Když jsme byli malí, říkávali nám, že dobro na světě už zvítězilo. Neučili nás se prát, ani střílet, ani podávat první pomoc, ani rozdělat oheň. A přestože nám stupňující se problémy poslední dekády - ekonomická krize, uprchlická krize, pandemická krize, krize bydlení a všeobjímající krize klimatická a ekologická - dřívější naivní optimismus již nabouraly či rovnou vzaly, nijak nás nepřipravily na bezmoc, již pociťujeme tváří v tvář ruské agresi proti Ukrajině.
Naše každodenní úkony to činí jaksi absurdními: K čertu s nějakou excelovou tabulkou, k čertu s pracovní schůzkou, k čertu s jakýmkoli plánováním. Jak je vůbec možné jít o víkendu jen tak do sauny či na výstavu, když na hranicích za Rzeszowem se ženy loučí se svými muži, kterým v odchodu ze země brání mobilizační rozkaz? Proč my smíme chodit na pivo, když se naši kamarádi v Kyjevě musejí v podzemí ukrývat před ruskými bombami?
Zklamání z unie…
Jak jsme minulý rok popsali v eseji s Jonášem Syrovátkou, čeští mileniálové se narodili v dobách optimismu. V časech Fukuyamova "konce dějin", který měl přinést vítězství liberální demokracie a kapitalismu po celém světě. Jistě, už v době své definice byl "konec dějin" problematický. Nebral v potaz křivdy, kterých se Západ dopustil vůči zbytku světa. Nebral v potaz ani limity kapitalismu. A obecně omezil naši politickou imaginaci.
V demokratickém světě, včetně postkomunistické Evropy, to však byl velmi lákavý koncept, který místní politické i intelektuální elity přejaly: Stačí se na pár let omezit, překonat strasti ekonomické transformace, vyhnat poslední zbytky "komunismu" (ať už to v dané chvíli znamenalo cokoli) - a budeme se mít už jenom dobře.
Konci dějin kdysi věřila i autorka tohoto textu. Institucionálně jej pro ni představovala Evropská unie - společenství hodnot, které svou čirou přitažlivostí proměňuje a demokratizuje státy ve svém okolí. Společenství, které je kromě ekonomických vazeb propojeno také kulturně i množstvím mezilidských vazeb.
Unie umožňující cestování, studia i práci v zahraničí; unie, která obrušuje nedůvěru a křivdy mezi jednotlivými národy a přispívá tak svému původnímu účelu - zamezení války.
Tato idealistická představa však v posledních letech brala zasvé a nahradil ji obraz těžkopádné, pokrytecké instituce, která o hodnotách sice mluví, ale neprosazuje je. Zemím západního Balkánu Brusel například tak dlouho sliboval evropskou perspektivu, až v ni tamní společnosti přestaly věřit a začaly se ohlížet po nových partnerech.
Sedmadvacítka se navíc ukázala být bezzubá i ve vztahu ke svým vnitřním autoritářům. Mnoho Evropanů v našich končinách trestuhodně zavíralo oči před uprchlíky umírajícími ve Středozemním moři či na polsko-běloruských hranicích. Střední Evropa zase pro západní sousedy zůstala především rezervoárem levných pracovníků. A ve výčtu pochybení by se dalo ještě hodně dlouho pokračovat.
… a její návrat
Válka na Ukrajině však nyní připomněla, proč si přesto všechno evropské spolupráce vážit. Jak napsal Adam Šenk v Deníku Referendum, zkušenosti z cest po kontinentu a známosti z Erasmů dnes nabývají na významu. Válka, která vyhnala z domova vaše univerzitní kamarády a která ničí města, jež jste sami navštívili, má sílu dotknout se vás opravdu intenzivně. Hodně plasticky děsí a bolí. Připomíná, jak snadno by se i váš život mohl rozpadnout a jak bezmocní byste proti tomu byli.
Vladimir Putin udělal v posledních pár dnech pro sjednocení Evropy mimoděk mnohonásobně více než kdokoli za dlouhou dobu. Desítky milionů lidí po celém kontinentě jeho strašné činy zhrozily natolik, až své váhající politiky dotlačili k odpovědi, jež překonala letitá národní tabu - například zdánlivě nepřekročitelnou německou i švédskou zásadu nevyvážet zbraně do konfliktních zón. Putin proti sobě spojil Portugalce, Němce, Čechy, Gruzíny i demokraticky smýšlející Rusy, evropská města se svorně zahalila do modrožluté.
Dění v Rusku nám pak připomnělo privilegia, z nichž se jako obyvatelé demokratických států těšíme. Ať je náš názor jakkoli nepopulární a kritický, můžeme jej vyjádřit. Nehrozí, že zde policie začne zatýkat děti za protiválečné protesty nebo že by našim prezidentům prošly krvelačné choutky. Ukrajinci, kteří od začátku konfliktu již stihli podat přihlášku do evropského klubu, ukazují, že unie stále reprezentuje hodnoty, za něž mnoha lidem stojí za to bojovat i umírat.
Ukrajinský příklad také připomíná, že známost, blízkost a pochopení jsou základními podmínkami, z nichž se rodí mezilidská solidarita. K uprchlíkům z jiných válečných oblastí ji Češi moc neprojevují, protože je neznají, nemají k nim důvěru a nerozumí jejich kultuře. Fungovat ale může, kdykoli lidé prohlubují a posilují vzájemné kontakty. Na rozdíl od covidu, který nasvítil rizika globálního propojení, útok na Ukrajinu připomíná jeho přínosy.
K sumě vážných krizí, s nimiž se dnešní mladé generace musejí s těžkou hlavou vyrovnávat, dostaly navrch ještě tuto děsivou válečnou. Budoucnost se může jevit temně a depresivně, evropská spolupráce ale prokazatelně nese plody, jež nepřestávají dávat naději.
Autorka je redaktorkou serveru Voxpot.cz.
