Senátor Bernie Sanders tento týden ukončil souboj o Bílý dům. Demokratickým kandidátem v listopadových prezidentských volbách bude bývalý viceprezident Joe Biden. Ani na druhý pokus, když už ztroskotal před čtyřmi roky proti Hillary Clintonové, tak Sanders neuspěl se svojí vizí "demokratického socialismu". Té, v jejíž rámci Americe sliboval "politickou revoluci".
Mohli bychom říct, že Spojené státy prostě nejsou na Sandersovy progresivní vize zvědavé. Že Sanders je mimo. Že Američané, a to i demokratičtí voliči, mají ke skandinávskému modelu - jak senátor v zásadě propaguje svůj ekonomický a sociální program - stále instinktivní nedůvěru. Chtějí svůj starý dobrý individualistický americký kapitalismus s omezenou rolí státu.
Jenže to by byl optický klam. Máme-li parafrázovat text známého amerického popěvku z občanské války o Johnu Brownovi, pak Bernie Sanders je sice v tuto chvíli jako kandidát mrtvý, jeho politický duch však přežívá a kráčí dál. Glory, glory, hallelujah!
Důležitý je už jen "detail", že Sanders sice stornoval kampaň, ale ve státech, kde se bude ještě v demokratických primárkách volit, stále zůstává na hlasovacích lístcích. Jeho příznivci mu tak stále mohou vyjadřovat podporu a Sandersova pozice před demokratickým nominačním sjezdem letos v srpnu v Milwaukee tak bude hodně silná.
Dost na to, aby Sanders na nominačním sjezdu prosadil mnohé své vize do platformy Demokratické strany. Což sice není závazný program, kterým by se musel Biden, pokud by se stal prezidentem, povinně řídit. Ale v každém případě tím strana vytyčuje půdorys, na němž by se měl její prezident pohybovat, a směr, kam do budoucna směřuje její ideologické uvažování.
Biden přehazuje výhybky
Je jisté, že Sandersův "demokratický socialismus" dostane velký prostor. Protože už teď se demokraté tímto směrem vypravili. Biden je sice označován za kandidáta demokratického středu, jenže těžiště demokratické strany se mezitím v čase zřetelně a rychle posouvá.
Nejen ve srovnání s dobou před čtyřmi lety, kdy Biden končil jako viceprezident v Bílém domě Baracka Obamy, ale i vzhledem k postojům, které zastával na začátku své aktuální prezidentské kampaně.
Ještě loni v dubnu, když oznámil kandidaturu, Biden kategoricky odmítal Sandersův návrh, aby studenti státních vysokých škol nemuseli platit školné. Nyní se tomu skokově přiblížil. Nebylo by to ještě to univerzální osvobození od školného, jak chce Sanders, ale zatím jen pro studenty z rodin s ročním příjmem do 125 tisíc dolarů.
Důležité je to "zatím", cesta k zásadní změně v přístupu ke vzdělání je už otevřena, Biden přehodil důležitou výhybku. A nejen jednu. V posledních týdnech se totiž přihlásil také k návrhu senátorky Warrenové, který by měl - stručně řečeno - výrazně rozšířit úlevy na dluzích pro Američany, kteří se ocitnou v osobním bankrotu.
Jako senátor byl Biden v roce 2005 proti této iniciativě, když ji Warrenová opakovaně navrhovala - tehdy ještě jako zástupkyně akademické a expertní sféry. Přinejmenším velmi chladný byl jeho postoj ještě na začátku současné kampaně. Teď je vše jinak.
A pak je zde zdravotní zabezpečení. Ne, Biden ještě nepřijal vizi Sanderse a Warrenové, že Spojené státy by měly zavést všeobecné zdravotní pojištění garantované státem na způsob většiny evropských zemích. Ale jeho návrh státního zdravotního systému, do kterého bude moci vstoupit, kdo bude chtít, a který by měl existovat vedle komerčních pojišťoven, už k tomu nemá moc daleko. A to je velký posun ve srovnání s reformou zdravotnictví Baracka Obamy, kterou sám Biden přímo při slavnostním podpisu v Bílém domě označil za "sakra velkou věc" čili "fuc*ing big deal".
Dalo by se to shrnout tak, že v případě zdravotního zabezpečení se výhybka hodně posunula, ale ještě úplně nepřecvakla. Jenže co není, může být. Ten moment by mohla přinést současná epidemie koronaviru, která odhaluje, jak velké jsou v Americe rozdíly ve zdravotním stavu populace podle sociálního rozvrstvení. A také to, jak velmi rozdílná je ve Spojených státech úroveň a dostupnost péče.
Ze státního krev ani v USA neteče
Ve hře je ale ještě mnohem více. Celý koncept "velké vlády". Tedy to, kde všude a jak široce by se měl starat stát. V USA skalní konzervativci často stále rádi připomínají výrok Ronalda Reagana, že nejstrašidelnější slova, která v USA mohou zaznít, jsou: "Jsem z vlády a přicházím vám pomoct." Ale skutečností je, že i mezi republikány je to už jen taková starosvětská legenda, vzpomínka na "staré dobré časy".
Donald Trump sice v předvolební kampani sliboval, že vyrovná státní rozpočet, jenže od jeho nástupu do Bílého domu pak rozpočtový deficit a státní dluh jen utěšeně rostly. A do toho teď vpadl koronavirus, takže na sanaci ekonomických ztrát Kongres a Bílý dům už schválily 2,2 bilionu dolarů. Navíc se už připravuje další balík a teprve příští měsíce ukážou, kde, na jaké sumě a v jak širokém záběru se státní výdaje nakonec zastaví.
Americká levice sice tvrdí, že federální pomoc obyčejným Američanům je zatím zcela nedostačující. Jenže v porovnání s historickými příklady zde ve skutečnosti sledujeme tak masivní a plošné federální výdaje a intervence, jaké nemají přinejmenším od 2. světové války v USA obdoby.
Když Joe Biden před několika týdny Trumpa vyzýval, aby oživil zákon z doby Korejské války, kterým vláda může velkým firmám nařídit válečnou výrobu, odmítal to Trump jako socialistickou praxi hodnou Venezuely. Minulý pátek pak ale sám tento zákon aktivoval, když se mu zdálo, že automobilka General Motors není dost aktivní v orientaci své výroby na produkci ventilátorů pro nemocnice.
Sice není vůbec zřejmé, zda si tím Bílý dům skutečně vynutil urychlení celého procesu, podle zpráv v médiích to přímo ve výrobě nic nezměnilo, ale jako gesto rozhodnosti a síly Bílého domu to bylo působivé.
Pružný strašák socialismu
Epidemie koronaviru je nepředvídatelná nejen ve svém dopadu na zdraví, ale i v ekonomických škodách, které způsobí. Předvídat nelze ani to, zda nakonec neudeří do páky výhybky, která Spojené státy pošle k radikálním změnám - podobným, které vyplynuly z velké deprese v třicátých letech minulého století.
Joe Biden sice není F. D. Roosevelt, ale americká společnost je už také jinde, než byla tehdy. "Velký stát" je sice na jedné straně straně abstraktním strašákem v rukou Donalda Trumpa, když varuje, že demokraté by v USA chtěli zavést socialismus.
Jako správný populista ale sám udělá pro obhajobu Bílého domu úplně vše, i kdyby měl rozdat státní kasu a dát vládě obrovské pravomoci. Koronavirus ukázal, že v tom mezi ním a americkými demokraty ve skutečnosti zase tak velký rozdíl není.
