reklama
 
 

Rupnik: Češi jsou unaveni, proto volili nové strany

3. 6. 2010 10:42
Karel Hvížďala hovoří s francouzsko-českým politologem Jacquesem Rupnikem o volbách

V České republice jsou nové strany postaveny na lídrovi bez programu, upozorňuje v obsáhlém trojdílném rozhovoru francouzsko-český politolog Jacques Rupnik.

"Jejich úspěch spočívá v politickém marketingu, emocích a vstřícnosti médii, která  mají sklon podporovat vše ,nové' a výdelečné, říká Rupnik a dodává: "To, že třetina voličů dala hlasy novým politický subjektům, vypovídá o únavě, je to víc symptom než řešení."

Co nejvíc ohrožuje v současnosti demokracii v České republice? Je demokracie po roce, kdy vyšla naše kniha Příliš brzy unavená demokracie, ještě unavenější?

O únavě demokracie jsem začal psát před deseti lety a bojím se, že to téma vydrží i další desetiletí. V naší knížce šlo o analýzu situace, která není ani bezprostředním ohrožením ani banálně uspokojivým stavem demokratického systému. Na rozdíl od třicátých let nikdo neprosazuje fašistickou alternativu ani komunistickou (kromě jediné úspěšné té čínské, která je ovšem nejdrsnější formou kapitalismu).

Rozhovor Karla Hvížďaly
s Jacquesem Rupnikem:
Strašit levicí je nesmysl, ČSSD není KSČ-light
Po volbách by mohlo být více Evropy a méně USA

Jde mi o rozklad zevnitř, který souvisí s tím, že cíle a silně spojující myšlenky období po roce 1989 (budujeme demokracii, tržní hospodářstvií, vstup do EU a do NATO) jsou za námi a politické elity transformačního období se jeví jako vyčerpané, nemají co říci, projevily naprostou neschopnost obnovy osobní i myšlenkové. Zůstala politika jako technologie moci, dílčí zájmy a korupční praktiky. Výsledkem je nedůvěra, averze či vzpoura proti těmto politickým elitám, což se projevilo dvěma způsoby.

Můžeš je podrobněji popsat?

1. Nejpopulárnější vláda je v Čechách vláda úřednická, včera Tošovského, dnes Fischera. Ředitel statistického úřadu, který jen ,zaskakoval' za rozhádané profesionály neschopné se dohodnout, se stal nejdůvěryhodnějším politikem, protože nic nechtěl, nekradl  a nesliboval nic kromě toho, že brzy odejde. Odtud paradox: zatímco zajeté strany se ucházejí o hlasy tím, že omílají staré a ještě starší argumenty  (hlavně o protivníkovi), nejdůveryhodnější premiér nekandiduje ve volbách. To o něčem vypovídá.

Blog Karla Hvížďaly na Aktuálně.cz

2. Averze vůči politické reprezentaci dvou hlavních stran otevřela politický prostor a dala příležitost několika novým politickým subjektům, které více či méně kombinovaly silnou a mediálně zdatnou osobnost jako třeba Karla Schwarzenberga. Jeho legitimita má kořeny v dějinách rodinných i v tom, že byl čtyřicet let mimo zdejší poměry. Ale souběžně Radek John či paní Bobošíková ukazují, že dnes existuje i „legitimita mediální": televizní moderátoři přestanou moderovat a brojí proti politikům. Díky obrazovce se chtějí stát mluvčími „obyčejných lidi" proti „politickym dinosaurům".

Jacques Rupnik

  • Francouzský politolog a historik, zabývá se střední a východní Evropou (narozen 21. listopadu 1950 v Praze).
  • Vystudoval historii a politologii na Sorboně v Paříži a na Harvardově univerzitě v USA.
  • V letech 1977 - 1982 byl redaktorem BBC v Londýně. V letech 1990 - 1992 pracoval jako poradce prezidenta Václava Havla. V současnosti je profesorem na College of Europe v Bruggách (Belgie) a ředitelem výzkumu na Fondation des Sciences Politiques v Paříži.
  • Od roku 1982 působil jako profesor na Institutu politických studií v Paříži.
  • V letech 1974-1975 výzkumný pracovník Ruského výzkumného centra na Harvard University a v letech 1977-1982 pracoval jako odborník na východní Evropu pro BBC World Service.
  • V době 1995-1996 zastával funkci výkonného ředitele Mezinárodní komise pro Balkán při Carnegie Endowment for International Peace.
  • V letech 1999-2000 byl členem Nezávislé mezinárodní komise pro Kosovo.

Václav Havel napsal nedávno článek „Volební program mám, hledám lídra". Zde jsou nové strany postavené na lídrovi bez programu. Jejich úspěch je postaven na politickém marketingu, emocích a vstřícnosti médii, která  mají sklon podporovat vše ,nové' a výdelečné. Strana, která nabízí jednoduchá řešení na složité otázky, doporučuje místo občanské společnosti bdělost občanských hlídek, které si to vyřídí s bezdomovci, Cikány a jinými asocialními živly, připomíná trochu Haiderovu stranu v sousedním Rakousku. To, že třetina voličů dala hlasy novým politický subjektům, vypovídá o zmíněné únavě, ale je to take víc symptom než řešení.

Co se proti tomu dá dělat? Nemáš tedy obavy z toho, že naopak po těchto volbách, kde VV představují zřejmě jen zájmy lobbistů a zavazují pod sedmimiliónovou pokutou své poslance k absolutní poslušnosti, dojde k zmrazení stavu České republiky někde v půli cesty mezi totalitou a demokracií, tedy právním státem?

Havlovi mnozí kdysi vyčítali ,antipolitiku', tedy postoj zdrženlivý vůči stranickým aparátům a upřednostňování občanské společnosti a respektu k právu. Prý to nepasovalo do standardní demokracie. To, co dnes vidíme, tedy všeobecnou oblibu úřednického premiéra a úspěch nových nestranických osobností, je svým způsobem projevem ,antipolitiky', ne té havlovské, ale té unavené z dosavadního provozu demokratických institucí.

Nabízí se jeden možný směr při hledání řešení: propojit situaci antipolitiky vzniklé z krize demokracie s myšlenkou zděděnou z období znovuvynalezaní demokracie: propojit občanskou společnost se společností politickou, protože demokracie nejsou pouze volby do Sněmovny jednou za čtyři roky (nové přístupy, nová témata, noví aktéři).

Druhá otázka se týká nízké úrovně politické kultury: volební kampaň jenom potvrdila ve větším to, co pozorujeme už léta: agresivita, osobní útoky, vyprázdněnost, která budí u občanů averzi, naštvanost či lhostejnost. Jako první lekci pro změnu politické kultury bych jako kontrast nabídnul nejen debaty lídrů v nedávných britských volbách, ale především společnou prezentaci kompromisu Camerona a Clegga, na kterém pár dní po volbách postavili novou vládu: mělo to obsah (na čem se obě strany dohodly, proč a jak to hodlají prosazovat) a styl: mluvili jasně, k věci, se smyslem pro humor a hlavně s respektem k partnerovi (včerejšímu soupeři), k voličům a k demokratické tradici. V Čechách je zatím „respekt" jen název týdeníku.

Třetí klíčové téma pro demokracii je právní stát. Boj proti korupci je prý druhé nejdůležitější téma pro voliče. Korupční prostředí, propojenost byznysu a politiky, stran a státního aparátu, to vše vznikalo v transfomačním procesu za obecného podcenění institucí právního státu a neschopnosti justice dotáhnout jediný významný  korupční případ do konce. Nedávno odešlo několik významných českých pravníků - Cepl, Klokočka, Motejl; každý trochu odjinud opakovali podobnou myšlenku: znevážení právního státu je dlouhodobě největší hrozbou pro českou demokracii. V tomto oboru bude změna postoje důležitou zkouškou pro novou vládu.

Žadný zázračný recept nemám, ale tady někde bychom mohli začít na sobě pracovat.

Jak se na politiku České republiky dívají tví studenti?

Moji studenti vidí českou politiku dost zkresleně: buď přes středoevropský kontext, nebo přes nejznámější politické osobnosti. V devadesátých letech přes Václava Havla a mysleli si tudíž, že Česká republika je oáza etické politiky a občanské společnosti. V době, kdy se tvrdě tunelovalo. Poslední desetiletí viděli vše přes Václava Klause, a to i v době, kdy vláda premiéra Špidly dotáhla zemi do EU. Malá země, jejíž prezident ustavičně poučuje ostatní o všem možném: globální oteplovaní je výmysl Ala Gora a nepřátel volného trhu, světová hospodářská a finanční krize posledních tří let je pouhou chřipkou, Evropská unie je nová tvář RVHP, atd. atd. Snažím se jim vysvětlovat, že Klaus je „pouze" prezidentem, který nemá stejné pravomoci jako americký či francouzský prezident, a že česká politika je (a doufejme bude) daleko pestřejší.

autoři: Libor Stejskal, Karel Hvížďala | 3. 6. 2010 10:42

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama