Republika se zas konečně jednou dočkala programového prohlášení, které stojí za přečtení. Což teď nějaký čas rozhodně nebylo samozřejmé - předchozí vlády jej proměnily v marketingový nástroj, který měl vzbudit obdiv a vzápětí co nejrychleji upadnout v zapomnění.
Ilustrativní příklad nabízí poslední takový dokument z dílny expremiéra Babiše, který strašil občany migrací a "nejrůznějšími útoky zvenčí", pročež se je snažil uklidnit slibem dotovaného jízdného a slevou na točené pivo.
Tým Petra Fialy teď nabízí podstatně důstojnější text. Dílem nepochybně i díky tomu, že společnou řeč musela najít hned pětice dosti různorodých stran, což automaticky vykrátilo ty nejdivočejší nápady jakékoliv z nich. Dobře je to patrné třeba v zahraniční politice, na níž se musela shodnout antifederalistická ODS s Piráty, kteří jsou součástí evropské zelené frakce.
Většina slibovaného přesto budí rozpaky. Především proto, že jde o závazky, jejichž splnění by si vyžádalo spoustu peněz. Ač se tedy nový kabinet snaží prezentovat jako rozpočtově odpovědný, v reálu předvádí populismus - místo šetření navrhuje masivně utrácet.
Zdroje nejsou
Po letech extrémního zadlužování, jež rozhodně nezpůsobila jen nutnost vypořádat se s covidem, je jistě dobře, že nová vláda slibuje "stát, který nežije na dluh". Už bylo načase. Celou minulou dekádu vydržela "sekera" zatnutá kolem čísla 1,6 bilionu, od roku 2020 však proniká stále hlouběji. Nyní jsme už na 2,5 bilionech, přičemž lepší příští zatím stále není na dohled.
Pětikoalice sice ujišťuje, že ukončí "nesmyslné rozhazování peněz", které zde roztočil Andrej Babiš, sotva je ale možné brát ji v tomto ohledu úplně vážně. Člověk se už cítí pomalu trapně, má-li to stále dokola připomínat, ale zjevně nelze jinak: Pro své finančně nejdivočejší nápady předchozí menšinový kabinet až překvapivě často nalézal pochopení a oporu u stran, které se nyní chopily vesla.
Jen zrušení superhrubé mzdy, na němž se hrdě podíleli občanští demokraté, ochuzuje státní kasu každý rok o sto miliard. Prudké zvyšování důchodů nad zákonnou valorizaci v ceně deset miliard ročně zase nadšeně odsouhlasili lidovci. Pro zcela zbytečné snížení spotřební daně z nafty, jež erár připravilo o další miliardy, pak zvedla ruku celá sněmovna. Podobně jako pro zrušení daně z nabytí nemovitosti.
Daně - a spolu s nimi rozpočtové příjmy - tedy zvesela klesaly, nikoliv ovšem výdaje. Na čemž se ani teď nic podstatného nemění. I kdyby tedy citelně ubylo úředníků, spadla inflace a ekonomika začal růst, plánované výdaje stále nebudou ani vzdáleně lícovat s příjmy. A státu nezbude, než se za čím dál nevýhodnějších podmínek zadlužovat. Přesto vláda nepřestává opakovat, že "cesta ke stabilitě je v reformě výdajů a efektivním nakládání s penězi, nikoliv ve zvyšování daňové zátěže". Jako by volební kampaň ještě neskončila…
A tohle uděláme taky
Neschopnost věrohodně vysvětlit, z čeho ministři slibované kroky zaplatí, radikálně snižuje možnost brát je vážně. Jen počítejme. Nově by podnikatelé měli mít možnost až do příjmu dva miliony korun ročně odvádět jen mizivou paušální daň. Sociální pojištění má klesnout o dva procentní body. Rodiny se mohou těšit na daňové prázdniny. Berní základ by si teď také mělo být možné snížit o náklady na pečovatelské služby. Dolů má zamířit DPH na ekologické výrobky. A pokračovat v podobném duchu by se dalo ještě dlouho.
Těm záměrům nelze v principu nic vytknout, jsou jistě chvályhodné. Chybí jim jediné - stále není jasné, z čeho chce nové vedení země, jež má jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, tak nákladná opatření zafinancovat. Navzdory všemu výše řečenému si však část opatření - i přes svou drahotu - zaslouží maximální podporu. A až neúprosná realita donutí nový kabinet slevovat ze slibů, lze jen doufat, že budou patřit k prioritám, jichž se nevzdá.
Vedle penzijní reformy a dobudování dálniční sítě jde například o valorizační mechanismus, který by zemi mohl vysvobodit z nekonečných politických hádek, protože by na základě vzorečku zcela automaticky upravoval nejrůznější dávky podobně, jako tomu je dnes u důchodů. Předvídatelně a bez populistických tanců by tak mohly napříště růst například rodičovský příspěvek, životní minimum, minimální mzda nebo základní daňová sleva na poplatníka.
Čekání na "Babišovu daň"
Pokud má ovšem alespoň část svých plánů proměnit ve skutečnost, nevyhne se pětikoalice krajně nepopulární debatě o zvyšování daní, jakkoliv teď něco takového se vší vášní popírá. Stačí ale sledovat, s jakými obtížemi momentálně hledá, jak by mohla uspořit alespoň 80 miliard, protože drtivá většina výdajů je daná zákonem. Kde by tedy pak chtěla najít další vysoké desítky či spíše nízké stovky miliard na realizaci svých nákladných záměrů?
Jako už tradičně tak budeme mít pravicovou vládu, která se na počátku mandátu dušuje, že ani za nic nebude zdvihat berně, aby jí nakonec stejně nic jiného nezbylo. Dočkali jsme se takto postupně za různých kabinetů už "povodňové stovky", "solidární přirážky", "úpravy DPH na důchodovou reformu" a dalších eufemismů pro růst daňové zátěže.
Otázkou dne tedy není, zda další přijde, ale jaký název pro ni vláda tentokrát vymyslí. Pokud by jí vydržela dosavadní rétorika, jeden by se nedivil, kdyby jí ve snaze zastřít vlastní spoluzodpovědnost začala říkat třeba "Babišovné".
