Hořký vtip koluje v těchto dnech v Rusku: Maminka volá svému synovi na vojnu, zda mu není na dovolené v Donbasu zima, a on jí vesele odpovídá, že je už v teple - v Sýrii.
Rusko se podruhé viditelně zapojilo do syrské války. Poprvé to bylo před dvěma lety, když podpořilo dohodu o likvidaci chemických zbraní syrského režimu a diplomaticky tak pomohlo Baracku Obamovi. Americký prezident označil použití chemických zbraní za pomyslnou červenou linii, která vyvolá americkou intervenci, a prokázané nasazení sarinu v srpnu 2013 ho dostalo do kouta. Nyní proběhla - bez okázalých deklarací - intervence vojenská: během pár dní se do Sýrie přesunuly stovky vojáků, bitevní letouny, vrtulníky i těžká technika – technicky vzato podobně pružně a pohotově jako vloni na Krymu – a to vše na podporu režimu prezidenta Bašára Asada.
Stává se Rusko klíčovým spojencem proti „Islámskému státu“? Bylo by naivní si myslet, že Rusové se s ním rozhodli vlastními silami vypořádat. A ještě naivnější si myslet, jako Donald Trump, že to udělají za nás.
V projevu v OSN prezident Putin navrhl vytvořit širokou protiteroristickou koalici, podobnou jakou byla před sedmdesáti lety protihitlerovská koalice. Řekl, že Asadův režim je vedle kurdských uskupení jedinou silou, která bojuje s Islámským státem. Ale lze si těžko představit, že se do koalice s nimi zapojí byť jen sousední Turecko… Putin také taktně pomlčel o roli Hizballáhu, který na pokyn Teheránu syrský režim několikrát podpořil. Také nezmínil třeba to, že Asad dlouhou dobu ponechával volnou ruku džihádistům, pokud jejich cílem byly umírněné opoziční síly.
Rusko podporuje Asadův režim konzistentně od počátku konfliktu. Už v roce 2011 ruská hrozba veta zabránila rezoluci, která by ho odsoudila za brutality proti vlastnímu obyvatelstvu. Důvod podpory Asada tkví v ruském zájmu zůstat loajální dlouhodobě spřátelenému režimu a udržet si věrohodný vliv v regionu. I charakter výzbroje, který Rusko do Sýrie přesunulo, svědčí o tom, že hlavním cílem Ruska není přímo bojovat s islámským státem, ale podpořit Asadův režim. Rozmístěním moderních systémů protivzdušné ochrany získává Rusko de facto kontrolu nad syrským vzdušným prostorem. Islámský stát letadly zatím nedisponuje, ale operace tureckého, izraelského, jordánského či amerického letectva budou napříště možné pouze v koordinaci s ruskou armádou. Rusko si tak vytváří pozici, ve které bude nepominutelným hráčem při hledání budoucího uspořádání sil v regionu.
Není proto divu, že záhy po ruském přesunu do Sýrie americký ministr obrany Carter telefonoval s ruským ministrem obrany Šojguem. A izraelský premiér se ihned vypravil do Moskvy, aby se v doprovodu nejvyšších bezpečnostních představitelů v rozhovoru s Putinem ujistil, jaké jsou ruské záměry v Sýrii, a aby dohodl mechanismy zabraňující možným střetům mezi ruskými a izraelskými ozbrojenými silami. Objevily se zprávy, že by o ruské zbraně měl zájem Hizballáh, jehož vůdce Nasralláh ruskou angažovanost přivítal. Izraelci proto usilovali o ruské garance, že se ruské zbraně prostřednictvím Asadova režimu nedostanou do rukou Hizballáhu, který se do konfliktu zapojuje na straně syrské vlády. Každopádně je zřejmé, že ruským zájmem není přímo posilovat vliv Íránu.
Nabízí se úvaha, že pro Rusko je tah na syrské šachovnici cestou, jak změnit poměry na šachovnici ukrajinské. Podle všeho jednali Obama a Putin v New Yorku hlavně o Sýrii a Ukrajině. Rusku se podařilo dostat z diplomatické defenzívy. Otázkou je, do jaké míry se ruské diplomacii podaří provázat přístup k oběma konfliktům a dosáhnout vzájemné výměny ústupků.
Kamenem úrazu v syrské krizi je role prezidenta Asada a jeho nejbližších spolupracovníků v případném post-konfliktním uspořádání. Britský premiér Cameron navrhuje postavit Asada před mezinárodní soudní tribunál. Rovněž francouzský prezident Hollande v projevu na Valném shromáždění OSN vyloučil, že by se Asad mohl stát součástí přechodné vlády, která by podle ženevských ujednání zahrnovala všechny opoziční skupiny (kromě džihádistů). Podobný názor má i Turecko, které se v syrské krizi od počátku angažovalo a jež Asad zklamal, když nepřistoupil na Turky doporučovaný model mírné islamizace.
Z Německa se ozývá pochopení pro to, že Asad může být součástí řešení. Kancléřka Merkelová vzkázala, že jakkoli ruské zapojení do řešení syrské krize vítá, neznamená to - zatím - změnu německého a evropského postoje k sankcím vůči Rusku kvůli anexi Krymu. Postoje evropských politiků se ale ještě mohou posouvat. Poté, co někteří předvedli v reakci na uprchlickou krizi, by pružná změna politiky vůči Rusku nebyl zas takový názorový veletoč.
Čtete rádi zpravodajský on-line deník Aktuálně.cz? Podpořte nás v anketě českého internetu Křišťálová lupa. Hlas nám můžete dát zde. Děkujeme!
