Je úděsné, jak politici zacházejí s klíčovou otázkou budoucnosti České republiky, totiž s přijetím eura. Tlačí ji před sebou už třináct let. Jednou ji na dlouhé měsíce zakopou pod zem, jindy zase zničehonic nechají vybublat jako ponornou řeku. Letopočty pro euro se tu a tam spustí jako krupobití, aby vzápětí zapadaly prachem (víte, že premiér Paroubek v roce 2005 mluvil o přijetí eura v roce 2010?). Názory politiků jsou proměnlivé a politická reprezentace žádný alespoň trochu jednotný názor nemá vůbec.
Chcete důkaz? Bohuslav Sobotka v úterý pravil (hle, ponorná řeka), že bychom si měli stanovit datum přijetí eura (bezva nápad, nevadí, že je z roku 2004, kdy jsme do EU vstoupili). Protože se po francouzských a německých volbách dá čekat utužení evropské integrace a nechceme, říká Sobotka, se ocitnout na periferii unie, nýbrž v jejím jádru.
Což je pravý opak toho, co nedávno prohlásil ministr financí jeho vlády: "Já nechci euro. Chci, abychom si zachovali korunu, a mohli tak zásadním způsobem ovlivnit ekonomiku, pokud bude nějaký problém. Ani jakékoli další integrace bych určitě nechtěl." Andrej Babiš s vícerychlostní Evropou, ve které by Češi mohli zůstat na okraji, nemá problém, naopak.
Je očividné, že s takovou se nikam nepohneme a místo přijímání eura ho budeme dál úspěšně okecávat. Oč taky možná (některým) politikům jde.
Vloni Sobotka tvrdil, že s ohledem na brexit není třeba se vstupem do eurozóny spěchat. Prý je třeba napřed "zasypávat příkopy v oblasti příjmů". Načež vyhraje Macron a (pravděpodobně) Merkelová, a už je to zas jinak: euru vstříc.
Nesourodost názorů znamená i nesrozumitelnost. Evropská měna nemá mezi českými politiky skutečně vlivného advokáta. Přijetí eura podporuje podle průzkumu pouhých 17 procent občanů, a když kolem něj lavíruji i Evropě naklonění politici, rozhodně se to nezmění.
Sobotka také, obrazně řečeno, spíš o osvojení eura špitl, než že k němu hlasitě vyzval. Mluvil na sněmu Hospodářské komory, na fóru byznysmenů, neobracel se k široké veřejnosti. A neřekl "potřebujeme euro co nejdřív", ale "měli bychom si říct, kdy ho přijmeme". Což si platonicky říkáme dávno. Mimochodem, pokud jste si náhodou nevšimli, už dva roky o tom zuří diskuse, kterou vyhlásila sama Sobotkova vláda: předloni oznámila, že "chce rozproudit debatu o přijetí eura, aby Česká republika mohla před rokem 2020 stanovit termín vstupu do eurozóny".
Od té doby se ponorná řeka ukázala párkrát, jinak se nedělo nic. Vlastně jsme pořád na začátku (hospodářská měřítka pro euro víceméně splňujeme), mění se jen mezinárodní okolnosti. Dávno je jasné, že přijetí eura vyžaduje odvážné politické rozhodnutí, kdežto ekonomická taktika vyplatí-nevyplatí je až na druhém místě.
Bylo by to rozhodnutí většinově nepopulární, to už je prakticky jisté, a nebylo by představitelné bez toho, aby rozhodující politici napřeli síly k jeho vysvětlení občanům. Vzdát se národní měny a nahradit ji změnou, to je psychologicky obtížné vždycky, natož v letech, kdy Evropská unie zažívá krizi důvěry a kontinent se častěji obrací k nacionálním sentimentům.
Zápasíme se zlou unií, která nám zakazuje igelitové tašky a automatické zbraně, chce nám přidělovat uprchlíky - copak to nestačí?! Máme snad ještě svou suverenitu rozpustit v diktátu všech diktátů, v euru?
Je jisté, že pár měsíců před parlamentními volbami se do eura politici nepohrnou. Snad alespoň svůj názor na euroměnu vyloží strany ve volebních programech - ale i tam čekejme příslušnou míru licoměrnosti. Klepání na dveře eurozóny žádné velké politické body nepřinese, je potřebné, ale jde proti proudu. Z tohoto pohledu pohovořil Sobotka takřka státnicky.
