Nepodařený vojenský převrat v Turecku je další ranou, která na nás, tedy na Evropskou unii, dopadla. Byla to krátká, na dlouho zjevně poslední snaha zastavit tureckou "erdoganizaci" a využívání islámu k autoritářským tendencím tamního prezidenta.
Z pohledu demokratické země se zdá absurdní, nemyslitelné, fandit vojenskému puči. Jenomže svět, ve kterém my žijeme, se značně liší od světa, jemuž vládne Recep Tayyip Erdogan. Nebe a dudy. První reakce na puč, který začal kupodivu nikoli brzy ráno, ale kolem desáté večer, kdy to začíná v Turecku žít, kdy se nespí, byly jasné: malér. Země, která chce do EU, která hraje klíčovou roli v tlumení migrační vlny z islámských zemí, upadá do chaosu.
Druhá reakce, jež vyžadovala maličko hlubší znalosti o Turecku v posledních letech, vypadala jinak: třeba armáda zastaví Erdoganovy mocenské ambice. Protože armáda v Turecku plní (plnila) roli pojistky. Fungovala jako stabilizační faktor, který mimo jiné bránil spojování víry (zde muslimské) s vládou, nebo spíše s panováním.
Třetí reakce, opět velmi západní: jak může proběhnout vojenský puč v zemi, která je od roku 1952 členem NATO? Co to bude znamenat pro Alianci a naši bezpečnost? Turecká armáda je druhou nepočetnější v celé Severoatlantické alianci, hned za armádou Spojených států. (A mimochodem NATO zažilo už tři puče v Turecku.)
Nepochybujme, že Erdogan si je "naťáctví" Turecka velmi dobře vědom. Moc dobře ví, jakou roli dnes jeho země hraje jako soused Sýrie, jako základna, odkud startují letadla bombardující hnutí Islámský stát. Má prakticky stoprocentně zajištěno, že země NATO, de facto Západ, bude stát na jeho straně. Odsoudí puč jako nedemokratický pokus svrhnout vládu.
A nakonec přimhouří oči nad čistkami, které turecký prezident rozjel opravdu ve velkém. Nejen v armádě, kde by se to po puči dalo čekat, ale i v justici, což je mimořádně nebezpečné. Vypadá to, že kdo nesoudí podle vlády, šel od válu. Zatím asi 2750 soudců z celkových 15 tisíc. Obrovské, obludné číslo.
Ankara by ráda trest smrti
Naše nežádaná jistota: nezdařený puč Erdogana posílí. Jeho vláda už mluví o tom, že by se měl obnovit trest smrti. "Není nutné získávat pro to někde povolení," řekl prezident. Míněno získávat souhlas Západu. Takže čistky a k nim, nedej bůh, pro výstrahu popravy.
Bývalý náčelník generálního štábu české armády Jiří Šedivý řekl Aktuálně.cz: "... je fakt, že Turecko už delší dobu směřuje k vyšší úrovni islamizace - to je evidentní. NATO, ale i Evropská unie měly kvůli tomu s Tureckem v poslední době dost rozepří a problémů." K tomu si připočtěme omezování svobody tisku, pronásledování (na vládě) nezávislých organizací atd.
Šedivý zdůrazňuje, že armáda byla "v moderní historii Turecka vždy strážcem demokratického odkazu prvního tureckého prezidenta Kemala Atatürka. Ten spoléhal na to, že vedení Turecka bude vždy v sekulárních, a tudíž ne náboženských rukou." Mluví o skryté, velmi specifické spolupráci Turecka s Islámským státem. "Tahle jeho pozice nebyla a není ani trochu jasná. Myslím tím i překlápění některých pravomocí a zvyklostí islámu do vedení Turecka - i to je nabíledni."
Média upozorňují na to, jak byl převrat podivně, podezřele nepřipravený. Pučisté nezačali zatčením Erdogana. Chyba. Neměli na své straně tajné služby. Chyba. Puč začal večer. Chyba. Atd. atd. Odtud se odvíjejí teorie, že převrat mohl pomocí tajných služeb zinscenovat sám Erdogan.
Píše o tom kupříkladu britský The Independent i jiné listy. Když se Erdogan letadlem vracel z dovolené z letoviska Marmaris do Istanbulu, podle agentury Reuters kolem něj údajně létaly dvě stíhačky povstalců. A nic. Velmi záhadné.
The Independent cituje, co Erdogan údajně řekl o puči, že „je to dar Alláha", že pomůže očistit armádu od „členů gangu", kteří „zaplatí vysokou cenu za svou zradu". Jako by měl turecký prezident radost!
NATOerdogistán
Pravdu se zřejmě nedozvíme. Avšak platí, že se nepovedený puč prezidentovi hodí. Přišel jak na objednávku. Erdogan teď dostal šanci podporovanou lidmi, kteří vyšli na jeho výzvu do ulic, šanci definitivně zatočit s armádou, justicí a svými odpůrci. To by bylo orientální, mazané řešení. (Podobně podezřele působily některé kurdské atentáty, o nichž se také spekulovalo, že mohly být iniciované tureckými tajnými službami.) Není nemožné, že budou následovat předčasné volby, které upevní Erdoganovu pozici.
A toto je blízký spojenec EU, toto se děje těsně za hranicemi Unie. V Turecku zjevně roste autoritářský režim, vláda jednoho muže, sultána. Dát Turkům bezvízový styk? Natožpak je přijmout do Unie? Stejně problematické začíná být pobývání "Erdogistánu" v NATO.
Den za dnem mizí naše staré jistoty. Začalo to změněným chováním Ruska, pokračovalo uprchlickou krizí, pak přišel Brexit, do toho pokračující teror, naposledy masakr v Nice a nyní puč v Turecku, v zemi NATO. Půda se nám ošklivě houpá pod nohama.
Rozumná odpověď? Maximálně upevnit vztahy států EU a zároveň transatlantické vazby. Přestat uvnitř Unie pěstovat spory, kupříkladu přestat "trestat" Británii za referendum o odchodu z Unie. Bránit se tím, že si uvědomíme, kdo jsme. Že budeme usilovně odmítat všecky formy autoritářství, odmítat potlačování svobody (což prezident Erdogan doma hojně pěstuje).
Unie dnes nemá jinou šanci než se spojit, pěstovat společnou, antiautoritářskou politiku. Hlídat vlastní vnější hranice. Platit odpovídající částky do pokladny NATO. Puč v Turecku je dalším varováním: jedině jednotná Evropská unie může přežít.
