Sudetoněmecké krajanské sdružení o víkendu škrtlo ze svých stanov snahu o vrácení majetku poválečným vysídlencům. „Toto ať nezapadne,“ připomněl informaci na Twitteru státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza. Bohužel, myslím, že pravděpodobnější je opak.
Zapadne, v českém povědomí tedy skoro jistě. Ne u lidí, jako je Tomáš Prouza – ale ti přece podobných zpráv za posledních přibližně dvacet let vstřebali celou řadu. Pro ně není třeba snášet další důkazy, že návrat klíčů od šumavských chalup do sudetských rukou je pravděpodobný asi jako Elvis na Měsíci.
Situace je v podstatě táž už od česko-německé deklarace, kterou v lednu 1997 podepsali Václav Klaus, Helmut Kohl, Josef Zieleniec a Klaus Kinkel. Vlády jsou dohodnuté na usmíření a nenapravování starých křivd novými. Deklarace přitom nijak nebrání ve vznášení individuálních nároků, což se také stalo, a v prosinci 2005 Evropský soud pro lidská práva stížnost devadesáti sudetských Němců na konfiskaci majetku podle Benešových dekretů odmítl.
Stížnosti a žaloby může podávat kdokoli i teď, bez ohledu na to, co má sudetoněmecká lobby ve stanovách. Jejich poslední změna je – důležité – gesto. Ale takových už byla – na české i německé straně – řada.
Přesto „sudetoněmecké“ téma rozhodovalo české prezidentské volby 2013. Výbuch emocí na sklonku volební kampaně překvapil prudkostí i účinkem. Ukázalo se, že českého voliče lze skoro sedmdesát let po válce a dvacet let po deklaraci zmobilizovat skrze „hlas krve“, vyvoláváním starých a ještě starších sentimentů z české, německé a česko-německé minulosti. Varováním před „cizáky“ a „cizáctvím“.
Pro lidi, kteří mají tyhle věci sami pro sebe vyřešené, to mohl být kulturní šok: zjistili, kolik svých spoluobčanů tak málo znají.
Předvolební strašení „obrazy s hákovými kříži“ nebo last-minute inzerátem v Blesku, to jsou postupy, které nesouvisejí s tím, co konkrétně dělá nebo nedělá sudetoněmecký landsmanšaft. Na některé lidi - a volby ukázaly, že je jich mnoho, víc, než si myslíte - budou působit vždycky. Je to záležitost psychologie, individuální i sdílené. Psychologie (někdo by řekl mindráku) českého, ne německého voliče (finále německých, ba ani těch bavorských voleb opravdu nerozhoduje postoj k Benešovým dekretům a odsunu).
Jedni Češi se zatvrdí při samotném zvukomalebném slově „landsmanšaft“, v hlavě jim vytanou záběry kácejících se hraničních sloupů, pochodujících holínek a bůhvíčeho ještě. Jiní si na sudetské Němce nevzpomenou, jak je rok dlouhý, anebo si jsou s touhle minulostí kvit. Kdo k potvrzení své totožnosti potřebuje obraz nepřítele, opatří si ho bez ohledu na to, jestli Sudetoněmecké krajanské sdružení volí ambicióznější rétoriku, nebo své stanovy mění opačným směrem. Tisícům předloňských voličů Miloše Zemana je to jedno.
