Petr Vizina Petr Vizina | Komentáře
21. 10. 2019 18:00

Start Petra Viziny: Joj, Cigan!

Státní cena za literaturu pro rabína, který se nenechá dusit náboženskými předsudky ani vlastní funkcí, je skvělý nápad.
Spisovatel a rabín. Karol Sidon - čerstvý laureát Státní ceny za literaturu.
Spisovatel a rabín. Karol Sidon - čerstvý laureát Státní ceny za literaturu. | Foto: Libor Fojtík

Jakmile tady někdo spustí známou píseň o naší "křesťanské kultuře", hned při první sloce si vzpomenu hlavně na dva české Židy.

Foto: Jan Kačer

Na Pavla Eisnera, který uměl česky líp než všichni národovci dohromady, a v předválečném Československu psal skvělé knihy o češtině. O jazyce, který pro něj byl "chrámem i tvrzí".

A také na vrchního zemského rabína a spisovatele Karola Sidona. Byl to totiž právě on, kdo v 90. letech upozornil, že výrazem sympatií nebo jen obyčejné slušnosti může být i to, necháme-li druhého volně dýchat. Jinak řečeno necháme-li ho prostě být. Reagoval tak na křesťanský pokus Žida obejmout a přisvojit si jej jako staršího bratra.

Teď jsem si na Karola Sidona vzpomněl znova, protože se včera stal laureátem Státní ceny za literaturu. Ministerská komise v odůvodnění zmínila jeho romány Sen o mém otci (1968) a Sen o mně (1970).

Stojí za povšimnutí, že v nich nejde pouze o osobní příběh Karola Sidona a jeho otce, který zahynul v koncentračním táboře. Roli hraje i fakt, že syn neměl možnost otce poznat, a zápasí proto se svým snem o něm podobně, jako se biblický Jákob potýká s andělem.

Ten příběh se vlastně týká každého syna a otce: svou budoucí podobu (jak ostatně napovídají i názvy obou románů) si člověk vysní sám. Pak se o ni ale ještě musí utkat s očekáváním nejbližšího okolí. Syn se o ni prává s otcem. Neskončí, dokud mu otec nepožehná. Vlastní životní prostor a sebeurčení jsou výsledkem téhle rvačky, připomíná krom jiného cena pro Karola Sidona.

Existuje tendence nad laureáty uznale pokývat hlavou a už se jejich příběhem nezabývat. Odměnu už přece dostali. Státní cena za literaturu pro Sidona je ovšem spojena s poťouchlostí mystifikace. A také s velkým návratem muže, kterého jsme považovali už jen za náboženskou autoritu.

Spisovatel a scenárista se po podpisu Charty 77 a odchodu do exilu na školách v Německu a Izraeli stal židovským učencem. Po návratu do vlasti pak obnovitelem zdejší židovské obce a váženým rabínem. Jenomže ani důležitá funkce Sidona nepřipravila o puzení zavřít za sebou po úředních hodinách dveře a stát se demiurgem vlastního, svobodného světa imaginace. Sidonův životní prostor nikdy nezačínal ani nekončil jeho veřejnou funkcí. Čemu se ale věnoval, když jeho duch opustil zdi židovské obce, nebylo dlouho zřejmé.

V březnu 2014 se pak na trhu objevila literární senzace - první svazek tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc. Na pěti stech stranách umně snoubil science-fiction s kontrafaktuální historií i nepochybnou judaistickou erudicí.

Zůstávalo ovšem otázkou, kdo je vlastně autorem. Podle obalu Chaim Cigan, o němž do té doby nikdo neslyšel a který údajně "vystudoval Vysokú školu báňskú v Kežmarku, od roku 1983 žil v Kanadě a v předvečer Roš hašana 5753 ve věku necelých třiapadesáti let zemřel".

Jenomže ten brilantní text nepůsobil jako pozůstalost literárního amatéra, jakkoliv nadaného. Jak se záhy ukázalo, šlo o mystifikaci, za níž stál skutečný autor - Karol Sidon. Důvody, proč se pro ni rozhodl, nejsou zcela zřejmé. Každopádně jeho dílo potvrzuje, že ne každý se do své funkce zamiluje tak silně, až jej zcela pohltí.

Stojí za úvahu, co nám hravý - a tedy stále živý a mladý - rabín Karol Efrajim ben Alexander Sidon chtěl svým uměleckým jménem vlastně sdělit. Chaim je hebrejské jméno, znamená život. Ovšem co znamená příjmení Cigan? Solidaritu s těmi, kdo tu jsou s námi, "bílými Čechy", a často slouží jako hromosvod našich předsudků a hněvu?

Patos je věc v textu na oslavu mystifikujícího rabína samozřejmě zakázaný. Ke státní ceně tedy popřejme oslavným zvoláním: Joj, Cigan!

 

Právě se děje

Aktualizováno před 9 minutami

Česko nesplnilo své povinnosti, když odmítalo uprchlické kvóty, rozhodl soud EU

Česko, Polsko a Maďarsko odmítáním povinného přerozdělování uprchlíků nesplnily své povinnosti plynoucí z práva Evropské unie. K tomuto závěru ve čtvrtek dospěl Soudní dvůr Evropské unie. Podle vrcholného orgánu unijní justice se trojice zemí nemohla dovolávat toho, že odmítáním migrantů chrání svou vnitřní bezpečnost. Soud odmítl i argument, že systém zavedený v roce 2015 byl údajně nefunkční.

Trio visegrádských zemí u soudu v Lucemburku zažalovala Evropská komise s cílem domoci se dodržování unijního práva. Právníci dotčených států však tvrdí, že verdikt nebude mít praktický význam, neboť přerozdělování uprchlíků podle povinných kvót již skončilo a rozsudek tedy nemůže zajistit nápravu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy