Jistě. Obama a Medveděv si pro svůj atomový summit mohli vybrat ještě pitoresknější prostředí, než to české. Ale moc takových už není.
Padesát dní před volbami, ve kterých se bojuje o třináctý důchod a třicet korun u doktora, se znova, pokolikáté už, stáváme pupkem světa. Čím jsme si to zasloužili, je nám tentokrát ještě méně jasné než dřív.
Jsou země, kam americký prezident nepřijede ani jednou za uherský rok - ačkoli by o to nepochybně stály. V Maďarsku byl za posledních deset let jednou. Ve Vídni, v lokalitě kdysi odzbrojovacím potlachům zaslíbené, taky jednou. U nás? Bush 2002, Bush 2007, Obama 2009, Obama 2010. Běžný provoz. Už nás to pomalu nebaví.
|
Blogeři Pehe, Robejšek a Tomášek na Aktuálně.cz: |
Voličům, masírovaným lepším životem pro obyčejné lidi, zničehonic před očima přistanou dva ředitelé zeměkoule a ohlásí, že do stoupy půjde několik set nukleárních raket, což bude historický milník na cestě k mírové budoucnosti. Politický surrealismus.
Viděli jste snad nějaký billboard, opatřený sloganem o zahraniční politice? Natož o jaderném odzbrojení? O míru? Politici svým voličům rozumějí a všichni dohromady mají pocit, že tohle se jich netýká. Pocit téměř naprosto oprávněný. Obama + Medveděv, to je tentokrát opravdu jen hra velmocí, ke které jsme propůjčili jeviště.
Provařený mír
Slovo "mír" - podobně jako slova "socialismus", "vlast" nebo "lid" - je už jen jednou z příček žebříku, po němž se šikovní lidé šplhají nahoru, a zároveň jedním z pendreků, jimiž jsou biti ti, kdo se "vyčleňují". Patří mezi rituální zaříkadla, která vláda neustále mumlá, dělajíc si přitom, co chce (respektive co má nařízeno dělat), a která musí spolu s ní mumlat i obyvatelstvo, chce-li mít aspoň relativní klid.
Lze se za těchto okolností divit, že to slovo budí u zdejších lidí nedůvěru, skepsi, posměch a odpor? Není to odpor k míru jako takovému. Je to odpor k té pyramidě lží, jejíž tradiční součástí to slovo je.
Citát je starý přesně 25 let. V eseji Anatomie jedné zdrženlivosti Václav Havel rozebral ambivalentní vztah českých disidentů a Čechů vůbec k západnímu mírovému hnutí. Obamovi tehdy bylo 23 a Medveděvovi 19 let, v Československu nikdy nebyli. Ani teď nemohou úplně dobře chápat, jaké souvislosti tu slova jako "mír" a "odzbrojení" vyvolávají.
Takzvaný boj za mír býval ve zprávách tématem číslo 1. Mírem se oháněla angažovaná popmusic i nosiči transparentů v průvodech. Nápisy jako Za další rozvoj mírové práce našeho lidu visely na každém rohu (billboardy tehdy ještě nebyly). Kdo to pamatuje, tomu vítězosláva kolem odzbrojovacích dohůdek - uzavíraných už od dob, kdy Obama ještě chodil do školy - zní o to podezřeleji.
Česká soda
Daleko prostší věci totiž, než je otázka míru a války, jsou - nebo aspoň se mu za dané situace zdají být - mimo dosah jakékoli jeho pravomoci, píše Havel v dubnu 1985 o tom, proč by průměrnému Čechovi připadalo absurdní, kdyby se ho nějaký západní aktivista zeptal, co je ochoten udělat pro mír.
O čtvrt století později by dotázaný daňový poplatník na západního mírotvorce zíral stejně nevěřícně jako dřív. Už se sice nemusí bát tajné policie ani jiné šikany, ale připadá si utlučený stovkami jiných, dílčích problémů (na jejichž řešení, zdá se mu, často nemá žádný vliv). Pořád platí: Slyší-li občan našeho státu slovo "mír", začíná zívat.
Kdyby se smlouva o raketách podepisovala ve Vídni, asi i obyčejný Rakušan by celý podnik vyhodnotil jako něco odtažitého, co jeho život nezmění. Ale schopnost Čechů "prokouknout" je přece jen mimořádná. Obamu, Medveděva a světový mediální cirkus provrtají celým arzenálem národní letory: Švejk, Kafka, Cimrman, Čtvrtníček. Antipatos, posměšek, historická zkušenost s velkými slovy, světlými zítřky a dohodami velmocí. Těšit se z jaderného odzbrojení je pro nás pořád, řečeno s Havlem, trochu dada.
Nic nám není svaté. Jestlipak to u Obamů a Medveděvů vědí? Teď už je ale stejně pozdě: Pražskou smlouvou nás napasují do dějin, ať chceme nebo ne.
