reklama
 
 

Ano, takzvaná tradiční rodina je v krizi. Není ale potřeba ji oplakávat

3. 5. 2018
Obsese naplňováním typického rodinného mustru vede k tomu, že lidé přehlížejí, jestli se k sobě vůbec hodí nebo jestli si mají opravdu co říct.

"Heteráci, jste v pořádku?" ptají se čím dál častěji sarkastické komentáře na sociálních sítích u článků o seznamování, manželství a rodičovství. Lesby, gayové, bisexuálové a lidi dalších takzvaně menšinových orientací se tak napůl v legraci pozastavují nad tím, jak neuvěřitelně patologické se zdají být mnohé heterosexuální vztahy. Nejde jenom o stále omílanou rozvodovost - muži a ženy tvořící heterosexuální cisgender páry leckdy budí dojem, jako by mezi nimi od začátku panovala nenávist, která se časem jenom dostává víc a víc na povrch.

Z průzkumů i jednotlivých příběhů vychází, že heterosexuální páry mají nejméně oboustranně uspokojivý sex, nezvládají mezi sebou komunikovat a domácí násilí nebo psychické týrání kolikrát berou jako něco, co patří k věci. Některé relativně lehčí případy partnerů v nesouladu se "jenom" postupem času navzájem vzdalují a končí rozvodem, nevěrou a rozvodem nebo speciálním majstrštykem mizerných otců - tajnou druhou rodinou. V těch horších případech pak dochází k tragédiím.

Ne že by se totéž nestávalo u jiných typů párů (snad až na ty utajené rodiny), ale děsivé je to, jak jsme podobné věci u heterosexuálních vztahů normalizovali. Bereme jako dané, že muži a ženy se prostě od přírody neshodnou, a skoro všechny naše vtipy na tohle téma se točí kolem manželství coby nekonečného utrpení. Tenhle stereotyp pak samozřejmě formuje naše chování i přístup k partnerským vztahům.

Spor mezi Venuší a Marsem?

Posměšnému tónu komentářů se těžko divit. LGBT lidem je "tradiční" rodina celý život předhazována jako důvod, proč jsou jejich rodiny podřadné a nezaslouží si rovnocenný status. Tradiční rodinu je údajně potřeba chránit, protože právě ona je nejlepším prostředím k plození a výchově dětí.

Jenomže realita je jiná: dnešní model tradiční rodiny je ve skutečnosti docela nový a to, co na něm tradiční je, si většinou nezaslouží přežít. Například pojetí ženy jako pečovatelky je historicky provázané s tím, že ženy mívají ve společnosti nižší postavení než muži a role živitelek nebo vůdkyň jim údajně není "vrozená".

Celá chiméra tradičního manželství je závislá na naší neochotě přijmout skutečnost a vzdát se jednoduchého binárního myšlení. Sveřepě rozlišujeme jen dvě pohlaví, která určujeme podle anatomie, a jenom dvě sexuální orientace (z nichž tu druhou stejně většinu času ignorujeme a máme k ní nedůvěru). Ženy a muže potom vnímáme jako životní formy ze dvou různých planet. Vždycky mezi nimi bude spor, protože se přece navzájem fundamentálně liší. Ženy víc dají na instinkt, muži jsou zase racionální, ostatně stačí se zeptat expertů, kteří to samozřejmě vidí objektivně a vůbec do svých analýz nepromítají vlastní předsudky.

V takové situaci nakonec prohrávají všichni - snad jen právě s výjimkou různých vztahových lektorů nebo mediálně známých sexuologů, kteří si u nás postavili kariéru na tom, že "souboj pohlaví" prezentují jako přírodní nevyhnutelnost.

Konkrétně z vize manželství jako výrobny dětí pak vycházejí i nářky o takzvané "sendvičové generaci", která plození odkládá tak dlouho, až má simultánně na krku potomstvo i své stárnoucí rodiče. Nestačí, že polovina z nás je údajně z Marsu a druhá z Venuše. Teď navíc musíme plánovat hluboce osobní a zásadní životní rozhodnutí tak, abychom na sebe mohli vzít zodpovědnost za tři generace najednou.

Suma sumárum, byl by zázrak, kdyby se tradiční rodina nehroutila. Narativ o věčné válce pohlaví spolu s očekáváním, které lidem nařizuje dodávat společnosti nová mláďata, je prostě smrtící kombinace.

Pohroma se nekoná

Krize takzvaně tradičního rodinného modelu je ale ve skutečnosti dobrá zpráva. Neznamená konec heterosexuálních vztahů - naopak je to možnost ozdravit všechny partnerské vztahy i celé pojetí rodiny tím, že rozšíříme jejich příliš úzké definice a budeme se držet toho, co skutečně prospívá všem zúčastněným. LGBT rodiče například zvládají výchovu dětí přinejmenším stejně úspěšně jako heterosexuální páry a jejich soužití není tolik zatíženo pověrami o jinak nastaveném mozku. Navíc si častěji navzájem sednou i svým přesvědčením, protože není dvakrát udržitelné mít konzervativní náhled na svět, pokud vás konzervativní náhled na svět vidí jako druhořadého člověka.

Naopak obsese naplňováním typického rodinného mustru vede k tomu, že lidé přehlížejí, jestli se k sobě vůbec hodí nebo jestli si mají opravdu co říct. "Taky chci do pěti let barák a miminko" kupodivu není dobrý způsob, jak si vybírat partnera, se kterým chcete vydržet déle než pět let.

Lepší možnosti seberealizace a "nové" rodinné modely opravdu vytvářejí tlak na zaužívané pojetí rodiny, nicméně žádná katastrofa se nekoná. Výsledkem jsou spíš pozitivní věci jako otcové na rodičovské dovolené v aktuální sérii pořadu ČT Čtyři v tom. I kdyby ale nastupující typy rodin početně překonaly ten starší, v čem je přesně problém? Rodina složená z muže, ženy a dětí je u nás jednoznačně zvýhodňována zákonem i všeobecným přijetím ve společnosti, a přesto se nedá říct, že by produkovala šťastnější děti nebo rodiče. Tak proč ji za každou cenu protlačovat?

Když systém přestane vyhovovat lidem, je na čase jej upravit. A odpůrci negativních moderních trendů nechť svůj hněv klidně obrátí směrem k Tinderu, který nám zatím dělá ze seznamování výlet do supáče.

autor: Helena Zikmundová | 3. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama