Má smysl po 34 letech ještě slavit? A nebyla by už potřeba nějaká nová revoluce, refresh? Dvě časté otázky, jež se vážou k 17. listopadu. A pak ještě jiná: Povedlo se to? Povedlo se nám žít svobodně, bez diktátu Ruska, bez diktátu komunistické strany, bez diktátu Státní bezpečnosti?
Narozeniny taky většinou rádi slavíme a 17. listopad byly svého druhu narozeniny. Bez nich by to u nás vypadalo jinak. Mít radost ze svobody, uvědomovat si její cenu, možnosti, které nám dala, to rozhodně stojí za připomínání, za oslavu. Nová sametová revoluce toho typu, jakou jsme zažili tehdy, potřeba není, protože my skutečně žijeme ve svobodné zemi. Je to opravdu jen a jen na nás, na nikom jiném.
Poněkud komplikovanější, ošidnější je to s otázkou, jestli se nám to po roce 1989 povedlo, jestli jsme s tou nabytou svobodou naložili, jak to šlo nejlépe. Slyším okolo sebe hodně nářků a stesků, jak se to nepovedlo, jak to "udělali blbě". Potíž je v tom, že už si to děláme výhradně sami, už to nemáme na koho hodit. Pokud se nám stav země nelíbí, měli bychom se víc snažit, sami s tím něco dělat, nerezignovat. Už neplatí žádné "nesmím", "bylo by to riskantní", "ohrozil bych vlastní rodinu", "zavřeli by mě".
Stojí za to si uvědomit, že by se 17. listopad 1989 v Československu v té něžné, sametové podobě neodehrál bez změn v tehdejším Sovětském svazu a celé Evropě. Stali jsme se součástí něčeho většího, šťastně jsme si zasurfovali na obří vlně změn, které byly naprosto bez debaty k lepšímu, otevřely se nám obrovské možnosti, sami jsme se stali součástí vysněného a vyspělého západního světa.
Poslední dobou v něm však nedosahujeme úspěchu. Po revoluci nám to šlo, běželi jsme dopředu, vytvořili potřebné instituce, všecko, co charakterizuje svobodný stát, od parlamentu přes Ústavní soud až po novou policii a nové tajné služby. Vybudovali jsme poměrně kvalitní pojistky demokracie, svobodného rozhodování, života. Ale od začátku jsme nebyli s to vyrovnat se s vlastní minulostí, s vlastními dějinami. Minulost byla pro mnohé frustrující, totalitě se masa lidí až příliš snadno poddala, a odmítla si to připustit.
Nezměnili jsme výuku o naší historii. Málo jsme změnili celý školský systém, pomalu se u nás budila občanská společnost a od začátku byla politiky nesnášena a napadána, byla bodlinou v oku jak Občanské (ano, občanské) demokratické straně, tak sociální demokracii. Trvalo skoro 30 let, než se občanská společnost probudila a začala měnit poměry v zemi, Andrej Babiš by o tom mohl vyprávět.
Justice úspěšně "fremruje"
Až dnes vycházejí na světlo i fakta o tom, jak málo jsme změnili justici, do jaké míry se stala imunní vůči změnám, vůči novému režimu. A tak se stane, že do Ústavního soudu málem projde soudce, který tu za komunistů pod diktátem StB zničil život nadějnému mladému muži a jeho matce. Tenhle pán, i když to na něj prasklo a i když o tom lhal v Senátu, i když už to na něj víme, dál zastává jednu z nejvyšších soudních funkcí. A nikdo není ochoten křivdu, která se stala onomu mladému muži, básníkovi, napravit. Justiční systém se tomu 34 let po revoluci vzpírá, justice úspěšně "fremruje".
Jako by nás ta hodně levná sametová revoluce vyčerpala, jako bychom si řekli "to stačí, víc není potřeba". A tak nám tu dlouho premiéroval agent StB, paradox nad všechny paradoxy. Tady se ukazuje, jak selhal školský systém, jak jsme zanedbali vyrovnání se s minulostí. Protože milionům lidí prostě estébácká, práskačská minulost politika nevadí. Vzhlížejí k němu, jako by byl hrdinou. Je zázrak, že se nestal prezidentem. A za ještě větší zázrak můžeme chápat, že ten, který ho porazil, dokázal svou vlastní komunistickou minulost nahlédnout a opustit, změnit se.
Můžeme se utěšovat, že na tom nejsme tak špatně jako Maďarsko a Slovensko, kde se politici neštítí vraha Putina, neštítí se teroristického ruského režimu, krvavého ruského plynu. Ano, můžeme se utěšovat, že jinde jsou na tom ještě hůř.
Po revoluci u nás politické elity s výjimkou Václava Havla a lidí okolo něj vsadily na ekonomiku. Vývoj ekonomiky se stal prakticky jediným měřítkem všeho. Nešlo o to, abychom byli soudržná, sociálně vnímavá společnost, jež si uvědomuje, jak cenná je příroda, životní prostředí, jak důležitá je spravedlnost. Šlo jen a jen o výši hrubého domácího produktu. A tak se stalo, že neumíme najít grázly, kteří zabili 80 tisíc ryb v Bečvě. Co systém umí, je zakrýt stopy, které by k viníkům vedly.
Doslova tragické pak je, že jsme těch 34 let prohráli právě v té oblasti, kterou jsme si mylně, zaslepeně, konzumně zvolili jako hlavní. Německý deník Die Welt nedávno napsal: "Česko je v současnosti skutečným nemocným mužem Evropy. Nejpůsobivějším důkazem toho je, že česká ekonomika je jedinou z 27 ekonomik EU, která se stále nezotavila z hospodářského propadu způsobeného koronavirovou pandemií."
Naše selhání v ekonomice není vidět jen zvenčí. Z analýzy konkurenceschopnosti české ekonomiky, již vypracovala Hospodářská komora ČR, vyplývá, že Česká republika vyčerpala všechny dosavadní faktory růstu, ztratila své konkurenční výhody a dostala se do takzvané pasti středních příjmů, ve které se mohou ocitnout země dohánějící úroveň ekonomicky vyspělých států. - Zle, matičko, zle.
Tak vypadá naše ekonomické vysvědčení 34 let po převratu. Zastydlá, zaražená, paralyzovaná ekonomika. Nevyrovnání se s minulostí. Neschopnost učit vlastní historii. Justice podivně nezávislá na realitě. Estébák jako vzor pro masy. A občas nějaký ten úspěch, kdy se agent StB nestane prezidentem (ale získá 2 400 046 hlasů).
Aby to na výročí neznělo tak skepticky, dodejme, že agent dnes nevládne, máme po dlouhém čase vládu mnohem méně populistickou či nepopulistickou, jejíž obliba se ovšem limitně blíží oblibě národního hokejového týmu, který nepostoupí ani do olympijského čtvrtfinále.
Měli jsme dobrý rozjezd, měli jsme v čele osobnosti jako Václav Havel, kterému pomáhal Karel Schwarzenberg. A pak jsme to hodně zpackali. Naší další nevýhodou je, že svět kolem nás se už zase divoce mění, přichází další obří posun, další zápas o budoucnost, o svobodu, zápas, na který, jak vidíme, nejsme dobře připraveni. Zápas s Ruskem, ve kterém si však naše vláda vede opravdu dobře, ale taky zápas o moderní, rovnoprávnou Evropu, ve kterém už to vládě tak moc dobře nejde.
Takže můžeme v pátek vyrazit na pražskou Národní třídu a vzpomínat na zázrak, protože zázraky se kupodivu dějí.
