Už je otravné připomínat, jak stále slyšíme, že musíme být "vzdělanostní společností", jinak v evropské a světové konkurenci neuspějeme. Omílá to každý politik a skutek utek. Pak přijdou přijímačky na střední školy a najednou plasticky vidíme, jak na to stát kašle.
Letos se opět tvrdě bojovalo o střední školy, usilovali o ně deváťáci z populačně nejsilnějšího ročníku potomků tzv. Husákových dětí. Nebyl to jejich první boj. Měli problém se dostat do školky, do blízké či dobré základní školy a stejný souboj podstoupí i o vysokou školu, ani tam stát nereaguje.
Mnoho rodin prožívalo drama přijímaček na gymnázia a lycea, rodiče toužili, aby jejich dítě mělo všeobecné vzdělání, po kterém se rozhodne jak dál. Výsledek známe, na střední školu se nedostalo zhruba 16 tisíc dětí. Buď rodiče zvolili špatnou taktiku, nebo jejich děti nezvládly stres testů. Na češtinu měly 60 minut, na matematiku 70.
Špatným nastavením vzdělávacího a přijímacího systému se zabýval podcast Člověka v tísni Mimo zorné pole. Mluví v něm Daniel Münich, člen NERV působící v think-tanku IDEA při CERGE-EI, a Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK.
Oba systém kritizují jako nespravedlivý, vyřazuje část dětí, které by mohly pokračovat na střední školu. Zkoušky totiž neskládají všechny děti. Část se o maturitní vzdělání neuchází a ani nemá šanci zjistit, jestli by na to měli. Münich i Straková jsou přesvědčeni, že by zkoušku měly skládat všechny děti, aby měly šanci si uvědomit, že by mohly pokračovat.
V podcastu zazní to, co bohužel známe i z jiných oblastí, státu chybí data, podle nichž by mohl systém upravovat. Přitom jde o klíčový moment v životě dítěte, tedy i pro stát je to důležité, ale neví o nich prakticky nic, nejeví zájem.
Celé přijímací zkoušky se ukazují jako nespravedlivé z více pohledů. Existuje velký převis zájmu o školy nad nabídkou středních škol, proto se musí vybírat, část uchazečů vyřadit. Sledujeme paradox, nejde o to, co se děti učí ve škole, to nestačí. Zkoušky vyžadují speciální přípravu.
Straková říká: "… je téměř vyloučeno, aby dítě složilo tu zkoušku úspěšně, aniž by se na ni připravovalo. Vede to k tomu, že příprava na zkoušky je pro děti málo užitečná. Typicky v případě češtiny, kde se učí nějaké velmi specifické gramatické jevy, které jim nijak nepomáhají a nevyužijí je. Zároveň je ta zkouška hodně časově i jinak náročná."
To samé vidí rodiče. Děti se učí ve škole, ale najednou musí začít trénovat, dřít jiné schopnosti. Přitom by bylo logické, kdyby stačila sama výuka, kdyby nemusely navštěvovat nějaké speciální, často placené kurzy, nebo nemusely trénovat doma s rodiči, pokud ti jsou schopni a ochotni to podstoupit.
Kdyby však stačilo to, co si děti osvojily v základním vzdělávání, mohlo by se ukázat, že jich je víc než míst ve školách. Proto jsou v přijímačkách chytáky, aby se mezi dětmi dalo rozlišovat. Rozjel se velký byznys s přípravou na zkoušky, který je v mnoha ohledech neetický a vyřazuje ze hry děti rodičů, které nemají na to, aby jim přípravu zaplatili.
Rodiče musí taky šikovně rozlišovat mezi školami, odhadnout, na co jejich holka nebo kluk má, jaká je poptávka po které škole. Letos to probíhalo nestandardně, mnoho rodičů se bálo poslat dítě na těžkou školu. Taktizovali a "váhu" škol změnili.
Nejhorší je, když do toho začnou mluvit špičkoví manažeři
Velkou roli hraje vzdělanost rodičů, děti jsou předurčeny rodiči, což není v pořádku. Plynou odtud handicapy pro děti ze slabšího sociálního prostředí, ale chybí na to data a opět s tím školství nemůže odpovědně pracovat.
Záludností testů mohou trpět i nadané děti. Rodiče si myslí, že nemusí trénovat, že na to mají. Tyto děti se často neučí rutinní postupy, jsou zvyklé, že rébus nějak vymyslí. Ale nevymyslí. Test má omezenou dobu, probíhá v extrémně napjaté atmosféře, v cizím prostředí. Děti jsou testovány spíš v psychické odolnosti, jde o štěstí.
Münich říká, že u tak zásadní, celospolečenské věci, kdy je dítě vysíláno do života, je na místě, aby se udělal řádný výzkum, "abychom si ověřili, do jaké míry ostrakizujeme nadané děti, respektive děti s nějakou jinou nevýhodou".
Test sám logicky zvýhodňuje část dětí, každé má dispozice pro něco a pro něco jiného ne, obvykle nejsou "univerzální". Zároveň neexistuje důvod, proč testy neudělat delší, dát žákům tolik času, kolik potřebují, třeba dvě hodiny.
Podle Jany Strakové by bylo rozumné udělat přijímací řízení méně důležité. To by ovšem vyžadovalo, aby nesoulad mezi nabídkou a poptávkou nebyl tak vysoký. Münich připomíná, že o problému víme dvacet let a prakticky nic se neděje. Navrhuje, aby se děti nemusely hlásit jen na tři školy, ale na neomezené množství. "Kdybychom měli neomezený počet přihlášek, mohli bychom mít přehled o míře nerovnoměrnosti a něco s tím dělat."
Důvod, proč máme na gymnáziích a lyceích stále málo míst? Jsme tradičně průmyslová země, velkou roli u nás hraje zájem zaměstnavatelů. Ti po léta chtěli školit mladé lidi v odborných oborech. Systém vycházel vstříc průmyslovým lobby, nedělaly se změny. Jenomže i průmysl se rychle mění a mladí lidé, kteří vycházejí z dnešních odborných škol, už firmám nevyhovují…
Daniel Münich řekl: "Nejhorší je, když do těchto věcí začnou mluvit špičkoví manažeři, to je moje zkušenost. To jsou takové hlouposti, co z jejich úst lítají, jinak úspěšní, zkušení lidé říkají naprosté nesmysly na základě své zkušenosti z nějaké firmy, podnikání… oni si stále myslí, že školství se řídí jako firma." Známe to od Andreje Babiše. Münich nabízí příklad: "… Mirek Singer řekne, že na školství nedá víc peněz, dokud se nezvýší výkony… naivní představa."
Česko je pozadu. Úspěšné země řídí vzdělávací procesy extrémně sofistikovaně, využívají vědecké poznatky. U nás je společnost apatická k volání vědecké sféry po změně a politici pak ani na poptávku po změnách nereagují.
Straková i Münich nabídli řešení. Sladit nabídku s poptávkou. Nedostatek míst na gymnáziích a lyceích vidí jako velkou chybu. Všechny děti by měly psát závěrečné testy povinně a dělat je ve vlastním prostředí, na které jsou zvyklé. Dohlížet by na ně měli učitelé z jiných škol. Přihlášky se mají podávat až ve chvíli, kdy žáci vědí, jak testy složili, aby ti, kteří nevěděli, že na to mají, mohli podat přihlášku ambiciózněji. A mají mít možnost hlásit se na neomezené množství škol, systém pak vyhodnotí tu nejvhodnější školu pro každého z nich.
Existují i jiné cesty, třeba systémy v Německu, Lucembursku, Finsku, kde se nedělá žádná závěrečná zkouška. Přijímání na střední školy probíhá podle toho, jak se děti učily na základní škole. Roli hraje i doporučení učitelů a existuje samozřejmě i opravný prostředek… Na to by ale naše základní školství muselo mít srovnatelnou úroveň. Což nemá.
Podcast Člověka v tísni velmi srozumitelně nabízí možnosti, jak situaci řešit. Ale zároveň platí, že se o problému ví dvacet let a neděje se takřka nic. Volání po vzdělanostní společnosti je zjevně jen takový povinný politický plk.
