Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
Aktualizováno 3. 10. 2015 12:30

Spojení Německa ještě neskončilo. Postkomunističtí „Ost“ Němci se nám v lecčems podobají

Bývalí východní Němci prošli bolševickou masáží stejně jako my. Ta zhoubná ideologie se v nich uchytila. Jako v nás.
Začalo to pádem Berlínské zdi 9. listopadu 1989. Nebo spíš rozkladem Sovětského svazu.
Začalo to pádem Berlínské zdi 9. listopadu 1989. Nebo spíš rozkladem Sovětského svazu. | Foto: wikipedia.org

Na sobotu 3. října připadá 25. výročí znovusjednocení Německa (Deutsche Wiedervereinigung), sloučení Německé demokratické republiky a Západního Berlína se Spolkovou republikou Německo. Ta se před čtvrt stoletím rozrostla o šest nových členských zemí. Obvykle jsou jako nejdůležitější a nejvíc vypovídající vnímána ekonomická čísla. Ale určitě nejde zdaleka jen o ně.

Opětné spojení po válce roztrženého Německa je zajímavé i proto, že se spojily dvě různé, různě vedené, odlišně „vychovávané“ či pěstované společnosti. Jde to? Jde rychle stmelit societu západní, žijící od války v demokracii, ve svobodě a sebezpytu, se societou východní, která spadla do nové totality, nesvobody? Ani 25 let nestačilo, aby rozdíly těch dvou společností mluvících jedním jazykem zmizely.

Západní Němci se dvacet let po válce začali vyrovnávat se svou hitlerovskou minulostí. Zasadila se o to mladá generace, která neváhala položit otázku: Co dělali naši otcové a matky za Hitlera? Ve východní zóně skutečné vyrovnání se s minulostí neproběhlo. Bylo bolševicky ideologizováno. Západ vybudoval občanskou společnost a občané si uvědomili vinu, viděli viníky v sobě. Dodnes to tak mnozí vnímají. Způsobila to výchova, promyšlený směr uvažovaní, péče o děti, o budoucnost. Strach, aby se dějiny neopakovaly.

Výsledek vidíme dnes: až úzkostlivě humánní, vstřícný přístup bývalých západních spolkových zemí k uprchlíkům. Je neuvěřitelné, jak ty utíkající cizince obyvatelé vítají, jak se o ně starají. Jedna moje dobrá známá z této části Německa mi k tomu napsala: „Moji rodiče – a já také – jsme se styděli za druhou světovou válku, styděli jsme se, že jsme Němci. Doufám, že se moje děti už nikdy nebudou muset takto stydět.“

Samozřejmě že se i v západní části najdou xenofobové a že tam stále existuje „hnědé“ podhoubí. Bylo však razantně, většinou nerepresivně, potlačeno.

Východní Německo se hodně podobalo nám: žilo pod ruským dozorem, ideologizované až na půdu, nepřítel se nenacházel ve mně, v mých tendencích, ale na Západě; nepřítelem, který nikdy nespal, byl západní imperialismus - a podobné kecy.

Pegida a „enderácká“ výchova k nepřátelství

Za komunistů to vypadalo, jak u nás, tak i ve východním Německu, že těm kecům, těm frázím, té ideologii nikdo nevěří. Zdálo se skoro nepředstavitelné, že by to někdo baštil. Jenomže omyl, ta výchova k nepřátelství, ku strachu a nenávisti fungovala, ujala se, uchytila. U nás i v NDR. Dnes je to dobře vidět na přístupu k uprchlíkům.

Pegida (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes, Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu) vznikla v Drážďanech, tedy na bývalém „enderáckém“ území. Jako „občanská iniciativa“ - kus západního přístupu v tom tedy najdeme. Bojuje proti uprchlíkům ideologicky, je to boj proti muslimům. Nepřítelem je islám. Jaká podobnost s námi! A jak vyděšeně na to hledí velká část ex-západních Němců. Jako by se vracely übermenschské manýry hitlerovské říše. To právě myslí má známá Němka, když se bojí, aby se budoucí generace zase nemusely stydět za to, že jsou Němci.

Měli to po roce 1989 východní Němci lehčí než my? Na první pohled, na ten velmi omezený ekonomický pohled, ano. Samozřejmě ano. Západ do nich investoval a dál investuje neskutečné peníze, biliony eur. Vznikl projekt Aufbau Ost, výstavba východu. Koncem roku 1990 odhadoval tehdejší saský premiér Kurt Biedenkopf transformační náklady na pět až šest miliard marek. Sekl se „jen“ o tři řády. V roce 2010 list Handelsblatt spočítal kumulované náklady na 2,5 bilionu eur. Neskutečný balík.

A zase, jako u uprchlíků, můžeme jen obdivovat, s jakou vůlí a nadějí Západ do sjednocení šel. Přece bylo jasné, že to nebude zadarmo. Jen takový detail: Daňoví poplatníci bývalých západních zemí, ale i bývalých východních, kteří vyživují pouze sebe a kteří mají příjem nad 1400 eur měsíčně, platí „solidární příplatek“ pro obyvatele východních zemí. Lidově „soli“. Horní sazba dosahuje 5,5 procenta z vypočítané daně.

Další, již zmíněná výhoda: lidé z obou bloků mluvili stejnou řečí (nebo skoro stejnou). Východní Němci měli často příbuzné ve Spolkové republice nebo v Západním Berlíně. Možnost navštěvovat se byla za komunismu takřka vyloučena, ale vazby existovaly a po spojení ožily.

Drang nach Westen a vylidněný Východ

Nevýhoda sjednocení? „Východňáři“ možná až příliš spoléhali na samozřejmou pomoc západních sester a bratří, kteří cítili vinu, cítili se jako „dlužníci“, kterýžto pocit ve východním Německu většinou neznali a dodnes neznají. Tam se spíš cítí jako my, tedy jako oběti.

Další malér se jmenoval Drang nach Westen, volně přeloženo útěk na Západ. Po sjednocení se velká síla lidí z oblasti východního Německa odstěhovala na kapitalistický Západ. Drang nach Westen se sice okolo roku 2013 zastavil, ale východ země zůstává vylidněn. Od roku 1991 ztratila tato část Německa celou osminu obyvatelstva. Některé prognózy odhadují, že do roku 2030 na Západ „uteče“ další osmina. Na sto vydělávajících pak na Východě připadne 68 penzistů.

Takže to východní Němci vlastně lepší neměli. Výhoda západního Německa se stala i nevýhodou. My, Češi, jsme zdaleka tolik příbuzných na Západě neměli. Neměli jsme ani společnou řeč a povinná ruština nám byla v západní Evropě platná jak mrtvému promítačka. (Dnes, když už jsme ji často zapomněli, by se hodila.)

Bývalá Německá demokratická republika kulhá za bratry zápaďáky i čtvrt století od znovusjednocení. Svědčí o tom nejen ekonomická čísla, ale, především a velmi viditelně přístup k současným problémům Evropy, k migrační vlně.

Na druhou stranu je německou kancléřkou Angela Merkelová. Ta se sice narodila v tehdejším západním Německu, v Hamburku, ale krátce po narození se její rodina (otec byl luteránský pastor, matka pocházela z Gdaňsku) přestěhovala do Quitzowa u Perlebergu v NDR. Mimochodem, Merkelová odmítla spolupráci se Stasi, s východoněmeckou obdobou české StB. Německo tedy vede žena z Východu.

A německým prezidentem je Joachim Gauck, který se narodil v Rostocku, taky „východňár“, působil jako evangelický pastor a po spojení země byl ředitelem Úřadu spolkového zmocněnce pro dokumenty dřívější tajné policie (Stasi), což je něco jako slovenský Ústav paměti národa. Říká se tomu dodnes Gauck-Behörde (Gauckův úřad).

Přiznejme si, antiuprchlíci prominou, že kancléřka Merkelová i prezident Gauck se povedli, můžeme je Německu závidět, a že i oni dva jsou výsledkem německého sjednocení.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Italští poslanci vyslovili důvěru vládě premiéra Conteho. Kabinet v úterý požádá o důvěru také druhou komoru Senát, kde ale nemá zaručenou většinu

Zdroj: ČTK
Další zprávy