Šílenství. V restauraci Družba v Uherském Brodě dnes nějaký muž zastřelil osm lidí, sedm mužů a jednu ženu. Další ženu těžce zranil. Stalo se to okolo jedné odpoledne. Útočník se nakonec údajně sám zastřelil.
Před tím pro normální mysl nepochopitelným činem muž volal do televize Prima. Chtěl do Uherského Brodu poslat televizní štáb. Stál o publicitu, o to, aby se o jeho činu vědělo. Prý mu spousta lidí ubližuje, je šikanovaný, úřady to neřeší. Má zbraň, rukojmí, vyřídí si to po svém.
V šest hodin večer jsme se dozvěděli od ministra vnitra Milana Chovance a policejního prezidenta Tomáše Tuhého, že nešlo o teroristickou akci, muži bylo přes šedesát let a byl „držitelem zbrojního průkazu“. Plus potvrzení počtu obětí. Prezident policie pak dodal, že zasahovala místní policie a speciální jednotky Jihomoravského a Zlínského kraje, Útvar rychlého nasazení nikoli. Další informace veřejnost dostane zřejmě až ve středu.
Chyba. Nedostatek informování od odpovědných úřadů vede ke spekulacím a dalším obavám: je za akcí něco dalšího, významného, o čem zatím nemáme ani tušení? Jsou tak pomalí a neumějí si rychle věci zjistit? Nedozvěděli jsme se mnoho podstatných věcí. Byla zbraň legálně držena? Léčil se masový vrah na psychiatrii? Kdo to byl? (Uměl střílet? Bývalý voják nebo policista?) To jsou věci, které mohli pánové zřejmě říci hned. Podstatné bude i zjištění, zda muž čin plánoval, jestli se mstil někomu z přítomných atd. Nedostatek informací vždy mluví proti těm, kdo je mají a neuvolňují.
Smysl maximálního informování v situaci, kdy je pistolí zavražděno osm lidí, což u nás prakticky nemá obdoby, je jasný. Veřejnost je napjatá, vystrašená. Každý přemýšlí, co se asi stalo, co hrozí dál. Čím víc ověřených zpráv, tím větší klid ve veřejnosti.
Základní úvaha k takovému činu: pokud jde o člověka vyšinutého, lze mu jen těžko v akci zabránit. A nevyšinutý prostě nemůže jít a jen tak postřílet osm lidí (počet obětí se blíží teroristickému masakru v Charlie Hebdo). Leda by měl nějaký důvod, záměr, třeba mstu.
Z činu šílence nelze vyvodit skoro žádné logické závěry. Snad jen ty banální: nemá mít zbraň. Pokud ovšem ten muž nebyl oficiálně psychicky chorý, pokud se neléčil, těžko mu někdo mohl odejmout zbrojní pas a zbraně. Další úvaha: jak se takovým lidem bránit?
Pokud byl muž dobrý střelec a pokud střílel hned a do hlavy (taková informace se v médiích objevila), je těžké se mu postavit. Záleží pak na každém, kdo se té hrůzy účastní, na jeho odvaze, pohotovosti, na jeho kondici. Platí, že bránit se má smysl, dokonce je to naše povinnost.
Na Twitteru se ihned objevil názor, že by lidé měli mít právo chodit ozbrojení. Podobné šílené útoky, pokud to byl útok šílence, se objevují i jinde v Evropě (Norsko, Německo, Finsko), ale také v Kanadě a Austrálii. Nejvíc jich je ovšem zřejmě ve Spojených státech, kde se ke zbrani dostane skoro každý. Druhý dodatek Ústavy USA (Listina práv) chrání „právo nosit zbraně“.
Spíš je to tedy naopak, čím víc lidí má právo chodit se zbraní, tím víc se stává takových pekelných událostí. Navíc právě z případů ve Spojených státech vidíme, že nějaký šílenec prostě začne pálit a ti ostatní, i když možná mají pistoli, mu v tom nezabrání. - U nás ale nehrozí, že by parlament rozhodl o právu na zbraň.
Co je po takovém činu nejdůležitější? Krom uvolnění maxima informací (což se nestalo) je podle mne klíčové, aby se příbuzným obětí dostalo maximální péče. Jak od jejich rodin, tak od přátel a známých, ale také od státu. Pocit, že na ně stát kašle, by jim asi příliš nepomohl. Podstatná je v takové chvíli péče duchovní.
