Hlasování o podkrušnohorských uhelných limitech si vláda přibalila na výjezdní zasedání v Ústí nad Labem. Blíž voličům a blíž problému, chtěla ukázat. Ale pro tento účel se nabízely i vhodnější kulisy než krajský úřad, dříve sídlo krajského výboru KSČ. Kdyby to šlo, místo symbolu z doby uhelné by bylo nejlepší schůzovat na zámku Jezeří s působivým výhledem na měsíční krajinu velkolomu ČSA. Zdaleka sem doléhá hluk rypadel.
Kulturní šok, který se při pohledu z Jezeří člověka zmocní, rázem obrací otázku z hlavy na nohy: Už ne „vyplatí se v tom pokračovat?“, ale „co je potřeba udělat, aby se to už nikdy neopakovalo?“.
Vláda na uhelné limity od začátku nahlíží z prvního, ekonomicko-sociálního, a taky, ano, ekologického a zdravotního konce. Slovo „limity“ pro většinu politiků opravdu představuje čáru na mapě, frontovou linii na bojišti. Limity ale znamenají víc, a to dokonce především: mez chování, mez uvažování, která je – měla by být – nepřekročitelná. Věci za limity, jako je bourání obcí a totální devastace krajiny, se nedělají, protože už jsou „přes čáru“. Jde o mravní problém, bohužel prověřený zkušeností socialistického budovatelství.
Horní Jiřetín a Černice teď zachránilo to, že se těžba „nevyplatí“. Uhlí za limity z velkolomu ČSA zřejmě nebude potřeba, cena uhlí (a elektřiny) klesá, náklady na těžbu by byly příliš vysoké… Zatím. Pořád je možné, že nějaká příští vláda, dokonce už v roce 2020, rozhodnutí takzvaně aktualizuje a limity překročí. A pokud se rozšíření vyplatí i majiteli dolu (Severní energetická), může být po Jiřetínu veta. V tuto chvíli to nevypadá úplně pravděpodobně. Jenže když se zrušení limitů podle vlády vyplatilo na Dole Bílina, proč by stejnou logikou nešlo zdůvodnit i tady?
U Bíliny (důl patří ČEZu) se kvůli těžbě nebude bourat žádné obydlí, proti zvětšení dolu neprotestovala místní nově zvolená komunální reprezentace a vláda rozhodla, že rypadla smí k obci nejblíž na půl kilometru a uhlí musí být spáleno v tuzemských teplárnách. Kompromis, budiž. Ale kde je perspektiva? Co bude, až bude spáleno? Posunou se bagry zase na novou čáru?
Horní Jiřetín zůstává stát, barbarské bourání se v dohledné době nebude opakovat. To je hlavní. Vládní rozhodnutí o limitech není vyloženě špatné, ale nese stopy polovičatosti. Protože rozhodující politici rozumí limitům jako instrumentu řízení, jako by to byla minimální mzda nebo sazba DPH. Nedoceňují je jako princip, jako slovo dané svými předchůdci. Připouštějí salámovou metodu.
A pak jsou tu uhelné severní Čechy, které často vnímáme tak jako původní obyvatelé Velikonočního ostrova tamní dřeviny. Dokud bylo co těžit a plundrovat, v lesích se těžilo a plundrovalo. Až do konce. Zřejmě panoval pocit, že to jinak nejde a že směřování k zániku je neodvratné. Wikipedie o tom píše: Ostrované viděli následky svého chování před sebou jako na dlani. Přesto však nebyli schopní zastavit svou ničivou činnost. Kamenní obři, symbolizující zkonzumování celého ostrova, byli pak zvandalizováni potomky těch, kteří je tak pracně vytvořili.
Není se co divit, že řadě lidí – a nejen horníkům ohroženým nezaměstnaností, ale i politikům, jako je komunistický hejtman Bubeníček – připadá, že také v severních Čechách to plus mínus jinak než teď nejde. Nic jiného před očima nemají, zdá se jim, že se musí pokračovat dál ve stejném duchu. Jinak přijde zmar, bída, nepokoje, rozvrat… Status quo je přitom výsledkem kratičké historické epochy, nějakých šedesáti let intenzivní těžby a těžkého průmyslu, svého času takřka bez limitů. Ta epocha se pomalu, ale nevyhnutelně uzavírá. Teď je hlavní, aby odvážní politici nabídli novou perspektivu. Nastolili kvalitní alternativu obávanému zániku vytěžené civilizace.
