Český premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) se mění. Jako by v posledních dnech zmužněl, jeho rysy ztvrdly. Možná by bylo přesnější napsat, že byl změněn. Tím, kdo ho mění, je prezident Miloš Zeman. Vlastně bychom mohli hlavě státu poděkovat, jak nám pěkně šéfa vlády formuje.
Jedním ze svědectví Sobotkovy proměny byl jeho projev 17. listopadu u Hlávkovy koleje. Řekl tam, že „na strachu řady našich občanů z migrační vlny parazitují populisté a všichni ti, kdo politicky žijí ze šíření nesnášenlivosti“. Dalším důkazem je premiérův nezvykle ostrý, jasný rozhovor v pátečních Hospodářských novinách (HN). Sobotka odhodil masku měkkého, opatrného politika, jako by čekal na chvíli, kdy o něco skutečně jde. Konečně mluví jasně. O Zemanovi a jeho spojení s xenofoby a nenávistníky.
Je to dobře. Takový postoj tu dlouhou dobu chybí. Nabízí se však otázka: Není pozdě? Nenechal premiér věci zajít příliš daleko? Nesnášenlivost příliš rozrůst?
V rozhovoru pro Hospodářské noviny mluví o 17. listopadu na pražském Albertově, kde se spojil Zeman s Blokem proti islámu: „Myslím, že to je ze strany prezidenta republiky špatně. Nejvyšší ústavní činitel země, která má hlubokou humanistickou a demokratickou tradici, by neměl vystupovat na shromáždění xenofobní sekty, které bylo naplněno šířením intenzivní nenávisti.“
Takhle nesmlouvavé věty od českého premiéra jen tak neslyšíte. Až dosud by byly považovány za „krajně nesobotkovské“. Oč jde? Smír mezi premiérem a Hradem nevydržel dlouho. Zeman na Albertově porušil pravidla demokracie, spojil se už i doma s „temnou stranou síly“. Jednal promyšleně. Vědomě zatáhl Sobotku do střetu.
Premiéra považuje za slabého, ale narazil. Sobotka ukazuje, že ho posiluje, když se octne v koutě, když hraje o všechno. Předvedl to i těsně po sněmovních volbách, při lánském puči, když ho chtěl Zeman odstřelit. Rozdíl je v tom, že dnes Sobotka nehraje jen o sebe, ale i o Českou republiku.
Miloš, guru xenofobní sekty
Použil výraz „xenofobní sekta“. Sousloví mimořádně přesné a mimořádně tvrdé. Sobotka vyslovil nejtvrdší odsudek nejvyššího tuzemského ústavního činitele, jakému až dosud Zeman musel čelit. Proč? Zjevně nejde „jen“ o domácí scénu, ale o naše postavení v Evropské unii.
Další Sobotkova slova k Albertovu: „Myslím, že nikdo – kromě organizátorů onoho setkání na Albertově – neměl předem představu, jaké vlastně aranžmá prezident zvolí. Jeho spolupracovníci v uplynulých dnech na dotazy poměrně mlžili, a pokud jsem měl možnost mluvit s klíčovými představiteli ČSSD, tak rozhodně s nikým z nich prezident svou účast na takovémto shromáždění nekonzultovat.“
Premiér se od Hradu absolutně distancuje. Vysílá vzkaz dovnitř země, ale i ven. Zdůrazňuje, že si prezident dělá, co chce. Vláda ani ČSSD s tím nemají nic společného. Zeman si to sám řídil, co se na Albertově stalo, je jeho záměr, ne politika vlády. Zeman je zodpovědný za to, že studenti nebyli vpuštěni na Albertov.
Sobotka odpovídá na otázku, jestli řadí mezi parazitující populisty i prezidenta: „Tím, že Miloš Zeman vystoupil na Albertově 17. listopadu s těmi lidmi, s nimiž stál na pódiu, pro to publikum, které se tam shromáždilo, tak se bohužel mezi takovéto politiky zařadil.“ Předtím mluví o tom, že strach mezi občany je zneužíván, ale zároveň má svoje důvody. Distancuje se od „populistů stavějících na hnědé politice“. Rozuměj fašizující politice.
Shrňme si tedy, jakého máme prezidenta: člen xenofobní sekty a parazitující populista, který staví na hnědé politice. Nejhorší na tom je, že předseda vlády má pravdu, nepřehání, popisuje realitu. Nám doma to už připadá skoro normální (ne všem), jsme na Zemana zvyklí, ale na západ od nás to je vnímáno jako riskantní, antidemokratický postoj.
Legitimizuje šíření nenávisti
Bohuslav Sobotka si v rozhovoru dává pozor, aby současnost nelakoval na růžovo. Varuje před ignorováním strachu, připomíná, že „reálné problémy tu jsou, integrace lidí, kteří přišli z odlišného kulturního a náboženského prostředí, se v řadě míst nepovedla“.
Odmítá však podporovat strach. Je to podle něj „výborné politické palivo pro politické kariéry, které už třeba chřadly a uvadaly a teď najednou jsou polity živou vodou a můžou tady odhodlaně na šíření strachu a nenávisti vyrazit dopředu.“ O Zemanovi přímo v této souvislosti říká: „...v zásadě legitimizuje šíření xenofobie a nenávisti v té naprosto extrémní podobě. To by demokratický prezident dělat neměl.“
Odtud plyne: Zeman není demokratický prezident. A není divu, když zpívá hymnu s fašizujícími politiky. Nabízí se otázka: Co s tím? Co se Zemanem? Neměl by být odvolán? Neměla by na něj být podána ústavní žaloba? (Kterou by pak řešil jeho kamarád Pavel Rychetský? To by bylo ústavní dilema v Brně jako Brno.)
HN se Sobotky ptají, jestli je Zeman pro ČSSD jako potencionální příští prezidentský kandidát nepřijatelný. Odvětí: „V zemi Masaryka, Beneše a Havla má mandát prezidenta republiky velmi specifický význam a obsah. Lidé s ním právě v důsledku těchto velkých prezidentů automaticky spojují velkou úctu. Byl bych strašně rád, kdyby prezident Zeman tento mandát předával svému nástupci tak, aby s ním byla spojována stejná úcta, jako když jej přebíral.“
Lepenující hlava státu
Poté, co Zemana jasně zařadil mezi hnědé, zase couvl do svého opatrnického já a pravil, že na diskusi o kandidátovi (Zemanovi) si „ještě musíme počkat“, protože je „zatím předčasná“. Dodá však: „V současné chvíli jsme všichni v sociální demokracii na pana prezidenta strašně naštvaní za to, co udělal.“
Nechme stranou to „všichni“, jestli sem patří taky Zdeněk Škromach, Jaroslav Foldyna a další. Sobotka se tu vyjádřil jako předseda strany a jako takový má právo to říct víc než kdo jiný.
Premiér se distancoval od prezidenta. Popsal ho jako nebezpečného politika. Proč je tak ostrý? Existuje jen jedna odpověď: protože tentokrát Zeman zasadil Česku tvrdou ránu. Jeho entré na Albertově jsme zaznamenali nejen doma, se zděšením bylo sledováno i v zahraničí. Zeman jako Le Pen, lepenující Zeman.
Ve čtvrtek do Prahy nepřijela šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová. Její návštěva byla předem dohodnuta, ona ji však nečekaně zrušila. Lidé z Evropské komise uvádějí dva důvody. Prvním je Zeman v objetí s hnědými politiky. Druhým zranění Lubomíra Zaorálka; to posloužilo jako vhodná výmluva.
Sobotka dávno ví, že Zemana si v Bruselu neváží, považují ho za putinovce. Ale najednou už nejde jen o prezidenta a jeho spády, najednou na výročí pádu komunistického režimu stojí na tribuně s hnědou garniturou. To je pro nás smrtící. Zeman do té své stoky stahuje celou republiku. Proto je Sobotka tak tvrdý.
Ví, že se v EU stále ozývají hlasy, jestli rozšíření nebyl omyl. Jestli ji nerozdělit na tvrdé (demokratické) jádro a ten zbytek, periferii. Protože EU se skutečně dál nebezpečně dělí na Západ a post-Východ. Premiér ví, že pro Česko je vyřazení z Unie na nějakou druhou kolej, na kolej „jakočlenů“, „druhočlenů“, cesta do pekel.
Reagovat na hlavu státu musí i proto, že ho Zeman na Albertově vylákal do ringu a rohuje s ním o naši budoucnost. Sobotka je tak tvrdý, protože už nemá, kam by couval.
