Smí se "urážet náboženství"? Každé, nebo jenom některá? Jakkoliv, nebo to má nějaké hranice? Proč jsou některé počiny, které urážejí věřící toho či onoho náboženství, oslavované coby umění a jiné zatracované, případně dokonce trestně stíhané?
Tyto otázky vyvolalo uvedení divadelní hry Naše násilí a vaše násilí v Brně. Řadu křesťanů urazila, protože obsahuje moment, který není třeba znovu líčit. Je dnes už natolik známý, že v hitparádě nejslavnějších divadelních scén v Česku nejspíš překonal i tak nesmrtelné držáky, jako je "Být, či nebýt", nebo "Na sever! A na jih!".
Účastníci internetových debat poukazovali na celou řadu jiných příkladů "urážení náboženství" něčím, co se snad dá pokládat za tvůrčí či umělecký projev - počínaje skladbami kapely Ortel přes "divadelní" performance českých islamofobů na Staroměstském náměstí nebo před ambasádou Saúdské Arábie, až třeba po karikatury francouzského časopisu Charlie Hebdo, jehož tvůrci paradoxně doplatili životem na to, že vzali do důsledku ideu rovnosti a dělali si z islámu stejnou legraci jako z katolictví nebo francouzského republikánství.
Poměrně rozšířený názor je tento: islám se urážet nesmí, protože od jeho radikálních vyznavačů hrozí krvavá pomsta, křesťanství se urážet může, protože od křesťanů nehrozí nic. Navíc - "elity" prý podporují islám a nenávidí křesťanství.
To je nesmysl (snad až na tu hrozbu pomsty). Ale přesto platí, že není "urážení" jako "urážení". Některé je akceptovatelné, jiné ne. A v krajním případě může být i trestné. Jak se v tom tedy vyznat?
Pomůže nám, když se nejprve podíváme na jiné téma, jehož využití v tvorbě a umění leckoho uráží - sex.
Smí se zobrazovat sex? Samozřejmě že ano. Je každé zobrazení sexu společensky přijatelné? Samozřejmě že ne. A v krajním případě, stejně jako "urážení náboženství", může být i trestné. Proč?
U sexu celkem nejsme na pochybách. Za společensky přijatelné obecně pokládáme takové zobrazení, které není prvoplánově zaměřené pouze na to, aby vyvolalo vzrušení. Pokud obsahuje uměleckou "přidanou hodnotu", vnímáme ho jako regulérní umění. Pokud ne, jde o pornografii. Přičemž vůbec nevadí, že v obou případech může být obsahem fotky, textu či filmu formálně to samé. Informace, že se na fotce souloží, nám o ní neříká vůbec nic. Může to být vrcholné umělecké dílo, stejně tak jako upocené porno.
Nic na tom nemění fakt, že různí lidé mohou zobrazení sexu vnímat různě nebo že se toto vnímání zásadně proměňovalo historicky a že se o řadě výtvorů vedly a vedou bouřlivé diskuse, zda jsou uměním, nebo jen pornem. Ani to, že pro někoho je sex jako umělecký námět tabu zcela.
Zákon pak stanovuje případy, kdy je zobrazení sexu nikoliv jen nepřijatelné, ale zakázané - například pokud by v něm figurovalo dítě.
S touto analogií lze lépe porozumět odlišným přístupům k různým případům "urážení náboženství".
Nepřijatelné je tehdy, když jeho jediným smyslem je vyvolat nenávist, případně z ní profitovat. Pokud je kontroverze jen čímsi jako vedlejším produktem společensky relevantní a legitimní snahy - třeba informovat o zásadních věcech veřejného zájmu, poukázat na nějaký problematický aspekt náboženství nebo ho nemilosrdně karikovat -, pak je v pořádku stát na straně "urážejícího" proti "uraženým".
Různá obvinění z "dvojího metru" se v české veřejné debatě v této souvislosti vynořují už dlouho a pravidelně. "To už nejsme všichni Charlie?", ptali se sugestivně čeští xenofobové, když v roce 2015 některé fotbalové kluby musely platit pokuty za plakáty nenávistné vůči muslimům na svých ochozech. Bylo pár měsíců po otřesné vraždě v pařížské redakci Charlie Hebdo, která dělala zdánlivě totéž co fanoušci Jablonce a Plzně - malovala obrázky, které mohly leckterého muslima urazit. A dočkala se masové podpory, bohužel in memoriam.
Jenže - je to stejné jako s tím sexem. Jeho zobrazení může být umění i pornografie. Zrovna tak kresba na téma spojené s islámem může být brilantní satirická trefa i nechutné hanobení. To, že někoho urazí obojí, je jedno. Není žádný dvojí metr hájit kreslíře z Charlie Hebdo a zároveň odsuzovat autora, který namaloval muslima jako vepře. Na tom není nic zajímavého ani vtipného. Je to krystalický příklad prvoplánového šíření nenávisti, v němž se žádný jiný smysl při nejlepší vůli najít nedá.
Totéž platí pro přitroublé rýmovánky "pro Alláhovo slávu, uříznou ti hlavu" i pro Konvičkovo šibování s přenosným záchodem před saúdskoarabskou ambasádou. Můžeme hranice tolerance rozšiřovat na absolutní maximum - podobné projevy do nich vtěsnat nelze. To neznamená, že je třeba je automaticky zakazovat či trestat, aby mě z toho zase někdo neobviňoval (vím, že stejně bude). Ale jako společnost musíme mít jasno: tohle odmítáme.
Jistě - vždycky nám zůstane spousta hraničních případů, u kterých se neshodneme. Zrovna Charlie Hebdo je dobrý příklad. Tomáš Halík karikatury v něm publikované označil za v řadě případů "cynické a nechutné"; já jsem je na rozdíl od něj vnímal jako mnohdy případnou satiru na ty aspekty náboženství (všech možných), které si ji skutečně zaslouží. Stejně rozdílné názory panují i na Frljićovu hru uvedenou v Brně - a je to tak v pořádku.
Podobně jako nebude nikdy definitivně uzavřená debata, kde končí umění a začíná pornografie, těžko se někdy shodneme, kde končí legitimní kritika náboženství a začíná hanobení. Neostrá hranice ale neznamená, že tyto kategorie neexistují, není třeba mezi nimi rozlišovat a neexistují příklady, u kterých nelze být na pochybách.
Pro úplnost dodávám, že na hru Naše násilí a vaše násilí já žádný názor nemám, protože jsem ji neviděl. Příliš ale nevěřím, že by dramaturgie festivalu Divadelní svět zařadila do programu nějakou tupou a prvoplánově nenávistnou věc.
