Koncem minulého roku ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) jednoznačně odmítl rozpočet připravený předchozí vládou Andreje Babiše (ANO), protože vykazoval obří schodek 376,6 miliardy korun. Marné byly námitky, že v době nastupující krize se radikálně ušetřit nedá a beze změny zákonů už vůbec ne. Marné byly výzvy, ať nový správce státní kasy šetří energií a raději soustředí všechny síly na to, aby připravil co nejlepší rozpočet na rok 2023.
Stanjura chtěl za každou cenu dokázat, že nebabišovská vláda je schopna srazit schodek pod 300 miliard hned. V březnu tak sněmovna slavně schválila propad 280 miliard, i když už v té době bylo zjevné, že toto číslo nebude možné dodržet. Kabinet pak zanedlouho požádal o zvýšení "sekery" na 330 miliard. A nyní už jsme zpět na "babišovských" 375 miliardách.
Celé ty politické hrátky tak měly jediný efekt - ministr financí kvůli nim zanedbal přípravu rozpočtu na příští rok, což měla být od začátku jeho jednoznačná priorita. Před komunálními volbami ohlašoval, že se republika v roce 2023 zadluží "jen" o 270 miliard, aniž by mu ale v plánech sedělo jediné číslo. Nyní už rychle přiznává, že realističtějších je spíše 295 miliard. Dál tak zjevně budeme vesele pokračovat v "babišovských" schodcích, proti nimž nynější vládní strany kdysi v opozičních lavicích oprávněně tak reptaly.
Výmluvy na dodatečné náklady, které si vyžádaly energetická krize a ruská agrese proti Ukrajině, neobstojí. Ani jedno z toho totiž nemá absolutně žádný vliv na více než dvousetmiliardový deficit, v němž nyní státní finance každý rok musí skončit z čistě strukturálních důvodů. To kvůli nim se nyní republika nebezpečným tempem propadá do dluhů.
Programové prohlášení vlády sice slibuje, že "v co nejkratší možné době zajistí rozumné hospodaření státu". Ale první rozpočet údajně odpovědné středopravicové vlády říká úplně něco jiného: Dluhy nejsou problém, draze je budou splácet až ti, co přijdou po nás.
Švédské služby za rumunské daně
Koalice Spolu vsadila v kampani před loňskými sněmovními volbami na populistický slib, že nebude zvyšovat daně. Při hrozivě rozevřených nůžkách mezi příjmy a výdaji eráru přitom bylo už tehdy zřejmé, že takové slovo nebude možné jen tak bezbolestně dodržet. Nyní energetická krize a ruský útok na Ukrajinu nabídly vládě nečekanou příležitost, jak z tenkého ledu vybruslit a voličům přiznat, že s berněmi přece jen bude muset hnout. Vzhledem k tomu, jak razantně se světová situace v posledních měsících změnila, by to lidé nakonec víceméně přijali.
Nicméně ministr financí Stanjura i sám premiér Fiala (ODS) se rozhodli tuto politickou příležitost k záchraně české ekonomiky hrdě odmítnout. V televizi Nova předseda vlády razantně prohlásil: "Nebudeme zvyšovat daně. Tečka." Pro server Seznam Zprávy pak dodal: "Rozhodně nevidím jako dobré řešení zvyšování daní. Rozpočet by vypadal dobře z hlediska deficitu, ale vlastně bychom neustále stát zvětšovali a přerozdělovali víc a víc."
Věc je tak nejspíše ještě vážnější, než jakou se dosud zdála být. Vládní politici nejenže lžou, ale svým lžím snad i opravdu sami věří. Principem rozpočtování ovšem není, aby deficit vypadal či nevypadal dobře, ale aby příjmy a výdaje eráru alespoň rámcově lícovaly. A to se už roky neděje o celé stovky miliard. To číslo přitom neznamená nic jiného než naše budoucí daně.
Takto nekompetentní ekonomickou politiku snad ODS ještě nikdy ve své historii nepředváděla. Navzdory řadě velkých omylů - k nimž kdysi patřilo například usazení Vlastimila Tlustého do čela ministerstva financí - chápala, že nemůže jen dokola opakovat Reaganův bonmot, podle nějž je "deficit už dost velký na to, aby se o sebe postaral sám", nechce-li, aby se od ní zodpovědní pravicoví voliči odvrátili. Současný ekonomický populismus, který předstírá, že můžeme mít švédské služby za rumunské daně, představuje nové občanskodemokratické dno. Jeho výsledkem je fakt, že z někdejších zhruba 40 miliard korun, které musela republika každoročně platit na úrocích ze státního dluhu, se příští rok stane už miliard 70.
Hlavně neškrtat
Ministr financí Stanjura ohlašoval při svém nástupu do funkce nelítostné škrtání v rozpočtu, který zdědil - a vládní voliči mu tleskali. Nakonec ale zvládl jen způsobit chaos. Uvrhl Česko do provizoria, aniž by tím cokoliv získal. Jen jeho úředníci museli přesouvat dluh z jedné kolonky do druhé, aby to vypadalo hezky.
Nyní měl připravit svůj první vlastní rozpočet - a zcela selhal. Z úspor není nic. Ještě coby opoziční poslanec sliboval, že šmahem škrtne 80 miliard, aniž by to někdo poznal. Nestalo se. Nezrušil státní slevu na jízdné, jak sliboval. Nezrušil žádné významné daňové výjimky, jak sliboval. Nezrušil státní příspěvek na stavební spoření. Zmohl se jen na to, co před ním předváděli babišovští ministři - tu a tam plošně a bez hlubšího smyslu něco přiškrtil.
Doložil tak, jak moc ODS lhala, když v roce 2020 při radikálním snižování daně z příjmu fyzických osob v nesvaté alianci s ANO a SPD slibovala, že stovku miliard, o kterou kvůli tomu erár přijde, recipročně ušetří na výdajích. Když nyní měl po slovech následovat čin, dostavilo se jedno velké nic.
Že se Stanjura a jeho spolustraníci vymlouvají na energetickou krizi a ruskou agresi, je sice politicky pochopitelné, ale extrémně nedůstojné. Jádro rozpočtového problému leží jinde. A nezmizí, ani kdyby se z Rusů zítra stali mírumilovní beránci.
Smršťování státu
V občanskodemokratických řadách zjevně převážilo velmi nebezpečné ekonomické uvažování, které tam ještě před pár lety představovalo jen okrajový proud: snižujme daně tak dlouho, až tím stát vyhladovíme natolik, že se sám smrskne.
Dlužno dodat, že škrcení erárních příjmů se zatím modrým daří. Často v kolaboraci s jinak verbálně nenáviděným ANO. Do této kategorie patří například snížení daní z příjmu fyzických osob, které vůbec nijak nepomohlo těm nejpotřebnějším. Zrušení daně z nabytí nemovitostí, aniž by se recipročně zvedlo jejich zdanění. Opakované snížení spotřebních daní na naftu. Zastavení výběru silniční daně bez adekvátní náhrady. Zrušení EET… Pokračovat by se dalo ještě nějakou tu dobu a všechno to jsou výpadky v příjmech státu za stovky miliard.
Pokud by se to dělo ruku v ruce s ořezáváním výdajů, bylo by to hodně bolestivé, ale od pravicové vlády zcela pochopitelné. Místo toho ale výdaje bobtnají - a občanským demokratům to zjevně nevadí. Výsledkem tak nebude smrštěný stát, ale zbytnělé dluhy, které jednou bude třeba zaplatit. Samozřejmě i s úroky. Platí tedy, že ti, kdo dnes vládním politikům za jejich ekonomickou politiku tleskají, nedělají nic jiného, než že oslavují hospodářskou katastrofu.
