Ve finále nejviditelnější české literární ceny se letos sešla asi nejsilnější šestice próz za poslední roky. Ne snad že by Magnesii Literu měly dostat knihy, které trhají žebříčky prodejů nebo nabízejí líbivá vyprávění, žádné žně mainstreamu se nekonají. Vybraná šestka nabízí spíše okrajové a velmi osobní proudy, které ale slibují, že se u nás možná sbírá na silnější literární vlnu.

Smyslem ceny je od počátku popularizace literatury, zejména té české, proto se rozmachovala dost do šířky a pořadatelé se dodnes snaží udělat z předávání nepřehlédnutelnou, tedy hlavně televizní událost. Často se tak mohlo zdát, že marketing je podstatnější než to, na co se dělá reklama. Že důležitější je roztočit řádně knižní byznys než objevit díla, která skutečně stojí za přečtení, protože představují literární, nikoli pouze společenské a mediální události.

Související

Magnesii Literu mohou získat Hilský, Štindl nebo outsider Hradecký

28 fotografií

Letošní ročník může být nakonec vnímán všelijak, ale šestice próz, které se ucházejí o ocenění, si pozornost zaslouží z ryze uměleckých důvodů. Ani jedna z nich není přímočarou angažovanou literaturou, která by se vezla na vlně emotivního zájmu. A přece jde o knihy, jež se dotýkají samého středu současného dění.

Pulzuji, tedy jsem

Ať už vezme čtenář do ruky básnické prózy Petra Borkovce (Sebrat klacek), intelektuální litanii Ondřeje Štindla (Až se ti zatočí hlava), anebo zprávy lidových intelektuálů z hospod a továren, zachycené v psaní Vladimíra Merty (Popelnicový román) či Daniela Hradeckého (Tři kapitoly), snadno se může přistihnout, že všechny ty peripetie, zápletky, vtipy a pointy jej zajímají méně než strhující a opojně vynalézavý jazyk, jímž jsou vyprávěny.

Platí to i pro druhý román Lucie Faulerové (Smrtholka), v němž se při permanentním setkávání se smrtí jazyk láme, zadrhává, rozpadá a zase sbírá. A tak relativně "nejběžnější" řeč nabízí v prozaické šestce Matěj Hořava (Mezipřistání). I ona však přesností a jistou strohostí výrazu vyvolává zvědavost a vtahuje.

Borkovec v jazyce zhmotňuje svou pozorovatelskou jemnost. Schopnost vidět skrze věci a vytáhnout z nich úplně nový svět.

Související

Nový román Faulerové: Když se díváme smrti do oči, všichni si šlapeme na jazyk

Štindl stupňuje suverénní ironickou sebestylizaci, až se najednou stává jakýmsi jiným způsobem existence. Komu by se potom z toho houpání neroztočila hlava. Fyzický pocit závrati je však jen potvrzením života - dokud tohle ještě umíme zažít, není všemu konec.

Hradeckého bloudění v továrních okrajích společnosti má zase až geologickou hloubku. Autorovo psaní je přitom charakteristické především posouváním, prokluzy, překrýváním jazykových významů a jejich následným vykolejením. Nepůsobí to ale nijak nepatřičně. Hradeckého hrdina připomíná jazykového kutila, který umí smontovat prakticky cokoli, jako když se v dílně dává dohromady nějaký pekelný stroj, motokára či perpetuum mobile. Žádný volný proud asociací, spíše znovu zkoušená rekonstrukce a demontáž následovaná novým usazením, které přinese i novou perspektivu. A přece to vše drží pevně pohromadě a dává smysl. Text pulzuje. Ano, tím lepidlem a vnitřní energií Hradeckého literárního prostoru je pulzace. "Slyšet flétnu celé své existence, vyladěnou strastmi, jak hraje sama na sebe do úplného vyčerpání…"

Pod hlušinou slov

Živost jazyka, který připomíná horkou lávu, jež nemá svůj vlastní tvar a neustále se hledá a proměňuje, je u Hradeckého z nominované šestice asi nejviditelnější. Ale nedá se říct, že by se jí nechal autor jen tak unášet. Vlastně žádný z těch, kteří se do vybrané šestky dostali.

Související

Básník píše prózu. V remízku za městem Borkovec nachází celý vesmír

Literatura se od pouhého psaní odlišuje snad nejvíce tím, že úspěšně bojuje o tvar, a to se ve zvolených knihách děje pokaždé originálně, bez stereotypů, hotových příběhových struktur a vyprávěcích postupů. Radost ze čtení, slast z textu.

Zkušenost je to až očišťující, protože kontrastuje s nekonečnou hmotou slov ve veřejném prostoru, s nadprodukcí řečí a kulturou žvástu, která naopak pulz jazykové živosti tlumí, umrtvuje. Je skoro až k nevíře, že pod touto hlušinou slov a jí navzdory se ještě něco takového může narodit.

Světlo na konci tunelu, po němž si vážně i v nadsázce v covidové době stýská tolik lidí, už najednou není třeba hledat. Zjevuje se znovu v literatuře, v její schopnosti pročišťovat, obnovovat jazyk a spolu s ním i svět. Dokud pulzuje jazyk alespoň v literatuře, žvanění nemá šanci definitivně převzít moc.

Autor je bývalý předseda poroty Magnesie Litery.