V Anglii, které komentátoři - kdoví proč - pořád ještě říkají "hrdý Albion", ukončil fotbalovou slavnost rasistický skandál. Evropany šokoval, zas tak udiveně by se ale tvářit nemuseli. I s jejich neskromným přispěním je mezinárodní sport už dlouhá léta válkou vedenou beze zbraní. Soupeře je v něm důležité zničit a je tak trochu jedno, jakým způsobem. Kdo neuspěje, je zhusta považován nikoli za poraženého, ale za zrádce.
Po sportovním duchu - po fair play - obvykle volá už jen ten, komu se to hodí z nějakých taktických důvodů. Právě proto ale stojí za připomenutí, jak se vlastně ten termín do našeho slovníku dostal a co se s ním pojí.
Na svět přišel ve velmi kastovním prostředí anglické společnosti coby výraz utopického druhu spravedlnosti, která snad může existovat na sportovním poli, jíž se ale v běžném životě zas tak často nedopouštíme. Dravý moderní kapitalismus 19. století zkrátka na sociální spravedlnost příliš nehleděl a vyvažovat se to snažil v oblasti sportu. Británie, kde se kastování podle vzdělání, peněz i původu stále pěstuje, v tom pokračuje dodnes - rozpravou o fair play si kompenzuje nerovnosti, kterých se neumí zbavit.
Proto také Brity nedělní výron rasismu tak zasáhl. Odhalil, že ve Spojeném království se sice mohou řeckými aristoi - tedy výtečnými a výjimečnými - ve sportu stát úplně všichni, bez ohledu na původ. Pokud ale selžou, v okamžiku jsou davem svrženi zpět do nejnižších vrstev.
Velmi výběrový ostrovní smysl pro spravedlnost výborně reprezentuje diskuse, kterou v médiích vedli bývalí angličtí internacionálové o penaltě, již Anglie dostala během semifinále proti Dánsku. Výsledek by se dal shrnout asi takto: nebylo to sice úplně fair play, ale když jde o úspěch národního týmu, dá se to přehlédnout.
Na mysl se tak dere Shakespearova hra Král Jan, v níž se s pojmem fair play dokonce pracuje jako s něčím, co brání dobru země, protože jde o kompromisní strategii, která znemožňuje udržení bojovné hrdosti. A důležitou roli termín hraje i v další Angličanově hře, Bouři. To když se zamilovaná Miranda, dcera kouzelníka Prospera, pře se svým vyvoleným Ferdinandem, zda v lásce podvádí, nebo hraje čestně. Čelakovského překlad, starý přes dvě století, je nesmírně působivý (Martin Hilský promine):
Miranda: "Můj drahý pane, vaše hra mne šálí."
Ferdinand: "Pro celý svět, má lásko nejdražší, bych nehrál tak."
Miranda: "Pro deset království však byste hašteřil se, a já bych to zvala pěknou hrou (Yes, for a score of kingdoms you should wrangle, and I would call it, fair play.)
"Pěkná hra" zkrátka může vypadat různě a někdy to sousloví evidentně znamená spíš "účel světí prostředky".
Třeba v politice dnešních dnů, kde fanouškovský princip shakespearovské "pěkné hry" na plné čáře vítězí nad "fair play" v olympijském smyslu, který obnovitel her Pierre de Coubertin viděl především v bojovnosti, protože boj přináší lidem důstojnost. A také v uznání velikosti soupeře, protože ta umožňuje velikost i tomu, kdo s ním zápasí.
Politika na tuto antickou vzájemnost dávno rezignovala. Aristoi je v ní dnes ten, kdo využije čehokoli, aby soupeře zašlapal do země. A fotbal? Ten jen zrcadlí stav společnosti. V ní se - podobně jako ve sportu - pro slávu země hodí každý. Při prohře se však bolestně ukáže, kým pro dav doopravdy je.
Autor je analytikem týdeníku Euro.
Králové Evropy už jsou doma. Italy vítali fanoušci ve velkém stylu (video z 12. července 2021)
