Aféra kolem 65letého producenta Harveyho Weinsteina není jen největším hollywoodským skandálem letošního roku, ale nejspíš celé této dekády, a dokonce možná změní fungování celého filmového průmyslu. Svým způsobem je dobře, že se problém sexuálního obtěžování zviditelnil právě u Harveyho Weinsteina, šéfa společnosti Miramax a jednoho z nejmocnějších mužů v showbyznysu, jenž měl po tři desetiletí největší lobbistický vliv na udílení Oscarů. Protože jedině tak mohly začít padat další hlavy, respektive méně vlivní "hráči" na poli sexuálního predátorství.
Brzy se k odhaleným agresorům zařadil Bob Weinstein (bratr Harveyho), zakladatel populárních internetových stránek Honest Trailers a Screen Junkies Andy Signore či šéf Amazon Studios Roy Price - ti už přišli o své posty. U režiséra Romana Polanského, odsouzeného už před lety za znásilnění 13leté dívky, vyšla najevo další aféra, tentokrát s focením nahé desetileté školačky. O Dustinu Hoffmanovi jsme se zase dozvěděli, že v 80. letech hrubě zacházel se svou 17letou asistentkou. Herec a režisér Ben Affleck, který Weinsteina hájil, se dočkal rychlé reakce, že sám patří mezi "osahávače", přičemž nešlo o nějaké zpochybnitelné nařčení, neboť některé nevyžádané doteky prováděl běžně i před televizními kamerami.
Zdaleka nejvíce obvinění bylo vzneseno proti 72letému režisérovi a scenáristovi Jamesi Tobackovi, poměrně málo známému tvůrci, který se specializoval na uondané nezávislé snímky o různých druzích závislostí - od gamblerství přes drogy až po sex, čemuž odpovídají názvy jako Gambler, Prsty, Láska a peníze, Sukničkář, Rošťák, Milenka, Život moderní ženy apod. Při čtení synopsí a prohlížení ukázek člověk snadno dospěje k závěru, že autor si ve filmech ukájel všechny své chtíče, ale rozhodně si jimi neléčil své komplexy.
Tobacka v krátké době v rámci kampaně MeToo, během níž se ženy veřejně hlásí ke zkušenostem s různými druhy sexuálního obtěžování, obvinilo kolem tří stovek (!) žen a nyní je spolu s Harveyem Weinsteinem vyšetřován policií. Nestane se, že by - podobně jako moderátor stanice Fox a fanatický křesťanský moralista Bill O´Reilly - mohl dosáhnout mimosoudního vyrovnání, neboť na to mu chybí potřebné desítky milionů dolarů, jimiž by mohl uplácet. Ledy se pohnuly, mlčení bylo prolomeno.
Tvář skandálu
Nyní však přichází skutečný zlom a testování toho, co je veřejnost ochotná tolerovat. Dvojnásobný držitel Oscara a divadelní ceny Tony, 58letý Kevin Spacey, byl 46letým hercem Anthony Rappem obviněn, že se jej před jednatřiceti lety coby nezletilého pokusil svést. Z nejpodrobnějších popisů nevyplývá nic víc, než že Spacey držel Rappa v sevření na posteli, z něhož po chvíli unikl, aniž by došlo k něčemu dalšímu. Jenomže to posouzení situace nezlehčuje. Nelze říct, že se nic nestalo, věc je promlčená a že jde o tvrzení proti tvrzení. V souvislosti se Spaceym se dostáváme mnohem dále a nutí nás to klást si nepříjemné otázky. A zdaleka nejen ty, zda kampaň MeToo nezašla příliš daleko a neproměnila se v novodobý hon na čarodějnice.
Zatímco celkově nevzhlední a veřejnosti ne tak známí lidé jako Harvey Weinstein, James Toback nebo Andy Signore splňují všeobecné představy o tom, jak vypadají úchylní muži, zneužívající svou moc, Kevin Spacey do této kategorizace nezapadá. "Kevina ne, prosím, toho mi nechte, ten by to přece neudělal!" V kom by nezazněl podobný vnitřní hlásek při přečtení prvních zpráv o tom, že tento velmi známý, hodně obsazovaný, mimořádně nadaný a mnohým sympatický herec, navíc oblíbený i jako učitel, který kolem sebe vždy vytvářel auru skromnosti a žil velmi uzavřeně, by měl provést něco, co není v souladu s většinovým morálním přesvědčením?
Spacey není ten někdo v pozadí jako producent či režisér, pouhé jméno v titulcích. Je to tvář. V paměti máme uložený veškerý jeho fyzický projev, vzniká z něj celkový osobnostní dojem. Onen incident nebyl věcí vztahu dvou rovnocenných lidí, nebyla v něm stopa dobrovolnosti, nebylo v tom "něco za něco", jak alespoň částečně můžeme popsat některé audience a castingy hereček v hotelových pokojích producenta Weinsteina.
A ani u nich to neplatí zcela, dokonce téměř vůbec. I v jejich případech (alespoň těch veřejně popsaných) šlo o setkání nezkušených, naivních, raně dvacetiletých dívek s někým extrémně mocným, neodbytným, fyzicky silnějším, psychicky zastrašujícím, lichotícím a zároveň ponižujícím. Přicházely do hotelu s tím, že nepůjde o sex, ale o pohovor, u nějž vždy bude přítomný ještě někdo jiný, obvykle nějaká Weinsteinova asistentka, čili cítily se být v bezpečí. Vždy je pak velmi překvapilo, že jsou najednou samy bez dalších účastníků či svědků a místo probírání scénáře mají Weinsteina masírovat nebo mu být jinak po vůli.
Nešlo tedy o žádnou formu legalizované prostituce, žádné dobrovolné podvolení se. Všechny dotyčné oběti mnohokrát řekly "ne" a mnohdy se jim nestalo "nic víc", než že musely nechtěně sledovat masturbujícího Weinsteina. Většina producentů nebo režisérů se takto nechová a milostné vztahy, které vznikají při natáčení filmů, stojí na dobrovolné bázi všech zúčastněných. Hollywoodský bulvár sleduju docela podrobně a nikdy jsem nic takového nečetl, že by herečka po dobrovolném vztahu obvinila nějakého režiséra či producenta ze znásilnění nebo obtěžování.
Sexual harassment kdysi do češtiny převedl velmi nešťastně a hloupě politolog Ota Ulč jako "sexuální harašení", čímž zlehčil závažnost celé věci. Správně přeloženo jde nejen o nevyžádané obtěžování, ale také o týrání a sužování, vyhrožování následky "nebude-li po mém, zničím ti kariéru". A příběhy hereček (například Patricie Arquette), které se ozvaly v rámci kampaně MeToo, nasvědčují tomu, že poté, co Weinsteina odmítly, měly méně nabídek a byly přeobsazované.
S čím máme počítat, když jdeme do hotelu
Ale zpět ke Kevinu Spaceymu a Anthonymu Rappovi. Tehdy málo známý 28letý divadelní herec dovedl k sobě domů 14letého hereckého kolegu, kde ho povalil na postel a držel v nepříjemném sevření. Byl rok 1986, kdy homosexualita nebyla běžně probíraným tématem v médiích ani ve školách, u většiny umělců byla držena v tajnosti, coming-outy neexistovaly (uvědomme si, že tehdy málokoho napadlo podezírat i Freddieho Mercuryho, že ho přitahují primárně muži), čili Anthony Rapp prostě nedokázal pobrat, co se děje. Veřejné ostouzení gayů se objevilo až na přelomu 80. a 90. let při vypuknutí epidemie AIDS. Pedofilie byla naprosté tabu, veřejné nahánění nastalo až někdy při procesu s Michaelem Jacksonem kolem roku 2003.
Myslet si dnes, že Rapp měl vědět, do čeho jde, a dokonce se nedivit, že se po něm něco chce, znamená házet vinu na oběť. Jakmile jdete do jámy lvové, máte počítat s tím, že vás lev sežere. Ovšem tím se jenom legitimizuje sexuální predátorství, ačkoli lidé jednoduše nejsou šelmy a existují zákony na ochranu dětí a mladistvých. Jako fanoušci Kevina Spaceyho si dovedeme racionalizovat cokoli - začneme zpochybňovat hodnověrnost Rappovy výpovědi. Jak si to může tak přesně pamatovat po více než třiceti letech? A proč s tím přišel až teď a neřekl to nikomu dříve nebo to nenahlásil policii?
Právě tyto otázky jsou však zavádějící, protože se dopředu tváří jako odpovědi. Rapp tehdy ani nechápal, že se jedná o trestný čin. Sám si nebyl jistý svou sexualitou a ke gay orientaci se přihlásil až mnohem později. Ze setkání s Kevinem Spaceym v něm zůstala spíš hrůza, která narůstala během let, jak se Spacey stával slavnějším. Dokonce se spolu občas někde potkali na place a Rapp si nebyl jistý, zda si ho Spacey pamatuje. O svém zážitku mluvil s přáteli mnohokrát, ale nikdy neměl odvahu sestřelit velkou hvězdu. Jednalo se o jeho celoživotní trauma, o němž mu veřejně pomohla promluvit až kampaň MeToo. Spacey si mezitím pečlivě budoval pověst "pana tajemného", člověka, který si střeží své soukromí.
Přitom už v roce 2005 si z něj v seriálu Griffinovi utahoval Seth McFarlane vtipem, kdy malé dítě běží nahé a křičí: "Utekl jsem ze sklepa Kevinovi Spaceymu!" V roce 2015 vyšel v internetovém magazínu Gawker článek shrnující třináct výpovědí různých mladých mužů kolem dvacítky, které Kevin Spacey obtěžoval na večírcích a během natáčení filmů.
Nikdy nešlo o herce, ale především o osobní asistenty nebo nahodilé lidi, které potkával po práci. Většina z nich měla poměrně přesný profil: vyšší, opálení, s kudrnatými vlasy a atletickým tělem. Příběhy se vyvíjely vždy stejně: Spacey je zpočátku extrémně milý a pozorný, ale potom neočekávaně přejde do agresivní ofenzivy. Není to decentní svádění a flirtování, ale mnohem ostřejší přístup, který velkou část dotyčných mladíků spíš vyděsí. Část aktivit má zjevně prostituční charakter, nejedná se o navazování dlouhodobějších milostných vztahů a je jen na jednotlivých mužích, zda na to přistoupí, či ne.
Problematická omluva
Zdálo by se, že se Spaceymu vrací jeho touha po ochraně soukromí jako bumerang, protože nyní je naopak vše rozpitváváno až do nechutností, které si může každý z nás dobrovolně odpustit. Jako by zvítězilo to nejhorší z obou možných přístupů - na jedné straně puritánství (kdy v konzervativní Americe je homosexualita stále hříchem), na druhé přebujelý veřejný voyeurismus, kdy si lidé nahlížejí do ložnic. Problém tohoto případu ale spočívá jinde než ve způsobu sexuálního života Kevina Spaceyho (ten je až do překročení hranic zákona zcela jeho věcí), ale ve zvláštnosti jeho omluvy Rappovi a veřejnosti.
V ní tvrdí, že si událost nepamatuje, protože byl opilý (pamatuje si ale evidentně opilost a ví, o co šlo), a "pokud se to opravdu stalo, tak se omlouvá". To by samo o sobě nebylo až tak divné - nejde po nikom požadovat, aby si pamatoval vše. Na konci prohlášení ale Spacey říká, že nyní již odmítá mlžit o své orientaci, provádí coming-out a bude "žít otevřeně jako gay muž". Ovšem spojovat vlastní coming-out s tím, že se šalamounsky omluvím/neomluvím za pokus o znásilnění mladistvého, není jenom druh zástěrky a odvádění pozornosti. Spacey zde bohužel potvrdil jeden z nejhorších mýtů a stereotypů, podle nichž jsou gayové automaticky pedofilové a pedofilové automaticky sexuální násilníci. (Ve skutečnosti 90 % případů sexuálního zneužívání dětí nemají na svědomí pedofilové, čili realita je absolutně opačná.)
Nebudeme teď zabíhat do detailů, že věk 14 let už nespadá do pedofilie, ale efebofilie (nebo hebefilie u dívek), toto rozlišování je příliš jemné (pro homofoby i pro zákon). Podstatné je jediné: Spacey, aby unikl nejhoršímu (tedy že se zachoval jako sexuální násilník, kterého k tomu vůbec nemusí vést jeho sexuální orientace, ale pouze mocenské postavení), se svým prohlášením "ukryje" pod křídla LGBTQIA komunity coby chráněný druh. K homosexuálům jakoby máme být tolerantní, i když provádějí věci, které nejsou v souladu se zákonem a všeobecně přijímanou morálkou. Spacey tak svým prohlášením škodí komunitě, k níž se hlásí.
Neznamená to, že mezi homosexuály nejsou sexuální násilníci nebo kriminální pedofilové. Znamená to pouze to, že Spacey prosí za odpuštění, jako by se dopustil něčeho hrdinského (přihlášení se k vlastní orientaci), a ne něčeho odpudivého. Teď, když se k tomu přiznal, už nic špatného dělat nebude - aspoň tak to zní. Jako by utajenost sexuální orientace vedla k tomu, že člověk dělá hrozné věci. Celá tato kauza je problematická i tím, že Spacey je hvězdou "liberálního křídla" Hollywoodu. To se nyní opět jeví o něco méně jako tolerantní a svobodomyslné, ale vypadá spíš jako dekadentní. Druhá polovina konzervativně založené Ameriky má nyní v ruce velmi pádný důkaz, že druhá strana je "morálně zkažená" a nemá co kázat "obyčejným lidem", například koho volit za prezidenta.
Další následky
Velmi brzy se můžeme dočkat toho, že bude na pranýři režisér Bryan Singer (se Spaceym natočil Obvyklé podezřelé), který podobným obviněním čelil již vícekrát, přičemž zatím se mu to vždy podařilo ututlat a pomocí peněz zahrát do autu. Dočkat se můžeme i odtabuizování skutečných případů pedofilie v Hollywoodu. Corey Feldman (bývalá dětská hvězda filmů jako Rošťáci, Stůj při mně, Licence to Drive nebo Lost Boys) začal před pár lety mluvit o tom, že jde o rozšířené praktiky, a jak rodiče, kteří začnou na dětech vydělávat velké peníze, naopak kulturu mlčení o pedofilii posilují. Jedna z takových matek ostatně kdysi přivedla na večírek svou 13letou dceru Romanovi Polanskému a víceméně zosnovala sexuální hrátky mezi nimi. Zneužívaný Feldman spolu s kamarádem Coreym Haimem oba spadli do drog, Haim pak spáchal sebevraždu. Léta byli přitom obklopení staršími muži, kteří se tvářili jako jejich přátelé.
Dokument An Open Secret, pojednávající poměrně podrobně (ale pořád neadresně) o pedofilii v Hollywoodu, měl značné problémy s uvedením. Můžeme se přitom vždy ptát, jestli jde o klasickou pedofilii, efebofilii, hebefilii, nebo o "pouhé" zneužívání moci (ostatně i lidé, co si chtějí pořizovat snuff filmy, v nichž jsou zachycené skutečné vraždy, často nejsou sadisté). Ale půjde o další střípeček do mozaiky, jak v Hollywoodu vládnou mocní, staří, bílí muži.
Zpochybňování příčetnosti obětí
Podle všeho je Spaceyho čin, který se stal před jednatřiceti lety, promlčený. Nebyl by potrestaný velkou sazbou a pravděpodobně by Spacey nešel do vězení ani tehdy. Zpochybňovat ale, že se událost stala, znamená upřít Anthonymu Rappovi jeho trauma, zpochybnit jeho příčetnost a přičíst mu naopak nesmyslný slavomam, který se mu nemůže nijak profesně vyplatit. Proč by relativně úspěšný herec a spisovatel, který žije ve spokojeném partnerském svazku, měl chtít po zbytek života nosit nálepku "ten, kterého málem znásilnil Kevin Spacey", kdyby mu nešlo o dobrou věc - otevřít tabu?
Těžko říct, zda vůbec někomu může kampaň MeToo přinášet jakékoli výhody v podobě nových pracovních příležitostí. Snažit se o slávu, jež člověku přinese zhruba stejný počet hnusných anonymních nadávek jako "chvil pozornosti", není zrovna krok, který by chtěl někdo udělat pro legraci nebo ze zhýčkanosti. Představa, že nejprve či výhradně musíme mluvit jen o těch lidech, kteří byli brutálně znásilněni, znamená nepochopit, co měla kampaň MeToo přinést - ukázat, jak neuvěřitelně časté je sexuální obtěžování a že nejde o chování, které lze tolerovat.
Samozřejmě, nejčastější protireakcí bývá extrémní obava, že se řítíme do jakési diktatury politické korektnosti. Přitom jediný diktát, který dosud panoval, byl: "Buď jdi za kariérou, nebo na policii." Jako kdyby vůbec nebylo možné lidi kultivovat a sexuální agresivita či predátorství by představovaly jedinou nebo omluvitelnou strategii, jak si získávat partnerky či partnery. Cílem uvědomění si toho, co je přípustné chování, není nahnat tisíce a miliony mužů do věznic a všechny je povyhazovat z práce. Jenom vštípit jim do povědomí, jak se chovat lépe.
Spontánně vzniklá kampaň MeToo má pochopitelně i své slabiny. Na rozdíl od slavných hvězd se "obyčejná" žena s intimní traumatickou událostí na sociálních sítích jen tak nesvěří. Takže vlivem této autocenzury se ventilují hlavně celkem "neškodné" stížnosti typu "plácají mě přes zadek", "hvízdají na mě" nebo "koukají mi na prsa", čímž se celá problematika zkresluje. Důvodem, proč se mnohé ženy nechtějí tímto způsobem svěřovat s těmi nejhoršími zážitky, je, že chtějí chránit své blízké, děti nebo rodiče, před nimiž svá traumata tají - nechtějí je do nich zatahovat, způsobovat jim trápení, řešit vše stále znovu a znovu. Kampaň MeeToo nakonec může podávat obrázek o tom, že sexuální obtěžování je vlastně legrace, ženy nemají smysl pro humor, nic nevydrží a jsou militantní kvůli zbytečným hloupostem, jakou je plácnutí přes zadek. Ukazuje se, že problém nakonec není čistě sexuální, ale třídní - bohatí, slavní a privilegovaní si postěžovat můžou.
Máme Spaceyho zatratit?
Toto všechno snad není příliš diskutabilní. Můžeme to racionálně přijmout a přenést se do jiné etapy dějin, v níž už nebudou mít místo halucinogenní komentáře Mirky Spáčilové a v níž se o nich bude pouze učit jako o odstrašujícím příkladu demagogické argumentace a líné novinářské práce s fakty. Jenomže co s tím Kevinem Spaceym? Jak se dá žít dál s tím, co o něm víme? Fanoušek ve mně se pořád ozývá. Už nepochybuje, neidealizuje si ho, ale chce se s tím nějak vyrovnat.
Tím, že o tom mluvíme, musí automaticky nastat zatracení? Kazí nám to dívání se na některé Spaceyho filmy? Nyní možná člověku ještě víc dojde, jak jsou mnohé jeho postavy komplikované. Už nás méně překvapuje Frank Underwood ze seriálu House of Cards, když se coby prezident Spojených států spustí se členem své ochranky v bisexuální trojce spolu se svou manželkou. Ironicky můžeme číst také akční film Baby Driver. Hlavní postavou není mladý řidič jménem Baby, jezdcem Babyho je postava, kterou hraje Spacey. Podivný starší muž bez rodiny, který žije na hraně zákona, a nakonec pro kluka obětuje vlastní život. Proč ho dřív ovládal, co mu kluk vlastně dluží a co on dluží jemu?
Nejvíce nově ale vyhlíží Americká krása, za kterou má Spacey svého druhého Oscara. Hlavní hrdina Lester Burnham zde svádí náctiletou dívku (spolužačku své dcery) a jeho největším nepřítelem je soused odvedle, skrytý gay, který ho nakonec zabije. Příběh o Spaceyho svádění mladistvých a odhalení vlastní sexuality, které ho bude stát kariéru a způsobí mu mediální smrt, je pochopitelně něco, co by se dalo označit na excesivní čtení a nadinterpretaci. Ale pozor - Spaceyho děkovná řeč na Oscarech je trochu jiná káva. V ní doslovně říká, že ho na Lesterovi fascinuje, že mu promíjíme jeho temné stránky a že jde navzdory všemu o líbivou postavu, přičemž on se pokusil jí tu lidskost a sympatičnost vdechnout.
K tomu se hodí vědět, že Kevin Spacey používá léta pseudonym a odmítá jméno svého otce, který byl neonacista a sexuálně zneužíval jeho staršího bratra. Z Kevina Fullera se stal Kevin Spacey, člověk, který vždy něco ukrývá a hraje, aby dokázal přežít. Hraním zastírá své vlastní trauma, historii a identitu. Dokáže být kýmkoli a pro kohokoli zvládne najít i tu hezčí tvář. Věrné publikum chce po Kevinovi Spaceym, aby hrál lidi se dvěma tvářemi - proto teď vlna rozhořčení nad tím, jak bude pokračovat nebo končit seriál House of Cards. Ale někdy je zkrátka lepší nehrát…
"Pitomá kauza nám zkazila seriál, kam ten svět spěje?" slyšíme často. Jenomže jsou i důležitější věci než filmy a seriály. Až se za deset či dvacet let ohlédneme zpět, nebudeme, doufám, mluvit o "honu na čarodějnice", protože příměr k politickým procesům z 50. let je nevkusný a nepřesný, neboť tehdy se trestalo hlavně politické smýšlení.
Od Spaceyho se nyní v podstatě distancoval celý tým House of Cards, dalších osm lidí ze štábu ho obvinilo ze sexuálního obtěžování a zdá se, že šance na návrat Franka Underwooda v šesté sérii je nemožná. V dalších dnech vyšla zpráva, že Spacey údajně vyloženě znásilnil v roce 2008 spícího 23letého herce v Londýně, čímž se kauza posouvá do další roviny.
Text vyšel původně 4. 11. 2017 na www.jestevetsikritik.cz.
