Vláda Andreje Babiše za účasti prezidenta Miloše Zemana schválila státní rozpočet, který na výdajích rozdělí rekordní sumu 1,6 bilionu korun. A všichni teď přesně vědí, jakou roli mají hrát až do prosince, kdy bude nejdůležitější zákon roku schvalovat sněmovna. Trojice ANO, ČSSD a KSČM bude upozorňovat své voliče mezi důchodci a státními zaměstnanci na opravdu značné navýšení penzí a platů. Pravicová opozice zase varovat před rozhazováním a kritizovat schodkový rozpočet v časech hospodářského růstu.
Nikdo se v zápalu politického divadla nepozastavuje nad tím, že předmět sporu vůbec neexistuje. Opravdu. Trvalo to roky, ale nakonec se to stalo - čísla v rozpočtu pranic neznamenají, poslanci nejsou schopni jízdní řád státních financí na příští rok prakticky nijak ovlivnit. Utrácet se bude tak, jak se příští rok Andreji Babišovi zamane.
Jak z minusu udělat plus
Nevěříte? Tak jen pár čísel. Pokud nežijete v tuhé centrálně plánované ekonomice, pak se skutečné výsledky rozpočtu samozřejmě vždy trochu liší od těch plánovaných. Jenže od poslední krize se české plánované rozpočty už úplně oddělily od skutečných čísel a začaly žít vlastním životem.
To samozřejmě není náhodné. I když krize definitivně odezněla, zhruba od dob působení Andreje Babiše na ministerstvu financí se dál notně podsekávaly příjmy, plánovaly desítky miliard schodků, aby pak slavně Babiš mohl vyhlásit, že místo deficitu 70 miliard svým geniálním manažerstvím přivedl rozpočet do plusu 62 miliard (to bylo v roce 2016 a je to dosud jedna ze základních zbraní jeho PR). Jeho nástupkyně Alena Schillerová jde poslušně ve šlépějích svého předchůdce a místo sekery 50 miliard oslavuje přebytek, i když s uctivým odstupem za předsedou (v roce 2018 to byly tři miliardy).
Problém je, že s takovouto rozpočtovou ekvilibristikou se pak vůbec nedá pořádně rozpočtovat. Nikdo neví, které číslo platí a které je vycucané z prstu.
Česká nepříliš schopná pravice sice umanutě kritizuje plánovaný čtyřicetimiliardový schodek, vůbec jí ale nevadí, že jen bojuje papírovou bitvu, protože čísla už roky nesedí.
Ochočená ekonomika
S tím souvisí další trik posledních let. Buď by poslední ministři financí měli dostat Nobelovu cenu za ekonomii, protože dokázali naučit českou ekonomiku na jaře pravidelně chřadnout a na podzim mohutnět, nebo se makroekonomické prognózy tak trochu podřizují politickému přání.
Na jaře ministerstvo vždy zjistí, že republika zas tak moc prosperovat nebude, takže sestaví velmi konzervativní návrh rozpočtu. Ale pak přijde prognóza nová, která ukáže, že vlastně bude velmi dobře - a ministr financí může najednou dorozdat na poslední chvíli miliardy, které se rovnají přesně těm nutným politickým kompromisům dohodnutým na poslední chvíli.
Letos je celý jev opravdu extrémní. V rámci letní zákopové války ANO s ČSSD o výdaje sociálnědemokratických ministerstev nakonec příměří stálo 20 miliard. Místo aby ministryně někde tuto obří sumu škrtla, prostě jen navýšila o stejnou částku kolonku příjmy, protože podle nové prognózy ji náhle vykouzlí růst HDP. A je to.
Sněmovna, která to vzdala
Bývaly doby, kdy podzim ve sněmovně sliboval opravdu ostrou a smysluplnou debatu vlády s opozicí o jednotlivých parametrech. Právě v této chvíli má přicházet každoroční hvězdná hodina poslanců, kdy exekutiva pokorně žádá zástupce lidu o peníze a nechává se zákonem svázat k jejich přesnému využití. Být šéfem rozpočtového výboru, znamenalo zastávat jednu z nejprestižnějších pozic v české parlamentní politice. Střídala se v ní jména jako Tomáš Ježek, Vlastimil Tlustý, Miroslav Kalousek či Bohuslav Sobotka. Dobře, o odkazu některých z nich si můžeme myslet své, ale svou roli zvládali a dokázali vládní jízdní řád financí nejednou podrobit zdrcující kritice.
Dnes vede ceněný výbor komunistka Miloslava Vostrá, která zmateně jednou kritizuje a jednou podporuje rozpočet, protože nikdy neví, zda si její šéf Vojtěch Filip s Babišem už vyhandloval vše, co potřeboval.
Není divu, že se pak děje to, co se s naprosto nekontrolovatelným rozpočtem dít musí. Vzpomeňme třeba na letošní únor. Rozpočet byl schválený sotva tři měsíce a ministryně Schillerová už vyhlásila škrtání za 25 miliard. V dubnu se zase zjistilo, že chybí dvě miliardy na sociální služby, protože se sice slavně zvedly platy, ale krajům nikdo odpovídající peníze na platy v domovech důchodců a pečovatelských službách neposlal.
A už zcela nepokrytě přiznaným rozvalem rozpočtování v Česku byly letošní požadavky sociální demokracie. Zatímco před dekádou závěrečné úpravy dokumentu představovaly pár milionů na tu či onu prioritu nespokojených vládních poslanců, nyní si najednou ministerstvo práce vzpomnělo, že potřebuje celý IT systém za miliardy. A zahraničí prostě jen tak zjistilo, že nemá žádné peníze na pomoc migrantům…
Antirozpočet
V říjnu a listopadu jistě vládní a opoziční politici sehrají své naučené role, ale bude to maňáskové divadlo. Na ty opravdu důležité debaty se pravděpodobně nedostane. Jejich tragédie totiž tkví v tom, že v nich nelze operovat jedním jasným číslem, nýbrž je nutné poměřovat cifry minimálně dvě. A to už je podle současných politiků pro voliče příliš obtížné sousto.
Že na investice jde úhrnem 146 miliard, neříká vůbec nic. Problém je, že to není o mnoho více než před krizí a v poměru k HDP je to dokonce pokles. Ať klidně Česko má i mírný schodek rozpočtu v dobrých časech, pokud by to znamenalo, že se naučilo dobře a efektivně stavět dálnice a dráhy pro rychlovlaky.
Pokud ale schodek 40 miliard znamená, že příští rok se vydá 37 miliard navíc na důchody - a nikdo se neptá, kde tuto obří částku vezme stát i další rok - pak je to hazard s důvěrou penzistů ve stát.
Podobně by se dalo naříkat nad tristním stavem výdajů na výzkum nebo o nepřiměřené dotační podpoře soukromým podnikům.
Babišův zmocňovací zákon
Poslanci místo debaty o tom, jaký rozpočet by odpovídal tolik potřebné modernizaci celé země, na podzim jen osedlají papírové tygry poskytnuté ministerstvem financí - a do krve se pošavlují o to, zda čtyřicetimiliardový schodek je nízký, nebo příliš vysoký, případně kolik dotací jde Agrofertu či neziskovkám.
Tak to má česká exekutiva ráda, protože to podstatné nikdo neřeší a na konci je stejně štempl, že si vláda může příští rok utrácet, jak se jí zamane, protože nikdo ve skutečnosti nečeká, že by na konci roku bylo byť jen nějaké číslo z rozpočtových papírů naplněno.
Česko už roky žije debatou, jak v republice postupně eroduje systém demokratického právního státu. Ale že jsme z nejdůležitější normy roku udělali de facto zmocňovací zákon pro vládu, aby si zcela po svém rozdělovala přes bilion a půl korun, prakticky nikomu nevadí.
