„Dnes už se pro informace nechodí do kaváren, kde měla šedivá hlava svou platnost. Situace, kdy seděl dědeček nebo babička v čele stolu a rodina naslouchala jejich příběhům, je mnohem větší sci-fi než stará paní s notebookem ve fitku," píše pro Aktuálně.cz překladatelka a baskytaristka skupiny The Plastic People of The Universe Eva Turnová.
Poprvé jsem měla pocit, že jsem stará, když mi bylo pět, máma se zasekla někde v sousední chatě na návštěvě, bylo sice jaro, ale začalo sněžit. Vzala jsem smetáček a lopatku a začala jsem zametat sníh z trávníku, protože jsem myslela, že už zůstanu navždy sama.
Podobně tíživý pocit jsem měla, když jsem se šla v sedmnácti přihlásit na basket a řekli mi, že už je pozdě. Tak jsem si řekla, že napíšu knihu o tom, jak je člověku v sedmnácti, když už má vlastně skoro všechno za sebou. A pak, když se mi narodila dcera, jezdila jsem s kočárkem po Petříně a měla dojem, že mi poslední zbytky mládí právě protékají skrz prsty. Časem mi došlo, že stáří je hodně subjektivní záležitost. U mě většinou vyvolaná nějakým pocitem, že jsem v roli oběti, tudíž nic neprožívám a nemůžu se hnout z místa. Prvních třicet let života mě pocit stáří pronásledoval docela často.
Naproti tomu můj dědeček, který si až do smrti schovával v kůlně pod linem nahou fotku své bývalé milenky, mi připadal věčně mladý. Jen kůže mu stárla a čím dál víc času trávil v nemocnici kvůli infarktovým stavům, které měl z cigaret, co si sám vyráběl z vajglů odhozených na ulici. Ale jinak se neměnil. Asi tím, že byl ukotvený sám v sobě. Nikdy se nesnažil čas nijak „doběhnout". Jako by ho spíš zastavil.
Kdyby jel včera se mnou v tramvaji a zaslechl tenhle rozhovor dvou puberťaček: „Ty jo to byl úplně úža kluk, ho lavýskuju, ten je bestovní, jdem zejtra někam felit…", pravděpodobně by se k nim naklonil a zeptal by se: „Dívenky, můžete mi prozradit, co znamená to „felit"?"
Ale můžeme mluvit i o tom, že dřív, když fungovaly velké rodiny, měli starší příslušníci větší pocit potřebnosti, že současná doba tíhne k izolaci, což je pro starší lidi náročné. Nemusím mluvit o tom, že důchody jsou malé, starý člověk často nevypadá nejlíp, sužují ho nemoci, přichází o přátele… ale stejně hrozná může být vlastně i puberta, kdy je člověk s dětskou duší najednou v divném obalu ženy.
Spíš jde o to, že dnešní doba neholduje přirozenosti. S příchodem photoshopů řadové chodkyně na ulicích nekorespondují s modelkami na obálkách časopisů. Výsledkem dnešního trendu jsou pak šedesátileté paní v bokovkách, po liftingu, na antidepresivech. Umělá vizáž, umělá nálada, virtuální přátelství.
Dnes už se pro informace nechodí do kaváren, kde měla šedivá hlava svou platnost. Situace, kdy seděl dědeček nebo babička v čele stolu a rodina naslouchala jejich příběhům, je mnohem větší sci-fi než stará paní s notebookem ve fitku. A spousta starých lidí ani s trendem doby jít nechce, právem si pak připadají odstrčení, mimo dnešní podivnou realitu. Do jisté míry ale vždycky existuje věc volby a vnitřního nastavení. Sami si nezvednou důchod, neobživnou své přátele, neodhodí berle. Ale nějak svůj život vytvářet můžou.
Když moje dcera začala tak nějak souvisle mluvit, řekla mi: „Mami, dáš mi tu svou sukni? Nemyslím hned, ale až umřeš…" Řekla jsem si: je to vlastně taková hra a jde o to mít z ní co nejvíc. Jak říkají mí staří kamarádi: „V závěru jsi stejně jenom prostě delší nebo kratší dobu mrtvej, než ostatní. Co je to v porovnání s vesmírem."
