Za pár dní si v Bratislavě budou lidé u pomníku východoněmeckého mladíka Hartmuta Tautze připomínat jeho strašlivou smrt u československé železné opony. 9. srpna 1986 jej roztrhali hraničářští psi při pokusu o útěk do Rakouska.
Krátce před tímto smutným výročím přichází zpráva, že trestní stíhání bývalých komunistických funkcionářů Lubomíra Štrougala a Jana Fojtíka míří k definitivnímu zastavení. Podle posledních zdravotních zpráv nejsou kvůli svému stáří a duševnímu stavu už schopni chápat obsah a smysl trestního řízení. Za smrt téměř 250 lidí zabitých u železné opony tak velmi pravděpodobně nebude souzen nikdo z vrcholných představitelů totalitního režimu. Posudky sice umožňují nadále stíhat tehdejšího ministra vnitra Vratislava Vajnara, ale vzhledem k jeho věku (je mu jednadevadesát) je málo pravděpodobné, že se dočkáme soudního verdiktu.
Fakt, že se polistopadová justice nedokázala vyrovnat s krvavým komunistickým bezprávím, představuje jedno z jejích největších selhání. Právě železná opona byla totiž místem, kde se po celou dobu studené války střílelo a zabíjelo. Bez ohledu na to, jak se zrovna v zemi obehnané ostnatým drátem společnost vyvíjela.
Vždyť Hartmut Tautz se pokusil přejít hranici v době, kdy už v Moskvě vládl Michail Gorbačov, který prosazoval perestrojku a povoloval šrouby. Za což pouhé čtyři roky po Tautzově smrti dostal Nobelovu cenu míru.
U československé železné opony se však umíralo až do úplného konce. Její poslední obětí je osmiletý východoněmecký chlapec, který zahynul při pokusu prorazit autem na Západ u Strážného na Šumavě. Jmenoval se Kevin Strecker a o život přišel 15. května 1989.
Kdyby se Tautz či Streckerovi rodiče pokusili hranice překročit doma, v bývalém východním Německu, měly by dnes jejich tragické příběhy alespoň jiný dovětek. Lidé odpovědní za smrt u železné opony a Berlínské zdi tam totiž byli potrestáni. Poslední východoněmecký šéfkomunista Egon Krenz dokonce už v roce 1997.
Obskurní městečko v Polsku
Když se pouhých sedm měsíců po Streckerově smrti stal československým prezidentem Václav Havel, v prvním novoročním projevu řekl: "Bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali."
Tato část jeho slavné řeči však evidentně zapadla. Vždyť i to do ztracena mířící trestní stíhání Štrougala a spol. bylo iniciováno ze zahraničí; české orgány se začaly případem zabývat až na podnět bavorské prokuratury.
Což v lecčem připomíná příběh památníku na místě někdejšího romského koncentráku v Letech u Písku, který roky stál v nedůstojném sousedství prasečáku. A nápravu dokázala zjednat až vlna zahraniční pozornosti.
Jako by Češi žili v jakési umrtvující izolaci i dlouhé roky poté, co hraniční dráty strhli a srolovali. Jako by nás nic nenutilo přemýšlet o mrtvých, za které menším či větším dílem odpovídali naši přímí předci.
Je stále jasnější, že spravedlivého potrestání viníků už se zdejší společnost nedočká. Přesto jí stále zbývá možnost s neblahým dědictvím "něco udělat". Pořád může obětem nesvobody a jejich pozůstalým projevovat úctu, věnovat připomínku i místo v učebnicích a vzdělávacích projektech.
Britský spisovatel a historik Frederick Taylor, autor knihy o berlínské zdi, napsal: "Když si tak vyrazíme a svítí sluníčko, mohli bychom někdy i uvěřit, že Hitler nikdy nebyl, Auschwitz je jen německé jméno pro obskurní městečko Osvětim v Polsku a Berlínská zeď jen výplod něčí šílené představivosti."
Bez udržování paměti by časem bylo nepochybně stejně tak snadné uvěřit, že naše západní hranice vlastně nikdy nelemovala stěna smrti s dráty nabitými elektřinou a nášlapnými minami. Že ji nehlídali zuřiví psi a mladí muži se samopaly. A spolu s tím zapomenout, že celou tu zrůdnou mašinérii Češi řídili a bděle udržovali v chodu až do úplného pádu zločinného režimu. Tím spíš, že řada z obětí, které v těch místech přišly o život, dodnes nemá ani svůj hrob.
