V pátek 21. srpna to bude 47 let, co Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy pod diktátem Moskvy. Souvisí to šlápnutí na krk rodící se svobodě nějak s dneškem? Podepsala se okupace na duši českého národa tak, že jsme její důsledky ještě nepřekonali?
Když se dnes díváme na Česko, vidíme hrdou, nepokořenou, po svobodě toužící zemi? Nepoddajný lid, který neskočí na kdejakou blbinu, uvažuje samostatně, pyšní se suverénními elitami, jež pilně slouží nezávislosti? Nebo vidíme reptáky, kteří věčně jen ukazují prstem na někoho jiného a křičí: To on může za můj zpackaný život!
Vnímáme svoje dějiny? Podobáme se v tom Němcům, kteří dokázali po fašismu a po prohrané válce akceptovat svoji vinu? Ne. Naše potíž tkví mimo jiné v tom, že se neustále vnímáme jako oběti, že vždycky za náš osud může někdo jiný, že o suverenitě, která je ryze vnitřní záležitostí a nezáleží na velikosti, jen mluvíme.
V srpnu 68 jsem byl malý kluk. Dodnes si pamatuju tu atmosféru. Jak se věci měnily, jak se mohlo mluvit, jak rodiče ožili. Jinak se zpívalo dokonce i v rádiu. Můj otec zakládal s Emilem Ludvíkem Společnost pro lidská práva, něco do té doby naprosto nemyslitelného. A pak nás Rusové zašlápli. Chvilku ještě menšina vzdorovala, upálil se Palach, ale pak to šlo šupem do háje.
Touhu po svobodě, po normální existenci vystřídal strach. Jen málo svobodných se potom potýkalo s StB. Nenastal teror jako v 50. letech, nebylo ho potřeba. Převládl strach, elity utekly, zbylo jich doma málo. Třetí malér v řadě: válka a okupace, pak komunistický převrat a pekelná 50. léta a nakonec další krutá okupace, ruská.
Pak listopad 1989, režim se zhroutil. Ne snad, že bychom ho my, Češi, svrhli. Zhroutil se, protože se rozpadl Sovětský svaz. Zase to vypadalo, že se nadechneme, že svoboda, touha po svobodě, dar svobody přebije předcházejících šedesát let. Chviličku to šlo. Chviličku.
V roce 2015 jsme národ nespokojený, vyděšený, plný strachu ze všeho. Může za to okupace v šedesátém osmém? Nemalou měrou. Reptání, strach, nezájem o svobodu - důsledky mnoha let otroctví, života pod diktátem Moskvy, komunistů, estébáků. Otrok se bojí. Otrok je zvyklý, že páni rozhodují, proto hází všecku vinu na ně.
Češi si vědců neváží. Nemají prachy
Co jsme se naučili ze svých dějin? Andrej Babiš, který to pekl s StB a tvrdí, že vědomě nespolupracoval, i když o jeho spolupráci mluví deset spisů tajné komunistické policie, je dnes nejmocnějším českým politikem. Řádně zvolený (jako byli komunisté řádně zvolení za minulého režimu). To jsou paradoxy.
Babiš jen symbolizuje, jací jsme, jak myslíme. To samé Miloš Zeman, který vzhlíží k Putinovi a část národa mu to baští. Naši lhostejnost ke svobodě můžeme dobře pozorovat na vztahu Čechů k uprchlíkům ze Sýrie a dalších zemí. Člověk, který touží po svobodě, ji také druhým přeje, chce ji pro druhé. Svoboda není osobní majetek, je to prostor pro všechny, kde já dělám místo také druhým.
Rostoucí nenávist vůči příchozím cizincům, nesnášenlivost vůči muslimům, se kterými nemáme špatné zkušenosti (naposledy v úterý absurdní, pitomý útok na brněnskou mešitu), to je dědictví po letech otroctví, neschopnost existovat svobodně a nebát se. My máme strach. Češi mají strach. Za jednu z nejhloupějších věcí považuji tvrzení, že „nás muslimové převálcují“. Národ sekulární že by se přešupačil na víru? Totální blbost.
Pro každý národ jsou klíčové, naprosto nezastupitelné elity. Za bolševika to byli třeba dělníci, jednotlivci, kteří stáli proti režimu, podepisovali CH 77 nebo „zlobili“ v undergroundu. Umělci, vědci, politici a hlavně, to jsou skutečné elity, svobodomyslní muži a ženy.
Jak si vedou české elity? Koho považujeme za elity? Miliardáře Babiše. Karla Gotta. Miloše Zemana. A tak podobně. Ale elitami jsou v každé zemi, mají být, též vědci. Proto je důležité, že pár lidí dalo dohromady výzvu Vědci proti strachu a lhostejnosti. Ano, je to pozdě, ano, je to proklamace, ale zároveň je ten akt cenný.
Češi si vědců neváží. Nemají prachy, režim je podceňuje. Důvodem je i to, že o českých vědcích skoro nevíte. Jen občas se něco děje, pokusí se držet pohromadě. Třeba jich pár nepřijde na Hrad, kde Zeman uděluje vyznamenání. Ale když prezident odmítne předat zaslouženou profesuru Jiřímu Fajtovi a dalším, reakce je zanedbatelná.
Proto je výzva proti strachu důležitá. Strach si neseme jako dědictví mimo jiné ze srpna 68. Strachu člověk musí čelit. Strach nás zbavuje odpovědnosti. Mám strach, tak člověka, který utíká do Evropy, nepřijmu. Přitom ten utečenec Evropu považuje za svobodnou a často prchá i před džihádisty, kterých se tak nahlas bojíme.
Vědci promluvili. A je jedno, co o nich plácají pseudoelity někde na Hradě. Zajímavá věc, výzvu dali dohromady Lukáš Novák, Anna Vanclová a Martin Blažek, kteří působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Žádná slavná jména. To je nadějné.
Důsledky okupace v roce 1968 zažíváme dodnes. Snad bychom se té okupaci duše mohli pomalu začít bránit.
