 1989), od roku 2001 je profesorem na Cardiff Law School, University of Wales. Autor několika publikací (Sociologie práva, Hranice práva a tolerance, Disidenti práva, Právo a politika konverzace, Systems of Justice in Transitions, Rule of Law in Central Europe).Jde o to, jestli státní zastupitelství a státní zástupci jsou jen nějací státní úředníci, kteří musí konat na povel a na písknutí momentální vlády. Jinými slovy, jestli ministr je šéfem státních zástupců, a nebo jestli ministr je partner, který zprostředkovává a zajišťuje nezávislost celé soustavy státních zastupitelství.
Jenže ministr Blažek hned po jmenování řekl, že si funkci státních zástupců vykládá jako funkci prokuratury před rokem 1989, když prohlásil, že nejvyšší státní zástupce je jeho podřízený...
To byl ten největší šok, že najednou je ve funkci někdo, kdo si myslí, že nejvyšší státní zástupce je úředník, který bude fungovat, jak si ministr zamane. Samozřejmě v žádném právním státě to tak nemůže být. A dokonce ani naše Ústava neříká, že státní zástupci jsou vládní úředníci. Proto nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda a ne ministr, což je strašně důležité. V minulých letech se ukázalo, jak někteří státní zástupci byli závislí a jak šli na ruku ekonomickým nebo politickým elitám.
To bylo ale dáno i tím, že na to byli zvyklí z minulého režimu. Viz pan Grygárek z vrchního státního zastupitelství v Praze, který ještě podobně fungoval po 21. srpnu 1989 a dokonce v rozporu i s tehdejším právem, jak na to upozorňoval ombudsman Otakar Motejl... Navíc takhle se chovat je i velice pohodlné a někdy i výhodné díky různým bonusům!
Přesně tak! Myslím, že proto musíme rozlišovat politická rozhodnutí, jako jsou jmenování a odvolání, to je jedna rovina, jak fungují státní zastupitelství, a pak je druhá rovina, kterou bychom mohli nazvat styl rozhodování. A tady jde o to, že státní zástupci si uvykli rozhodovat v omezených mezích moci výkonné, místo toho, aby si vynutili určitou minimální míru nezávislosti.
To bychom měli přesně pojmenovat a říci jasně, že jde o obecný zákaz negativních pokynů, které dávali právě bývalí státní zástupci Rampula a Grygárek v ožehavých kauzách, což v praxi znamenalo třeba nesepsání záznamu o zahájení trestního stíhání, nepodání návrhu na vzetí obviněného do vazby či nevydání příkazu k provedení domovní prohlídky nebo nařízení odposlechu, ale i k nepodání obžaloby a zastavení stíhání atd.
Z toho, co patří do jejich kompetence, což jste vyjmenoval, je jasné, že státní zastupitelství je důležité i v tom, že pracuje s velmi citlivými informacemi a právně kvalifikuje a filtruje fakta, která zjistí policie při vyšetřování. Tím převádí kriminální kauzy na právně kvalifikované případy. A pokud se státní zástupce chová jako podřízený úředník, může předávat informace, které patří do řádného soudního procesu, a neformálně umožňuje jejich přesun v politicky citlivých případech k osobám, které by mohly být stíhány.
To byl zřejmě případ kauzy nesmyslně předražené Opencard, kdy únik informací vedl k tomu, že na pražském magistrátě byly všechny důležité informace právě kvůli úniku ze státního zastupitelství vymazány...
Ano, to je přesně ten případ. Když státní zástupce je politicky ohebnou figurou, nefunguje jako osoba, která právně kvalifikuje, ale naopak je to osoba, která právně degraduje tím, že umožní, aby se dotčené strany zařídily podle toho, jaké informace na ně policie má.
A někdy to jde ještě dál, když pan Rampula nařídil své podřízené Šárce Pokorné ještě před vynesením rozsudku, že se nesmí odvolat...
Tím, že je státní zastupitelství odpovědné za žaloby, zastupuje stát, ale zároveň je vždy jednou stranou sporu a stojí proti obžalované straně. Obě složky jsou si v soudním procesu rovné. Takže budeme-li mít nezávislé státní zástupce, spoléháme na to, že oni jednají ve veřejném zájmu a hodnotí a právně kvalifikují zjištěné skutečnosti v konkrétních trestních kauzách. V tom je jejich klíčová role. A proto se každý korupční systém zaměřuje především na policii a státní zastupitelství, aby se vůbec nic nevyšetřovalo. A když už se začne vyšetřovat, jde o to, aby se to nedostalo před soud. Proto jsou státní zástupci vystaveni obrovskému tlaku, což se děje tehdy, když na ně někdo nahlíží jako na obyčejné úředníky. Pak nemohou fungovat jako skuteční státní zástupci, ale fungují jen jako úředníci vykonávající momentální politickou vůli.
Vraťme se na začátek: Proč tedy došlo k tak rychlé výměně ministra?
Protože se tady vytvořila konstelace, kdy do odpovědných míst se dostali lidé, kteří si uvědomili původní funkci státního zastupitelství a začali prosazovat nejen řešení konkrétních kauz, což zajímá hlavně média, ale především strukturální reformy, systémové změny, a začali prosazovat model, který státní zastupitelství vytrhne co nejvíce z možnosti s ním politicky manipulovat.
A to je zřejmě ten hlavní důvod, proč byl ministrem jmenován právě pan Blažek, i když byl ve sporu s premiérem kvůli iniciování velké koalice, tedy ČSSD s ODS, v Brně. Byl vzat na milost za to, že zastaví emancipaci státních zástupců, která začala ohrožovat politické špičky a zajistí mu podporu jihomoravských regionů...
Vůbec, když se podíváme na to, jak jsou obsazována ministerská křesla v české vládě, tak je podle mě tragické, že hlavním kritériem nejsou odborné znalosti nebo to, že se něčemu do hloubky někdo věnuje, ale z jaké krajské organizace pochází a jak mi může sloužit. Z toho vyplývá, že premiérovi Nečasovi vůbec nejde o fungování vlády, ale jde mu především o získávání podpory ve vlastní straně, tedy o udržení se na špičce systému stranické moci. Jinými slovy, vláda jako ústavní orgán se využívá především k posilování osobní a stranické moci. To je největší projev politické patologie.
Ale tohle se přece tady dělo i před rokem 1989: tento model chování tu má staré kořeny, loajalita byla důležitější než odbornost...
Nemůžeme být naivní a předpokládat, že lidé budou vždy jednat podle nějakých obecných principů. Připomeňme si, co již Machiavelli považoval za podstatu politiky: Udržet a vykonávat moc. Jde však také o to, jak tuto moc vykonáváme. A způsob, jakým se moc dnes v naší zemi vykonává, svědčí o tom, že tady se vůbec nerespektuje smysl a účel ústavních institucí, jako je vláda, a nad vládu se nadřazují politické strany a recyklace moci v rámci politických stran. K tomu ovšem vláda není určena. Proto politický úpadek, jehož jsme svědky, spočívá v tom, že ústavní instituce se redukují na posilování stranické nebo dokonce ekonomické moci.
Proto asi také někteří analytici hovoří o tom, že k odvolání ministra spravedlnosti nedošlo jen kvůli paní Bradáčové, ale hlavně proto, že tandem ministr Pospíšil a nejvyšší státní zástupce Zeman představoval právě ohrožení pro fungování takto degradované moci...
Dokonce si myslím, že lidé jako jsou Bradáčová, Zeman nebo Mečl a další, to jsou lidé, kteří nejsou spoutáni nejen minulostí komunistickou, ale ani postkomunistickou: jsou to lidé, kteří jsou mimořádně citliví na profesní etiku...
...což je dáno taky tím, že většinou studovali či pobývali v zahraničí...
... a uvědomili si, že to jediné, co mají k výkonu svých pravomocí, je jejich odbornost, nezávislost a osobní integrita. A jsou si velmi dobře vědomi toho, že jestli jejich moc spočívá v něčem, tak to jsou právě tyto kategorie. A tím, že se na odpovědná místa dostali tito konkrétní lidé, se posiluje obecná sebereflexe státních zastupitelství.
Domníváte se, že stačí pár lidí, aby se myšlení celého toho velkého kolosu začalo proměňovat a hlavně vnímat jinak?
I u lidí, kteří pracují třicet let v jedné kanceláři, se může dostavit moment prozření. To bych ale nechtěl přeceňovat, protože ke každé změně potřebujete nejen profesní, ale i občanskou kuráž. Aby profesní znalosti měly dopad na realitu, musí o tom odborníci v rozhodujících profesních funkcích dokázat přesvědčit nejen elity, ale i občanskou veřejnost.
To vlastně ukázala jasně předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, která byla odborně zdatnější než právníci prezidenta a hlavně měla kuráž, zřejmě po svém otci, který byl pilot RAF za války v Anglii, do toho sporu se pustit, a tím obhájila před veřejností nezávislost justice na moci výkonné... Nejspíš právě v tom roce 2006, kdy jí dal Ústavní soud za pravdu, začal boj o skutečnou nezávislost justice...
Protože to byl spor nejen o důležité ústavní principy, ale také o profesionalní kulturu: Iva Brožová ukázala, že do výkonu její funkce jí nemohou zasahovat úředníci a diletanti, kteří by rádi ve všem hledali své výhody.
To říkáte velmi elegantně, ale ve skutečnosti jde o korupci...
Ano, protože korupci můžeme definovat jako znehodnocení oficiálních a obecných pravidel, která mají platit pro všechny, v individuální prospěch, a je jedno, jestli se tak děje na Vrchním státním zastupitelství, nebo přímo v pracovně prezidenta republiky.
(Druhou část rozhovoru s Jiřím Přibáněm najdete ZDE)
