Je to každý rok stejné: připomínáme si březnové výročí narození T.G.M. (7. března 1850), zaštiťujeme se jeho jménem a tu a tam důvtipně použijeme nějaký ten jeho citát. Připomínka je tak ještě nanejvýš ozvláštněna informací, kde bude stát jeho nová socha (letos se mluví o Lounech). Čímž je povinná úcta odbyta a málokdo si klade otázku: Kterého že Masaryka si máme vlastně připomenout?
Toho, který šel většinou proti proudu, takže brojil proti podivným českým národním mýtům, jaké třeba představovaly Rukopisy? A samozřejmě; proti naivním pověrám, jako byla ta o židovské rituální vraždě? Toho, kterého tolik Čechů kvůli tomu nenávidělo?
Toho, o kterém říkali, že má raději Židy, než Čechy? Proti kterému demonstrovali pod okny jeho bytu? Kterému dokonce pražská univerzita zastavila na čas přednášky?
Nebo toho, který dokázal zařadit české dějiny do světového dění, vyvzdoroval nový samostatný stát a stal se jeho prvním prezidentem? Toho, který dokázal prezidentský úřad vykonávat s důstojností, která nám dnes přijde stejně vzdálená a ztracená jako Podkarpatská Rus? Není nám ve skutečnosti teskno jen a jen kvůli té ztracené, ale velebné důstojnosti?
To jsou dva Masarykové: jeden kritický a zdánlivě (k Čechům) nemilosrdný, druhý velkorysý a Čechy milující natolik, že jim nakonec svým politickým uměním dokázal vyčarovat stát mnohem větší, než bylo území, které sami obývali.
Někdo namítne, že je ještě Masaryk třetí, že Masarykovo státnické dílo bylo omylem od samého počátku, že ten stát, Československo, se až příliš podobal tomu předchozímu; že to byl stejný národnostní mix (čti zmatek) jako habsburská monarchie, byly v něm obrovské národnostní menšiny Němců, Slováků, Maďarů, Poláků a Rusínů. Jen ten samotný stát jako celek byl mnohem, mnohem menší a mnohem slabší než ta původní monarchie, jen státeček spíše. Nakonec i ten Masaryk se ve stáří tak podobal předposlednímu císaři Františku Josefovi, jen nebydlel ve Vídni (nebo v Bad Ischlu), ale na Pražském hradě (případně v Lánech či Topolčiankách).
Samozřejmě, ten stát, státeček, měl v sobě tou svou různorodostí zakódován téměř jistý prvek rozpadu. Ale jak říká indián ve Formanově Přeletu nad kukaččím hnízdem, alespoň jsme to zkusili, že.
Každopádně tohohle třetího Masaryka si nepřipomínáme, protože jaksi není v Čechách a na Moravě důvod, ehm. A z těch prvních dvou jsme toho jednoho vytěsnili: zapomněli jsme, že ten první Masaryk byl poslem nepříjemných zpráv, byl tím, kdo se nebál, kdo říkal ošklivé věci a měl kvůli tomu potíže. Což zní při zpětném pohledu jednoduše, ale podívejme se, jak by to vypadalo, kdyby takový (ten první) Masaryk třeba žil dnes. Takže by třeba:
1. zařídil stipendia na univerzitě pro nějaké nadané uprchlíky ze Sýrie a Libye, aby ukázal, že uprchlík může společnost obohatit, nejen ohrožovat. Lidé by proti tomu samozřejmě protestovali - protože taková stipendia by měli napřed dostávat Češi, že.
2. uspořádal sérii přednášek o islámu, vysvětloval by, že náboženství samo o sobě není nepřítelem, ale že těmi nepřáteli jsou konkrétní lidé. Rozhořčení Češi by ho za to mnohokrát vypískali, uspořádali by sérii demonstrací, nakonec by šli skandovat pod okna jeho bytu.
3. soudil by se s Martinem Konvičkou a spor by se vlekl, protože veřejnost by byla samozřejmě na straně Martina Konvičky, neboť Masarykovi by nerozuměla. Říkali by o něm, že má raději muslimy než Čechy. A kdy by soud rozhodl? Soudit se v Česku je na dlouhé lokte, znáte to …
4. varoval by před rozpínavostí Ruska, protože jak se říká: Rus miluje vše, co je slovanské, protože to jednou může být ruské. Masaryk jako znalec Ruska by vyzýval k obezřetnosti, podporoval by Ukrajinu v jejím boji a byl by přesvědčen, že proti ruské propagandě je nejlepší vzdělání. Zorganizoval by řadu naučných cest do Ruska a na Ukrajinu, výměnné pobyty a semináře.
To všechno by pro Masaryka znamenalo odpor, nebo přímo pohrdání většiny Čechů. Tak jako mu totéž ve své době přinesla kritika Rukopisů či hilsneriáda. A možná právě tímhle pro Čechy udělal ten první Masaryk víc, než ten pozdější, ten, který si oblékal krásně důstojný bílý jezdecký prezidentský oblek.
Samozřejmě, že bychom dnes potřebovali znovu Masaryka, jasně. Ale řekněme si napřed, kterého víc. Toho prvního, nebo druhého?
