Pro Josefa Postráneckého to měl být vrchol kariéry. V roce 2015 dosedl do křesla šéfa státní služby a měl se bít za 70 tisíc úředníků, kteří se mu pak za ochranu před politickými tlaky měli odvděčit efektivitou a výkonností. Výsledkem je, že se letos ještě před koncem svého mandátu po mnoha prohraných bitvách s vládou Andreje Babiše sebral a odešel na odpočinek v podobě postu státního tajemníka na ministerstvu vnitra.
Což dobře symbolizuje úpadek celé letité snahy o odpolitizování veřejné správy. Podle původní koncepce neměla vláda mít právo jakkoli sáhnout na nezávislé státní tajemníky. Ale to už je dávno, nyní stačí jen na zasedání kabinetu zvednout ruce a nepohodlný ouřada letí.
Jakkoliv se praktické uplatňování služebního zákona bohužel vyvíjí velmi špatným směrem, neznamená to, že Postráneckého nástupce Petr Hůrka vše předem prohrál. Je to dobrá a kvalifikovaná volba a záleží jen na něm, zda v sobě dokáže probudit "Becketův efekt", který bývalé služebníky mocných mění v bojovníky proti mocným. Držme Petru Hůrkovi palce, rozhodně bychom něco takového potřebovali.
Kariérní řád z Rakouska-Uherska
Petr Hůrka je právník z ministerstva práce. Veřejnosti neznámý, ale až se jednou budou psát dějiny koronaviru v Čechách, v úvodní kapitole o ekonomech, lékařích a právnících, kteří v zákulisí pomohli zaskočeným politikům zareagovat, bude mít své místo. To i díky němu teď máme narychlo zflikovaný provizorní kurzarbeit, takže nemusíme čelit desetiprocentní nezaměstnanosti.
Dalším plusem je Hůrkova docentura na pražských právech - kromě odborného svěcení to znamená i to, že bude-li na něj vláda moc tlačit, může vždy hodit ručník do ringu a jít učit.
Což se může stát, vydal se na misi, která si žádá krizového manažera. Služební zákon si nikdo z českých politiků nepřál a schvaloval se jen kvůli evropskému tlaku, aby úředníci zacházející s eurofondy měli alespoň nějakou právní jistotu.
Výslednou podobu zákona ale na Brusel svést nelze. Z původního návrhu na opravdu silné a nezávislé generální ředitelství pro byrokracii zůstal jen pahýl v podobě speciálního náměstka na ministerstvu vnitra. Samotné paragrafy pak asi psali dvorní radové Rakouska-Uherska, protože výsledkem je zcela neprostupný kariérní řád, kam například nemohl fakticky proniknout nikdo ze soukromého sektoru.
Jak připomíná i studie auditorské firmy KPMG: norma je sice stabilní, ale v mrtvolném slova smyslu. Nepodařilo se zvýšit ani profesionalitu, ani efektivitu a ani dosáhnout depolitizace. Jinými slovy, kdo byl slušný byrokrat, zůstal jím i po přijetí zákona. Kdo nebyl, zůstane takový dál.
Velkým problémem se pro zánovní služební zákon navíc ukázal být Andrej Babiš se svou mikromanažerskou touhou kontrolovat vše od velkých věcí až po vymytou varnou konvici v kuchyňce. Nejprve začal zneužívat takzvané systemizace, s jejíž pomocí vláda původně měla jen jednou za rok obecně určit, kolik je na jakém úřadě třeba lidí. Vyšlo ale najevo, že když se něco takového pojme dostatečně detailně, lze nakonec spolehlivě vyhodit kohokoliv nepohodlného.
Navíc pak přibyl ještě atak na státní tajemníky, takže už je má vláda zase pod palcem, což popírá ducha celého služebního zákona.
Na větrné hůrce
Postránecký to nakonec vzdal. Nyní uvidíme, zda si Hůrka povede lépe. Že se úřednictvo musí změnit, je po koronavirové krizi snad jasné už prakticky všem. Zmatky politiků výrazně umocňoval právě i rigidní byrokratický aparát, neschopný logických, rychlých a informovaných rozhodnutí.
Pozor, to není kritika českého úředníka - naopak buďme vděčni všem dámám na úřadech práce i jinde, že bez jakékoliv metodické podpory nakonec postupovaly dle svého zdravého rozumu. Kritika míří na celý systém početné státní správy, kde nefunguje nic od manažerského řízení až po sdílení nezbytných dat pro kvalifikované rozhodování.
Ne náhodou jsme se tak v aktuálním Indexu digitální ekonomiky a společnosti (DESI) zase o něco propadli a v tabulce srovnávající digitální veřejné služby okupujeme až 22. příčku z 28 evropských států.
O změnu by se samozřejmě měla postarat vláda. Ale upřímně: ať už to byla ta minulá třeba se sexy slibem jednotného inkasního místa, či ta současná s dalším neméně sexy projektem digitálního Česka, nakonec to vždy skončilo jen fata morganou.
Mnohem užitečnější by bylo spoléhat na nového šéfa úředníků, že mu to nedá a neodolá si dobré a bezproblémové vztahy s exekutivou pokazit tlakem na smysluplnou reformu státní správy, kde se nyní zoufale nedostává efektivního řízení, zato zoufale přebývá politických tlaků.
Snad si tedy nový superúředník na větrné hůrce povede lépe než ten minulý.
