V Anglii, které komentátoři - kdoví proč - pořád ještě říkají "hrdý Albion", ukončil fotbalovou slavnost rasistický skandál. Evropany šokoval, zas tak udiveně by se ale tvářit nemuseli. I s jejich neskromným přispěním je mezinárodní sport už dlouhá léta válkou vedenou beze zbraní. Soupeře je v něm důležité zničit a je tak trochu jedno, jakým způsobem. Kdo neuspěje, je zhusta považován nikoli za poraženého, ale za zrádce.
Po sportovním duchu - po fair play - obvykle volá už jen ten, komu se to hodí z nějakých taktických důvodů. Právě proto ale stojí za připomenutí, jak se vlastně ten termín do našeho slovníku dostal a co se s ním pojí.
Na svět přišel ve velmi kastovním prostředí anglické společnosti coby výraz utopického druhu spravedlnosti, která snad může existovat na sportovním poli, jíž se ale v běžném životě zas tak často nedopouštíme. Dravý moderní kapitalismus 19. století zkrátka na sociální spravedlnost příliš nehleděl a vyvažovat se to snažil v oblasti sportu. Británie, kde se kastování podle vzdělání, peněz i původu stále pěstuje, v tom pokračuje dodnes - rozpravou o fair play si kompenzuje nerovnosti, kterých se neumí zbavit.
Proto také Brity nedělní výron rasismu tak zasáhl. Odhalil, že ve Spojeném království se sice mohou řeckými aristoi - tedy výtečnými a výjimečnými - ve sportu stát úplně všichni, bez ohledu na původ. Pokud ale selžou, v okamžiku jsou davem svrženi zpět do nejnižších vrstev.
Velmi výběrový ostrovní smysl pro spravedlnost výborně reprezentuje diskuse, kterou v médiích vedli bývalí angličtí internacionálové o penaltě, již Anglie dostala během semifinále proti Dánsku. Výsledek by se dal shrnout asi takto: nebylo to sice úplně fair play, ale když jde o úspěch národního týmu, dá se to přehlédnout.
Na mysl se tak dere Shakespearova hra Král Jan, v níž se s pojmem fair play dokonce pracuje jako s něčím, co brání dobru země, protože jde o kompromisní strategii, která znemožňuje udržení bojovné hrdosti. A důležitou roli termín hraje i v další Angličanově hře, Bouři. To když se zamilovaná Miranda, dcera kouzelníka Prospera, pře se svým vyvoleným Ferdinandem, zda v lásce podvádí, nebo hraje čestně. Čelakovského překlad, starý přes dvě století, je nesmírně působivý (Martin Hilský promine):
Miranda: "Můj drahý pane, vaše hra mne šálí."
Ferdinand: "Pro celý svět, má lásko nejdražší, bych nehrál tak."
Miranda: "Pro deset království však byste hašteřil se, a já bych to zvala pěknou hrou (Yes, for a score of kingdoms you should wrangle, and I would call it, fair play.)
"Pěkná hra" zkrátka může vypadat různě a někdy to sousloví evidentně znamená spíš "účel světí prostředky".
Třeba v politice dnešních dnů, kde fanouškovský princip shakespearovské "pěkné hry" na plné čáře vítězí nad "fair play" v olympijském smyslu, který obnovitel her Pierre de Coubertin viděl především v bojovnosti, protože boj přináší lidem důstojnost. A také v uznání velikosti soupeře, protože ta umožňuje velikost i tomu, kdo s ním zápasí.
Politika na tuto antickou vzájemnost dávno rezignovala. Aristoi je v ní dnes ten, kdo využije čehokoli, aby soupeře zašlapal do země. A fotbal? Ten jen zrcadlí stav společnosti. V ní se - podobně jako ve sportu - pro slávu země hodí každý. Při prohře se však bolestně ukáže, kým pro dav doopravdy je.
Autor je analytikem týdeníku Euro.