Za tři a půl roku – to to letí! – byl prezident republiky se svou početnou suitou v každém kraji na oficiální návštěvě už několikrát několik dní. Zároveň ale existuje území, které je pro něj terra incognita. Jde o hlavní město Prahu. Žije tu jeden a čtvrt milionu lidí (jen jeden kraj v republice je početnější), čili přibližně 12 procent obyvatelstva státu.
Zatímco jinde si prezident zakládá na setkáních s občany tváří v tvář, poznává místní problémy a nebojí se poradit, jak na ně, v Praze – nic. Ticho. Možná se čeká, až do zoo dorazí první panda, a pak teprve přijde spanilá jízda. Nebo nevím.
Miloš Zeman sice v Praze žije (mnoho let) a vykonává svůj mandát, a zároveň jako by tu nebyl. Teď zná město z oken Hradu a limuzín. Mezi lidi, mimo oficiality a uzavřené akce pro spřátelenou společnost, pokud známo, nechodí. K otázkám, které se týkají metropole a jejích obyvatel, se nevyjadřuje, na rozdíl od svých dvou předchůdců. (To je konstatování faktu, ne postesknutí.)
Pokud jde o Prahu, Miloš Zeman – ještě víc, než je to u hlavy státu přirozené – žije v bublině. S tím souvisí i to, proč utužená bezpečnostní opatření na Hradě provází tolik vzruchu a nedorozumění. Tradiční styl mluvčího Jiřího Ovčáčka, nenapodobitelný amalgám svatouškovství a arogance, je jen povrchní nátěr – nepochopení vězí hlouběji.
Je příznačné, že se spor zúžil na duel kontroly versus turisté. Třetí strana, tedy město, jeho správa, jeho obyvatelé a třeba také účastníci bohoslužeb, jako by neexistovala. Hrad je privatizován a šafářován dvojicí prezidentská kancelář a turistický ruch. Nikdo asi nežádá, aby se instalace checkpointů u brány A nebo B řešila na veřejných zasedáních obecních zastupitelstev. Ale je neuvěřitelné, když o celé operaci nevěděla, jak sama říká, ani primátorka Adriana Krnáčová: „Nikdo to s námi nekonzultoval.“ Pražský hrad přece není jen sídlem hlavy státu s přidruženým V. I. P. provozem. Je svou infrastrukturou napojen na město, je jako město „používán“. Není možné tu rapidně měnit režim jen tak.
Jakkoli se to může zdát nemožné, i na Hradčanech stále ještě bydlí nebo pracují místní lidé, kteří přes Hrad normálně chodí za svými záležitostmi, a ne kvůli prohlídce katedrály. Ptal se někdo na jejich názor, nebo alespoň na názor jejich radnice?
S Pražany se na Hradě přestalo počítat.
Pak není divu, že prostě zavedená bezpečnostní opatření jsou humpolácká a zbytečně masivní, což je zároveň důvodem, proč se nedají praktikovat precizně, a tudíž ztrácejí význam. Kánon Hradu, že jde o bezpečnost návštěvníků, a ne hlavy státu, je zpochybnitelný – srocení davů na význačných místech najdete každý den celou řadu, a bez kontrol v uniformách a jim předcházejících front.
Opatření na Hradě přidělala lidem problémy. Hrad ústy mluvčího opakuje, že je to v jejich zájmu. Možná to někdo na první dobrou tak úplně nedocení: nějakou masivní infokampaň v duchu „prosíme o strpení, děkujeme za pochopení a omlouváme se za případné zdržení“ jsem nezaznamenal. Zahraniční turisté o tom nejspíš nevědí, ale domácí publikum má ještě v paměti, jak se tu v nejstřeženějších zónách pohybovala delegace z Osvětiman, kontroly nula nic. Bezpečnostní režim čelí kritice a jízlivým poznámkám, nemusí být vždycky úplně spravedlivé, ale Hrad si za to může do značné míry sám.
